Zimní Olověný Dušan 2012
Soutěž o nejlepší studentský projekt a nejlepší ateliér na Fakultě architektury ČVUT.
Tomáš Novák , 17. 4. 2012
Spolek posluchačů architektury (SPA) společně s Národním technickým muzeem letos uspořádal 19. kolo zimního Olověného Dušana – otevřel témata zimního semestru, uspořádal gala večer spojený s vernisáží a výstavu v Národním technickém muzeu.
Olověný Dušan probíhá dvakrát do roka - v zimním i letním semestru. Udělují se dvě ceny: nejlepší studentské projekty a nejlepší ateliéry FA ČVUT, a to v kategoriích architektura a design.
Letošním tématem je industriál. Celá scéna, jídlo, pití, vše je syrové, strohé.
Slavnostní gala večer vyvrcholil samozřejmě vyhlášením vítězů, zimních Olověných Dušanů. Všichni nominovaní se postavili vedle sebe na pódium, pro každého byla připravena veliká žárovka se jménem. Publikum vyburcovalo odpočítáváním nominované s palci na spínačích, ale jen vítězům se žárovka rozsvítila – zimního Olověného Dušana si odnesli Adam Vilímek a Kateřina Frejlachová s Martinem Špičákem v kategorii jednotlivci, architektura. Olověnou sošku v kategorii ateliér, architektura patří již tradičně Petru Hájkovi a Jaroslavu Hulínovi. Nová kategorie průmyslového designu zůstala zatím u nominací v kategorii jednotlivci a sošku si odnesl pouze výtvarný ateliér Mariana Karla, Evy Červinkové a Josefa Šafaříka. Závěr večera patřil hodnocením poroty a náčelníka SPA.
Zejména studenti v zahraničí a další, co se nemohli na akci dostavit, přímo sledovali přímý video přenos.
Všem, kdo na akci dorazili, kdo nás podporují, s akcí nám pomáhali a organizovali ji, moc děkujeme a těšíme se na příští Olověné Dušany.
Finalisté v kategorii architektura - jednotlivci:
Adam Vilímek - Akvárium Vltavy (vítěz) Kateřina Frejlachová, Martin Špičák - Obec Předboj (vítěz) David Balajka - Kopec Vítkov Barbora Fraňková - Nová scéna v Českém Krumlově Tamara Horová - Domy kultuře Petra Polányová, Petr Bodnár, Matúš Kaboš - Císařský Landpark
Finalisté v kategorii design - jednotlivci:
Petr Vykoukal - Batoh Armadillo Gabriela Bajdichová - Dřez SKIP FROG Anna Kutíková - Hrábě Martina Šandová - Pilinky Karel Jankovský - Stůl Couple
Komentáře porotců:
Více k tématu
Z generace dnešních studentů architektury neznám téměř nikoho. Výzvu k účasti v porotě jsem přijal s potěšením a zvědavostí dávající příležitost k opětnému návratu do školních dob po dvaceti a ještě po dvaceti letech. Také budovy pro výuku se mění v podobném rytmu. Společným rysem dnešní i minulé produkce školy zůstává výskyt nadprůměrných výkonů, kterých, zdá se, je trvale nedostatek. Samostatným problémem každé soutěžní poroty je její složení. Čím rozdílnější osobnosti ji tvoří, tím je obtížnější shoda v názorech, a to tím spíše, že bylo třeba prohlédnout a zhodnotit návrhy a projekty v řádu stovek. Duševní kapacita vložená do předkládaných prací je ohromující také díky jedinečnosti soustředění v jediném okamžiku a místě. Netvrdím, že jsem prostudoval každý detail každého projektu. Rozhodujícím momentem pro výběr potenciálního vítěze je přítomnost jakéhosi energetického vyzařování, které stimuluje zájem a následné zahloubání se do problému. Zaujmout a vtáhnout do hry to je také tajemstvím úspěšné tvorby. Rozdílná zkušenost každého porotce pak způsobuje i zaujetí pro rozdílné cíle. Tady