Konverze průmyslové architektury a železobeton

Rozvinuté země čelí v posledních přibližně čtyřiceti letech nebývalé morální výzvě – hledají nové využití pro rozsáhlé stavební dědictví průmyslové revoluce, a to nejenom pro výrobní areá ly a budovy, ale i pro veškeré související aktivity (dělnické kolonie a čtvrti, kulturní a zábavní zařízení, občanská vybavenost, inženýrské stavby, technická infrastruktura apod.). První desetiletí proměn přesvědčivě ukázala, že plošné demolice a „vyčištěné“ stavební parcely nejsou řešením. Kulturní prostředí, které člověk vybudoval v předchozích dvou staletích v opojení ze závratných technických možností, je natolik provázáno spletitou sítí vazeb, že nelze neuváženě vytrhnout jeden fragment bez vědomí negativních dopadů na celou strukturu. Koncept neustálé obměny a růstu navíc začíná pokulhávat tváří v tvář dramaticky se prohlubující ekonomické a ekologické krizi posledních let.

Konverze historických (nejenom) průmyslových objektů proto postupně získávají své oprávněné místo na výsluní. Odborná i laická veřejnost se zprvu přirozeně soustředila zejména na starší stavební fond, zejména devatenáctého století, často výrazně dekorativní, vizuálně romantický a navíc poeticky osazený do krajiny nebo městské zástavby. V současnosti se však stále větší pozornost upíná na technologicky, prostorově a výtvarně vyspělou architekturu první poloviny dvacátého století, která v sobě už od počátků nese silný étos flexibility – obraz společnosti, v níž změny probíhají rychleji, než je schopna absorbovat běžná budova v průběhu své životnosti. Podstatná část dotčeného stavebního dědictví zakládá žádoucí solidnost a zároveň funkční i prostorovou přizpůsobivost na využití železobetonu. Nabízí tak potenciál, který je hříchem nevyužít i dnes, s odstupem mnohdy bezmála sto let.

STABILITA A PROSTOROVÁ VELKORYSOST Železobetonové konstrukce průmyslových a dopravních staveb byly už od počátků navrhovány s mimořádným důrazem na vysokou nosnost a stabilitu (na rozdíl od mnohdy méně kvalitních obytných domů). Pod tlakem hektického rozvoje a proměny výrobních technologií museli projektanti počítat s mimořádnými a nepředvídatelnými zatíženími, náročnými požadavky na osvětlení a velké rozpony, odolnost vůči chemickému i mechanickému poškození, nespalnost apod. Jistě není náhodou, že právě průmyslové stavby a inženýrské konstrukce sehrály roli prvotních pionýrských experimentů, ze kterých se získané zkušenosti přenášely i na jiné typologické druhy (skelet, hřibové a skryté hlavice, předpínané konstrukce apod.).

Volný půdorys a skelet – fenomenální posun v prostorové skladbě architektury, který přinesly průmyslové stavby s použitím dřeva, litiny a oceli už v devatenáctém století – doznal plného vyznění právě až u vícepodlažních železobetonových struktur [1]. Architekti opojení možností vytvářet pouze volný rámec, pružně se přizpůsobující očekávaným dramatickým proměnám výroby, později koncept skeletu recyklovali a prosadili napříč celým spektrem stavební kultury. Z počáteční ryze pragmatické volby se stal nejprve modernistický étos a v současnosti holá nutnost.

U konverzí železobetonových průmyslových budov se tak moderní architektura oklikou vrací ke svým kořenům a k naplnění vyhraněné vize stavby jako mnohoúčelového obalu. Větším a obvykle spíše menším stavebním zásahům nejsou kladeny do cesty žádné překážky – vysoce únosný skelet s bohatě otevřeným průčelím je schopen pojmout bezmála jakékoliv nové využití a poskytuje přitom velkorysost a vzdušnost, kterou by při současném ryze ekonomickém rozhodování u novostavby připustil jen vskutku osvícený investor.

Kultivované zhodnocení halových prostor železobetonového skeletu najdeme například u konverze automobilky FIAT Lingotto v Turíně, vlivné stavby široce oslavované architektonickou obcí už od okamžiku dokončení (původní návrh 1920 až 1923 Giacomo Matté-Trucco, Francesco Cartasegna ad., konverze 1985 až 1992 Renzo Piano), u továrny na sanitární keramiku a krbová kamna Jean Heinstein Ofenfabrik v Heidelbergu [2], proměněné na pronajímatelné administrativní prostory (stavba z počátku dvacátého století, konverze 2002 až 2008 SSV Architekten, obr. 1), nebo u nového využití desítek skladišť ve West Chelsey v New York City [3]. Bezesporu nejpůvabnější ukázku ohleduplnosti vůči mimořádným historickým hodnotám a zároveň pádnou odpověď na poptávku po svébytném prostoru však najdeme v Rotterdamu – u opravy (!) kultovní továrny na zpracování tabáku Van Nelle (původní návrh 1925 až 1931 Johannes Brinkman, Leendert van der Vlugt, Mart Stam a Jan Gerko Wiebenga, rehabilitace Claesseus Erdmann, Wessel de Jonge Architecten [4], obr. 2). Van Nelle má statut kulturní památky, je vážným uchazečem o zápis na seznam UNESCO, a přesto běžně slouží řadě společností zabývajících se novými médii a designem nebo jako oblíbené dějiště mnoha společenských akcí a konferencí.

