Českobudějovická galerie Dům umění představí tvorbu architekta Zdeňka Fránka

Letošní léto budou prostory Domu umění vyhrazeny dílu architekta Zdeňka Fránka. Neúnavného experimentátora a odvážného hledače stále nových možností, jak tvůrčím způsobem přistupovat k architektuře.  

Doposud má za sebou desítky invenčních, originálních návrhů rozličných staveb, z nichž řada byla realizována. V posledních létech se asi nejvíce veřejně hovořilo o Stezce v oblacích v Dolní Moravě (2015), nebo „kauze“ takzvaného bytového domu Maršmeloun, navrhovaného do sousedství Anežského kláštera v Praze. Nutno však také připomenout například objekt laboratoří LIKO-NOE ve Slavkově, dřevostavbu na vodní ploše s nepříliš tradičním opláštěním svislými zahradami. Stejně tak ale i komornější stavby jako jsou modlitebny Církve bratrské z roku 2010 v Černošicích a v Litomyšli. Řadu rodinných domů či Galerii současného umění v Pekingu (2012) s dominující konkávně prohnutou čelní stěnou a kruhovým otvorem. 

Architekt a pedagog Zdeněk Fránek (1961) absolvoval studia architektury v roce 1985 na VUT v Brně. Poté působil v Útvaru hlavního architekta v Blansku a v roce 1989 založil vlastní ateliér Fránek Architects. V současné době se věnuje projekční a publikační činnosti doma i v zahraničí a zastává funkci městského architekta Boskovic. Jako pedagog působil na FA VUT Brno (externí přednášející), na VŠB Ostrava, na ARCHIP Praha a na TU v Liberci. Habilitoval se v roce 2008 na AVU v Praze, v roce 2011 absolvoval profesorské řízení na VŠUP Praha a do roku 2018 byl děkanem Fakulty umění a architektury na Technické univerzitě v Liberci. 

Realizoval řadu výstav, mimo jiné v roce 2011-2012 výstavu Útroby architektury v Domě umění města Brna, v roce 2012 výstavu v Galerii CCC v Pekingu, dále pak řadu samostatných výstav například v Praze, Litomyšli, Boskovicích, Zlíně, Gentu, Utrechtu, Hildesheimu, Vídni. Přednášel na mnoha univerzitách v České republice a v zahraničí. Mimo jiné na univerzitách v Gentu, Utrechtu, Hildesheimu, New Delhi, Pekingu, Santiagu de Chile. 

Tvorbu prostorů s potenciálem výrazného emocionálního zážitku považuje Fránek za stěžejní téma. Svůj zájem od počátku upíná k plasticitě objektu, k vytváření jakési paralelní přírody. Důležitý je pro něho především zážitek vnitřního prostoru, exteriér vzniká v podstatě jako opláštění.  

K tomuto velice důležitému momentu sám uvádí: “Prostor vytvářím zevnitř, představuji si, že jím procházím. Jako když hrnčíř vytváří svoje dílo zvnějšku a dává mu formu, tak to dělám stejným způsobem zevnitř. Ostatně dříve jsem tvořil stavby tak, že jsem je točil na hrnčířském kruhu. Stavím dům v představách kolem sebe a v duchu procházím prostorem. Přemýšlím jakou mu dát myšlenku a pak teprve to začnu kreslit. Takže mám dům nejprve vymyšlený v hlavě a pak jej začnu formovat.” 

Zdeněk Fránek hledá vlastní formy, experimentuje s tvaroslovím i technologiemi, blízké je mu sochařské pojetí architektury. Důležitost shledává rovněž v práci se světlem a jeho časové proměně v interiéru. 

Devadesátá léta se v jeho tvorbě vyznačovala především experimentováním s klenbou, kterou uplatnil například u rodinného domu v Hodoníně. Expresivní výraz klenutých prostor se také promítl do realizace víceúčelového sálu vestavěného do nádvoří zámku ve Velkých Opatovicích, monumentální prostor svojí atmosférou připomínající středověké chrámy. Jindy se zase můžeme setkat s organickým tvaroslovím a vyjímkou není ani strohost a brutalistní užití pohledového betonu. Tedy rozličné přístupy a názory, které jsou však ve Fránkově podání stvrzením již zmiňovaného experiementování, vždy však s osobitým rukopisem a řešením prostoru s jedinečnou atmosférou, domyšlenými detaily, citlivou členitostí a důrazem kladeným na vhodný materiál. 

Zcela nový výstavní projekt MENTAL RELIEF vychází z několika posledních Fránkových děl. Představuje výzkum možností zobrazení tradičního reliéfu jako klasické sochařské formy v architektuře a rozšiřuje spektrum možností jeho vnímání. Na jednu stranu pracuje s klasickým reliéfem, zde využitým pro zobrazení architektonického modelu, jeho intuitivně vybraných segmentových řezů stavební strukturou. Na stranu druhou jako mentální stenograf vpisující do pevné matrice osobní intimní sdělení. Stavební konstrukce je zde použitá jako čivá plocha ponechávající na svém reliéfním povrchu záznam události.