nastupuje úloha poroty jako kolektivního orgánu. Prostřednictvím diskuse jsou pak eliminovány individuální extrémy. Jakoby zázrakem se vyloupnou z desítek nominovaných jednotlivá díla. Úspěšné jsou práce vynikající jednoduchostí nápadu z atelieru Hájek, Hulín či zdůrazňující fundamentální hodnoty - atelier Jehlík. Osobitý přístup k otázkám městské krajiny zastupují ateliery Šépka a Kuzemenský. Kromě výše uvedných „elitních“ prací nemohu nezmínit velký počet dobře navržených i prezentovaných projektů tak říkajíc „ze života“, zpracovávajících městské či krajinné proluky a rekonstrukce. Zajímavým zpestřením nabídky atelierů je i přítomnost cizinců přinášejících odlišné názory a cítění nebo „futuristicky“ zaměřený atelier Florian. Nezanedbatelnou skupinou jsou pak návrhy neživotné a rigidní, nepřesahující svými ambicemi pouhé splnění zadaného úkolu. Pro úplnost je třeba uvést i malé množství návrhů bezradných a špatných. Celková tendence školy k větší diverzitě nabídky je dobrá, určité rezervy jsou možná skryty ve větším „pohybu“ učitelů.
Pozvání do poroty Olověného Dušana mě překvapilo a zaujalo zároveň. Proč asi může někoho zajímat, co si myslím o tom, jak se prezentují ateliéry po zimním semestru? A budu vůbec s to něco si myslet? Novou budovu školy poprvé zakouším jako uživatel a také si ji užívám. Je nádherná, důstojná, liberální. Baví mě. Kdybych tu studovala, musela bych nejprve asi překonat pocit, že nemá cenu, abych něco vymýšlela, když už je to vymyšlené. Mladí lidé však, doufám, těmito pocity netrpí. Porota dostává informace o pravidlech soutěže a seznam ateliérů – je jich 34. Začíná mě jímat hrůza. Vyrážíme. Nová budova ustupuje na pozadí vnímání už jen jako dárce nesporného pohodlí, kdy jsou všechny ateliéry pod jednou střechou a skoro úplně vzájemně průchozí. Mysl a cit se soustřeďují na plachty s baráky. Plachty jedna za druhou, modely. Cítím velký ostych lípat nebo nelípat na projekty barevné papírky, kterými se označují práce, o nichž se bude uvažovat a diskutovat. Teprve postupně si uvědomuji, že mi není jedno, kam lípají papírky ostatní porotci. Je mi jasné, že se nechci zabývat školními úlohami typu: dům do proluky, dům na nároží, dům na bydlení, dům pro muzeum. Ne, tohle v žádném případě posuzovat nebudu, to udělají pedagogové. Rozumějí tomu, mají na to čas a je to jejich práce. Silně se mě zmocňuje pocit, že by se většinou nic stavět nemělo. Současně jsem si stále jistější tím, že se ty děti prostě musí naučit dělat baráky a že se to naštěstí naučí beze mne. Pouť po ateliérech je namáhavá, místy únavná a nudná, své osvěžující a velké momenty však má. Pomohly by mi – a soudím, že nejen mně – jasněji hierarchizované výstupní informace o projektech, lhostejno zda prezentované tradičně nebo vynalézavě. Když už mám obhlédnout asi šestset prací během jednoho a půl dne a vybrat si z nich favority, potřebuji velmi rychle pochopit, co se v ateliéru a v projektu samém událo. Porota nakonec měla z čeho vybírat a o čem diskutovat, i když prý tento semestr byl slabší než ten minulý. To nemohu posoudit. Nenáleží mi dávat škole Áčka, Béčka ani žádné jiné známky a poznámky. Dva dny strávené v její budově v přítomnosti milých studentů z náčelnictva Spolku a sympatických a vtipných členů poroty mě rozhodně obohatily a byly pro mne velkým zážitkem.