Svébytnou skupinu tvoří konverze na bydlení, které od sedm desátých let nabízí v přestavěných výrobních a skladovacích skeletech zcela nevšední velkorysé prostory. Zpočátku vyhledávali tzv. lofty zejména umělci a bohémští intelektuálové, postupně se z nich však stalo módní a atraktivní zboží pro zámožnou klientelu. Dnes už jsou jako lofty nezřídka označovány i novostavby, nabízející pouze vzdušnou, výškově otevřenou dispozici. Kolébkou a mekkou loftového bydlení se stal New York – z mnoha realizací lze uvést například jedny z prvních amerických nájemných garáží s mechanickým zakladačem Kent Automatic Garage přestavěné na Sofia Apartments, s ponechaným zdobným průčelím v duchu art-deco a volnými podlažími rozčleněnými na byty (původní návrh 1929 až 1930 Jardine, Hill & Murdock, úprava na skladiště 1943, konverze na byty 1983 až 1985 podle projektu sdružení Alan Lapidus Assocs., Rothzeid Kaisermann Thomson & Bee, Abraham Rothenberg [5] až [7], obr. 3).

Na pozadí úctyhodného množství, pestrosti a komerčního úspěchu zahraničních příkladů pak v sevřeném českém prostředí překvapí letité diskuse ohledně ne/reálného využití nákladového nádraží v Praze-Žižkově (původní návrh) 1927 až 1935 Karel Caivas, Vladimír Weiss a Miroslav Chlumecký [8]).

V situaci, kdy ani původní koncept všestranné flexibility nestačí, poskytuje železobetonový skelet dostatek možností ke zpevňování a doplňování bez ztráty architektonické soudržnosti celku. K průmyslovým stavbám dodatečný dlouhodobý vývoj – zahušťování, rozšiřování, členění apod. – přirozeně patří. Z památkového pohledu proto nelze u většiny konverzí další vrstvení a případné novotvary apriori odmítat. K mimořádně elegantním příkladům patří tvarově odlišná, zřetelně současná, ale výrazově kompatibilní nástavba na poválečném skladu a dílnách Las Palmas v rámci areálu Holland-America Lijn Wilhelminakade v Rotterdamu (původní návrh 1950 až 1953 Johannes van den Broek a Jacob Bakema, nástavba a konverze 2003 až 2008 Benthem Crouwel Architekten [9], obr. 4), nebo odvážně parazitická nástavba Francouzského institutu módy na původním přístavním skladišti v Paříži (konverze 2008 Jacob + Mac Farlane [10], obr. 5). Stejně tak se mnohdy nelze vyhnout i nezbytným lokálním „řezům“, jaké můžeme vidět mimo jiné u skladiště St. Job na nábřeží Lloyd Pier v bývalém rotterdamském přístavu Mullerpier, kde si potřeba prosvětlení mohutné hmoty a prostorové nároky vertikálních komunikací vynutily zahloubení tří vstupních atrií na celou výšku původního skeletu (původní návrh 1911 až 1913 Jan Kanters, konverze na byty 2004 až 2007 Mei Architecten a Wessel de Jonge [11], obr. 6).

VAZBY Nový život je možné naprosto nečekaně vdechnout i velmi specifickým inženýrským strukturám. Z nepřeberného množství příkladů lze jmenovat surrealistickou Bofillovu přestavbu cementárny u Barcelony na vlastní architektonickou kancelář, galerii a byt (konverze 1973 až 1975 Ricardo Bofill a Taller de Arquitectura [12]), úpravu obilních sil na byty Gemini Residences v Kodani (konverze 1999 až 2005 MVRDV [13]), vestavbu akvária a terária do protiletecké věže ve Vídni (původní stavba 1943 až 1944, konverze etapovitě od 1958 [14], obr. 7), lezecké stěny pokrývající rudné zásobníky v rámci Landschaftsparku Duisburg-Nord (svépomocí od 1990 German Alpine Association [15]), letos otevřené The Tanks, nové prostory londýnské Tate Gallery v bývalých podzemních tancích na olej (konverze 2012 Herzog & De Meuron [16]) nebo poetické bydlení ve vodárenské věži u Braaschaat (jedna z prvních železobetonových vodárenských věží v Belgii, provoz ukončen 1937, konverze 1994 Jo Crepain a Luc Binst [17]). Nevšední výsledek zpravidla hladce překryje vyšší nároky na počáteční entuziasmus, projekt i realizaci. A podobné zásahy se často stávají krystalizačním bodem plíživé, ale z dlouhodobého pohledu vysoce stabilní rehabilitace celé „ospalé“ lokality.

