Zpátky doma aneb Jak to bylo u Bati

V minulých dílech (viz zde a zde) jsme si představili Vladimíra Karfíka (1901-1996), nadaného českého architekta, který po studiích na pražské technice vyrazil poznávat svět. Nejdřív strávil nějaký čas v Paříži, která byla tehdy centrem avantgardního umění. Karfík tam pracoval v ateliéru slavného Le Corbusiera. Později se však vydal do Ameriky, kde získal práci ve studiu nejvýznamnějšího amerického architekta Franka Lloyda Wrighta. V době hospodářské krize se však rozhodl pro návrat do vlasti. V Chicagu se totiž setkal s Janem Antonínem Baťou, který mu nabídl významný post ve firemním studiu, a to byla příležitost, která se jen tak neodmítá.

Baťova firma byla již na konci dvacátých let gigantickým podnikem, který díky pásové velkovýrobě bot postupně ovládl světové trhy s levnou obuví. Tomáš a po jeho tragické smrti v roce 1932 Jan Antonín vybudovali z malého moravského Zlína supermoderní průmyslové město, ale mysleli i na to, aby se zaměstnanci cítili v obuvnické metropoli dobře. Razili heslo Společně pracovat, individuálně bydlet a zlákali tak řadu lidí z okolních chudých regionů, kteří získali za symbolický nájem malý domek se zahrádkou. Baťové stavěli moderní továrny, ale také obchodní dům, hotel, moderní nemocnici nebo velké kino. Vše v jednotném architektonickém stylu podle amerického vzoru, který byl převzat až do takového detailu, jako byl známý zlínský modul 6,15 x 6,15 metrů, který vznikl přesným přepisem vzdálenosti betonových sloupů továrních budov ze stop do metrického systému. Konstrukce byla záměrně zvolena tak, aby umožňovala bleskové stavění, např. sloupy kruhového průřezu umožňovaly rychlejší posun bednění bez rizika, že se přitom poškodí hrany. Typická baťovská kombinace beton – cihla slavila úspěch a podle stejných zásad se stavělo i v jiných místech (jednu takovou „klasickou“ budovu jsme měli i v Praze Vršovicích nedaleko Edenu, je tam dokonce dodnes, ale bohužel zcela přestavěná. Ne vše bylo tak utilitární. Zejména v případě obchodních domů se průčelí obkládala bílým probarveným sklem, vyrobeným dle československého patentu. Tyto desky byly prosvětleny a na parapetní pásy se pak lepila gumová písmena s výměnnými reklamními slogany a známým logem firmy. Klasickým příkladem byl Baťův obchodní dům v Praze na Václavském náměstí.

Karfík tedy věděl, že pokud se dobře uvede, nebude mít o zajímavé zakázky nouzi. Americká zkušenost byla samozřejmě k nezaplacení a byla tím nejlepším doporučením, protože oba Baťové ke všemu, co pocházelo z USA, vzhlíželi s obdivem. Jejich „dvorním“ architektem byl František Lydie Gahura, ale práce tu bylo dost a dost pro řadu projektantů. Karfík jejich očekávání nezklamal. Navrhl obchodní domy v Liberci, Bratislavě, Amsterdamu nebo v Brně (ten měl být původně vyšší, realizována byla jen spodní část). Projektoval také řadu továren v mnoha zemích světa, navrhoval dělnické domky, ale i luxusní vily ředitelů a mnoho dalších firemních staveb. V Praze byl mimochodem autorem dvou velkých obchodů. Když mi to vyprávěl, nepamatoval si už přesně lokality, tak jsme sedli do auta a objeli Baťovy filiálky v různých čtvrtích. Ty „jeho“ byly na Sokolovské ulici ve Vysočanech (bohužel už dnes neexistuje) a v Moskevské ve Vršovicích – ta je tam dodnes a opět nese značku Baťa.

Vladimír Karfík se ve Zlíně po letech také znovu setkal s Le Corbusierem – nyní už světoznámým projektantem, který byl Baťovým hostem, český architekt mu dělal tlumočníka. Tato mise ale nakonec dopadla rozpačitě. Švýcar přišel s řadou odvážných nápadů, ale šetřivý Baťa je postupně všechny zamítl. U projektu Baťova pavilonu pro světovou výstavu v Paříži 1937 Le Corbusier třeba navrhl promítat reklamní filmy na strop, zatímco by zákazníci leželi na speciálních lenoškách, kde by jim mezitím prodavači zkoušeli boty. Bohužel nedošlo ani na výstavbu vzorového rodinného domu, ač prototypy ostatních architektů v měřítku 1:1 zbudovány byly. Mít k dispozici originální plány, postavil bych tu nevelkou budovu třeba dnes, samozřejmě dle původní technologie…

Vrcholem Karfíkovy práce byla ale zakázka z konce třicátých let. Měl navrhnout tzv. zlínský mrakodrap, tehdy jednu z nejvyšších budov Evropy (17 pater), reprezentační sídlo společnosti. Šlo sice opět o charakteristickou stavbu firmy, ale ozvláštněnou jednou specialitou. Tou byla prosklená výtahová šachta na nároží, v níž byla umístěna pohyblivá pracovna Jana Bati. To byl skutečný unikát, který je po rekonstrukci funkční i dnes (v budově je sídlo krajského úřadu). Na ploché střeše byly sluneční terasy a speciální kolejnice pro zavěšení kabiny na čištění fasády. Tento prvek – v té době v Evropě unikátní – viděl architekt během svého amerického pobytu. Jan Baťa si bohužel novou pracovnu neužil, dům byl dokončen na prahu světové války a on byl už tehdy v zámoří. (O stavbě jsem mimochodem kdysi napsal spolu s Petrem Všetečkou knihu s fotografiemi Ivana Němce.)

Práce pro Baťu samozřejmě po komunistickém puči Karfíkovi příliš nepomohla. Naštěstí dostal nabídku z Bratislavy a stal se tam profesorem na nově zřízené technice. Mimochodem, kromě obchodního domu tam před válkou projektoval v baťovském systému i kostel v Petržalce. Karfíka si Slováci považovali a on tam našel nový domov. Ještě na stará kolena se k projektování jednou vrátil – to když navrhl rezidenci pro maltskou prezidentku, která byla skutečně postavena. Na docenění svého díla doma i v zahraničí si však musel Vladimír Karfík počkat až do období po sametové revoluci. Zemřel v požehnaném věku 95 let.