Dokončení na další straně.
To dítě, co vykřiklo: „Císař je nahý!“, nemělo státnici z teorie a dějin oděvní kultury. To si říkám pokaždé, když se dopouštím soudu na základě letmého pohledu zvenčí, neobeznámeného s okolnostmi a souvislostmi. Dokonce svou drzost někdy prezentuji jako ctnost „nezatíženého pohledu“ :o). Takže jsem si tuhle troufalost pěkně užíval, když jsem procházel téměř 700 projektů v osluněných ateliérech nové budovy FA, o které někteří soudí, že je vlastně „stará“. I kdyby tomu tak bylo, mně to nevadilo. Vadilo mně spíš, kolik „starých“ pohledů na architekturu jsem našel v pracích „mladých“ studentů. Kolik z nich jako by citovalo banalitu současné stavební produkce. Kolik z nich prezentovalo spíše snahu vyhovět než zpochybnit, negovat, provokovat. Nedokážu se vžít do situace dnešního adepta architektury, ale přemýšlím, jestli současná doba budí méně ambicí? Globálně zhodnotit tak ohromné množství projektů se dá snad jen aplikací Gaussovy křivky. Oproti jejímu charakteristickému průběhu, kdy největší četnost se pohybuje v oblasti průměru a směrem k extrémům se symetricky zmenšuje, je podle mě bříško kvality semestrálních projektů FA ČVUT vychýlené spíše pod průměr. O to více vynikaly ateliéry a projekty, které zaujaly. Z porovnání nakonec vyplynulo, že to byly relativně nově fungující ateliéry. Naopak, některé osvědčené ateliéry moje očekávání nenaplnily, ale zase bych neřekl, že to byly právě ony, které snižovaly průměr. Každopádně, svěžejší atmosféra bývá tam, kde se větrá. Asi to nebude jen klišé.
Při návštěvě školy jsem prvotně pocítil instituci. Továrnu na architekty, kde skrz zápočty, předměty, všelijaká studijní a jiná oddělení trochu chybí srdce, lidství a radost ze života. Jako by byla celá budova zalita voskem. Na druhou stranu studenti představují jiskřivý element mladé krve, čisté radosti a nezatíženosti. Navenek. Po návštěvě ateliéru jsem bohužel měl pocit, že většina z těch mlaďochů odevzdává návrhy standardních bytovek s různými typy oken ve zdech a vyčerpávajícími technickými zprávami. To budou dělat celý svůj život, a pokud na začátku své cesty nešťournou do ničeho jiného, pak jejich velká škoda. Chápu, že akademická půda je desítkami let pevně udupaná generacemi profesorů a všech povinností, které k této instituci náleží, žijeme však ve světě, který můžeme měnit. Z tohoto pohledu bych čekal na škole architektury více lehkosti, experimentů, provokací, špíny, drzosti, nedokonalosti a naivity. Vidím však zralé, unavené architekty, kteří plní očekávání. A za to můžeme my. Dospěláci, kteří přijali pravidla. Já je přijal taky. Tahle návštěva mě přiměla k zamyšlení. Děkuji. Klobouk dolů před ateliéry, kde na základě pokusů a omylů hledají vlastní cesty (Hájek, Šépka, Šrámková, Florián) anebo kde pěstují poctivost, řemeslo (Kuzemenský, Císler) nebo křehkost (Jehlík). Obě polohy jsou třeba. Učit není nic snadného a hodnotit stovky projektů za den vede k hrubosti (například během pár minut prostě neumím posoudit urbanismus). Připadám si blbě vybrat pár „dobrých nápadů“, když o těch lidech nevím nic, neznám jejich cestu, nevím, co je k tomu vede, nevím, jestli bych to vymyslel líp... pak jdu podle pocitu, okamžitého vyzařování něčeho, silném obrazu, což je trochu povrchní.