Zajímavé souznění původních budov a nově přetvářeného okolí je k vidění také ve francouzském přístavu Saint-Nazaire ([18], viz také článek v Beton TKS 3/2012 str. 12, pozn. redakce). Ohromná, znepokojující železobetonová německá ponorková základna z druhé světové války (1941 až 1942), jejíž mohutné desetimetrové protipumové stropy zakrývají bazény (alveoly) pro ponorky (obr. 8), byla z připomínky zlých časů úspěšně upravena na atraktivní kulturní a turistický uzel města. Jednotlivé kóje doků s minimem vkladů slouží jako působivé prostory pro různorodé kulturní využití a na střeše bunkru vzniká dle konceptu krajináře Gillese Clementa „přirozená zahrada“ Le Jardin Tiers (v rámci bienále L´Estuaire 2009 až 2012 [19]), s působivým kontrastem mezi betonovým lidským výtvorem a nespoutanou, nakonec vždy vítězící přírodou. V bezprostřední blízkosti základny stojí budova nádraží z devatenáctého století, adaptovaná na městské divadlo a doplněná o nové hmoty s ornamentálně pojednaným betonovým průčelím (původní státní budova 1866 J. Leroy, konverze 2008 až 2011 K Architectures, Karine Herman a Jérôme Sigwalt [20], obr. 9).

Koncept minimálních zásahů, podpoření přirozených procesů stárnutí nebo rozkladu, opětovného navracení industriální krajiny přírodě a případného doplnění o ryze současné architektonické intervence patří v posledních letech k nejoblíbenějším; zejména u rozsáhlých areálů náročných na údržbu nebo u mimořádně obtížně transformovatelných staveb. Výsledná atmosféra si v ničem nezadá s romantickým vyzněním zřícenin hradů a jiných historických souborů (viz výše zmíněný přírodní park v Duisburgu, konverze berlínského nádraží Gorlitzer na park nebo High Line Park v New Yorku).

POVRCH A DETAILYNeopominutelná síla nového využití železobetonové průmyslové architektury se skrývá i ve výtvarném působení autentických textur a detailů. V „postplastové“ současnosti tolik vyhledávaná syrovost a materialita se zde nachází v nejintenzivnější formě – vychází z původní věcné realizace, ale i z patiny přinesené časovým odstupem a ryze účelovým přístupem uživatele. Podobného otisku prostého, každodenního života nelze umělou cestou v žádném případě docílit. Osvícení architekti i investoři jsou si toho vědomi a při konverzích s oblibou využívají zřetelný kontrast zemitých stop minulosti a hladce precizní, ostře ohraničené současnosti. Tento přístup vítězí zejména v Nizozemí a Velké Británii, kde dědictví minulosti není považováno za něco podřadného a hodného rychlé „očisty a modernizace“. Krásnou ukázku přirozené symbiózy představuje výše jmenované rotterdamské přístavní skladiště St. Job, jehož průčelí obrácené k vodě zůstalo v původním stavu, včetně dřevěných okenic a nakládacích plošin sloužících dnes bytům jako terasy, doplněné pouze o nové, nekompromisně současné výplně okenních otvorů. Výhodné zhodnocení autentické materie a atmosféry nabízí i vnitřní prostory. Zatímco interiéroví tvůrci a dekoratéři ve snaze zaujmout na příliš pestrém architektonickém trhu pracně kombinují nejnovější výdobytky designu a technologie s historickými artefakty, vyhledávanými po bazarech a na internetu, konverze průmyslové architektury podobné konfrontace vyvolává přímo ze své podstaty. Původní nápisy, zbytky technologií a infrastruktury, otisky intenzivního užívání, neformální povrchové úpravy nebo nezbytné a vskutku velmi prosté údržby, poskytují mimořádné napětí a rámec pro alternativní životní styl, aniž musí projektant i uživatel ustupovat ze současných hygienických nebo technických požadavků. Nevšední kontrasty najdeme například u úsporné konverze meziválečných garáží Stern v Chemnitz na obchodní dům s nábytkem a dopravní muzeum, v němž nápisy a zbytky rolet dokreslují autentickou atmosféru (původní návrh 1928 Hans Schindler a architektonická kancelář Luderer a Schroeder [21], obr. 10), nebo u proměny továrny Rheinstahl-Werk ve Stuttgartu na domovskou scénu věhlasného tanečního sdružení Theaterhaus, kde se na protilehlých stranách hlavní vstupní haly setkávají stěna s otisky minulosti a současná vestavba divadelního a víceúčelového sálu (původní návrh 1923 Emil Fahrenkamp, konverze 1992 až 2003 Peter Hubner [22], obr. 11). Ponechané železobetonové konstrukce a prvky v asepticky moderním prostředí najednou dostávají charakter bezmála sochařského díla – např. segmentové střešní vazníky skladu mouky v Paříži, přeměněného na univerzitní knihovnu (původní návrh 1950 Denis Honegger, konverze 2004 až 2006 Nicolas Michelin [23], obr. 12) nebo spodní konstrukce vysokých pecí v nových výstavních prostorách železáren bratří Röchlingů ve Völklingenu, zapsaných na seznam UNESCO (vznik 1873, růst a provoz do 1986, konvertováno a veřejnosti krok za krokem zpřístupňováno od 2000 [24], obr. 13).

Železobetonové průmyslové budovy však poskytují ještě jeden významný argument pro své uchování, citlivou rehabilitaci a nové využití – v současném architektonickém prostředí, které postrádá jasně formulované cíle vyjádřené výslednou formou staveb, působí historické struktury svou vizuální stabilitou a programovou robustností jako jakési záchytné body, nezbytný pevný rámec pro aktuální neomezené, teatrální kreace.

Kdy jindy, než tváří v tvář všudypřítomnému požadavku na úspornější využívání zdrojů a vzdoru vůči uměle vytvářeným světům rozvíjejících se asijských ekonomik, bychom se měli uchýlit ke smysluplnému zhodnocování vlastní minulosti a identity. Konverze průmyslových budov, organické splynutí osobité minulosti a precizní současnosti, nabízí jednu z nosných alternativ. Ve vyspělých zemích západní Evropy už v tomto ohledu druhý dech chytili…

Literatura a odkazy:[1] Vorlík P.: Železobetonový skelet a meziválečná průmyslová architektura v Československu, Beton TKS, 3/2005, str. 31[2] www.kraus-heidelberg.de[3] Vorlík P.: High Line v New Yorku, Beton TKS, 1/2013, str. 50[4] www.ontwerpfabriek.nl[5] http://rktb.com/projects/historic- -preservation/sofia-apartments[6] McDonald S. S.: The Parking Garage: Design and Evolution of a Modern Urban Form, Urban Land Institute 2007[7] Büttner O.: Parkplatze und Grossgaragen, Verlag für Bauwesen Berlin, 1967[8] Nákladové nádraží v Praze-Žižkově – Pražská nádraží ne/využitá, VCPD FA ČVUT v Praze, Galerie Jaroslava Fragnera, Tady není developerovoo. s., 2012[9] www.benthemcrouwel.nl[10] www.ifm-paris.com; www.mimoa.eu[11] www.mei-arch.nl[12] www.ricardobofill.com[13] www.mvrdv.nl[14] www.haus-des-meeres.at[15] www.landschaftspark.de[16] www.herzogdemeuron.com[17] www.crepainbinst.be[18] www.saint-nazaire-tourisme.com[19] www.estuaire.info[20] www.letheatre-saintnazaire.fr[21] www.fahrzeugmuseum-chemnitz.de[22] www.theaterhaus.com; www.plus-bauplanung.de[23] www.univ-paris-diderot.fr[24] www.voelklinger-huette.org

Text vznikl na půdě VCPD FA ČVUT v Praze díky dotaci Dědictví průmyslové éry / Úskalí nového využití (SGS ČVUT 12/202/OHK1/3T/15, 2012).

ZVÝHODNĚNÉ PŘEDPLATNÉ PRO STUDENTY, STAVEBNÍ INŽENÝRY DO 30 LET A NOVĚ TAKÉ PRO SENIORY NAD 70 LET Zvýhodněná cena za roční předplatné (šest čísel) pro studenty, stavební inženýry do 30 let a nově také seniory nad 70 let je 270 Kč bez DPH, 311 Kč s DPH (včetně balného a distribuce). Součástí předplatného na rok 2013 je pro všechny nové zájemce příloha Betonové konstrukce 21. století – Betony s přidanou hodnotou, která vyšla v prosinci 2012 a stávající předplatitelé ji dostali společně s číslem 6/2012.

Kontaktní e-mail: predplatne@betontks.cz