Obecná úroveň prací v atelieru docenta Kotase je, až na výjimky, alarmující měrou nízká. Jestliže u vyšších ročníků může být důvodem výběr studentů, tak výsledky prvního ročníku, ve kterém jsou studenti do jednotlivých atelierů zařazováni podle abecedy, nás přesvědčí o opaku. Především výsledky v tomto pro mnohé studenty rozhodujícím roce studia ukazují na špatné, či ještě hůře zcela chybějící pedagogické vedení. Řešení jsou většinou čistě formální, bez ohledu na funkci, a ještě méně na konstrukci. I to by se dalo v prvním semestru pochopit, kdyby alespoň ona forma byla kultivovaná, nebo přinejmenším nápaditá, což pohříchu není. Nezbývá, než popřát studentům, aby se jim v dalších letech podařilo dostat do jiných ateliérů.
V ateliéru Fišer vane čerstvý vánek. Práce se prokazují vysokými ambicemi a nasazením, které v této koncentraci v jiných ateliérech nenalezneme. Kvalita modelů a prezentací je na první ročník překvapivě vysoká a je na stejné úrovni jako práce třetího ročníku. Oba ročníky profitují z poznáni, že design, dříve než začne působit, chce být vždy vnímán atraktivně , aby byl na konci pochopen. A jak vnímáme práce studentů jako takové? V jakém duchu jsou společné? Je vidět, že všichni studenti jsou konfrontováni přímo s realitou a jejich nápady jsou vytvářeny do všedního dne. To je pro reálný návrh velmi pozitivní a nezbytné. Ale kde je ta vůle do univerzitního mikrokosmu uvést individuální a tím třeba i novou myšlenku? Chci být překvapen. Design to umí, a tak bych si přál vidět trochu méně dobře prezentovaných věcí, které jsou tak brzo omezené realizací, jak je to vidět v případě přívěsů výčepů piva na festivaly. Dobrý design odpovídá jako každá věda na dobré otázky. Kde jsou ty zkoumavé otázky, které vedou k zajímavým nápadům a konečně k novému designu? Potřebujeme opravdu inspiraci z přírody, abychom z ní generovali ještě jeden síťový držák na šaty, ještě jeden louskáček na ořechy, ještě jeden ruksak nebo obal na mléko ve tvaru vemene? Příroda je podstatně překvapivější, rozmanitější, jde víc do hloubky, než všechno to, co tu dostávám jako jednoduchou analogii k vidění. Přivádí nás inspirace krtka opravdu k novým možnostem bydlení pod zemí? Anebo by nás mohl krtek navést na jiné myšlenky? Co třeba kdybychom si představili přístroj inspirovaný krtkem, který by hledal zakopané miny v Kambodži? Nebo například ten obal na mléko - je opravdu cílem přírody nabádat mě k přemýšlení, z jakého cecíku obalu poteče mléko na mé müsli, a poté zklamán dojít k zjištění, že je to jen gag a uzávěr je přitom úplně jinde? Všechno jsem si velmi rád prohlédl, a i když postrádám špetku kritického myšlení a formální hry, myslím si, že studenti tohoto ateliéru mohou být spokojeni, nebot‘ se už mnohému naučili - jen tak dál.
První ročník a vyšší ročníky jsou v atelieru prof. Appla výrazně odlišné, zřejmě z důvodu různého pedagogického vedení. První ročník je poměrně přísně veden a studenti zpracovali jak abstraktní tak konkrétní zadání. Je zřejmé, že je pro ně snazší se orientovat v abstraktní prostorové a tvarové úloze. Otázkou je, nakolik se takové zadání nepřekrývá s hodinami kreslení a modelování. Vyšší ročníky naproti tomu mají výraznou volnost. Pedagogickému vedení by tak prospěl více intenzivní individuální přístup ke studentům.
