Zdeněk Rothbauer: Nejdůležitější je prostor a město

Kdy ve vaší kariéře přišel okamžik, že jste došel k názoru, že chcete učit a předávat své zkušenosti dál?

Dvacet let jsem profesně spolupracoval s Janem Bočanem a ten potom začal učit na této fakultě. Když si vytvářel svůj tým pedagogů, tak mě do něj pozval. Ptal se, zda chci učit na architektuře a moje odpověď byla - když to bude s tebou, tak ano.

Co si mohu představit pod pojmem ateliér na fakultě architektury?

V našich ateliérech nejde o učení, ale jsou to naše laboratoře. Kdybyste byl student chemie, chodil byste do laboratoří dělat pokusy, při kterých byste přicházel na to, jak které látky reagují s jinými, se kterými tvoří sloučeniny. Na naší škole je několik kateder, které učí teoretické předměty, které musíte znát jako základ. Naučíte se statiku, základní znalosti o materiálech, možnosti spojování materiálů, teorii tvorby konstrukcí, upevníte si základy historie v návaznosti na architektonické slohy. Potom následuje teorie dějin moderní architektury - zkrátka samá teorie a pak nastupujeme my, kteří učíme studenty praktikovat. Učíme je, jakým způsobem mají všechny ty teoretické znalosti používat. Učíme je praktické řemeslo a k němu navíc filozofii, kterou se v teoretických předmětech nedozvěděli. Je to předávání našich zkušeností a názorů na architektonickou tvorbu, protože architektura je především o tvorbě prostoru. A to od utváření prostoru celého města, čemuž říkáme urbanismus, až po tvorbu prostoru uvnitř jednotlivých budov. A každý z nás, kdo tady ateliéry „učí“ je názorově třeba trošku jinde, než ostatní kolegové. Naše odlišnosti se pak promítají do toho, jak naše architektura vypadá.

Kdybyste měl charakterizovat svůj názor na architekturu?

Nejdůležitější je prostor a město. Na prvním místě je město, pak je budova a pak je vnitřek. Nejvíce lidí sleduje budovu zvenku a musí souhlasit s tím, že ji lze dobře vnímat, ale také ji dobře provozovat – zkrátka musí se s budovou sžít. Další, menší část lidí tu budovu pravidelně, nebo aspoň občas, užívá. To už omezenější okruh, který budovu vnímá konkrétně. Nejmenší okruh jsou pak obyvatelé budov, kteří v nich žijí. Proto považuji za zásadní otázku, jak budovy působí navenek, neboť to vnímá celá společnost.

Jak vypadají přijímací zkoušky? Jde jenom o vědomosti?

Ne, jedná se o pět testů z exaktních a technických předmětů a test kulturního přehledu. Také se ale zkoumá, zda má uchazeč talent a potřebné vnímání souvislostí. K tomu slouží test z kreslení, kdy se zadávají k vyobrazení různé abstraktní pojmy, jako např. posloupnost, vnímání kontrastu. Představy studentů pak posuzují naši „mistři přes umění“ a z této části zkoušky může uchazeč nakonec získat nejvíce bodů. Nemusí proto být podstatné, zda se uchazeči zrovna moc nepovedl test z matematiky, protože ze zkoumání nadání a talentu dostane takový počet bodů, že mu to stačí na přijetí. Nechceme to nazývat pouze jedním slovem talent, spíše je to schopnost filozofického vnímání pojmů, prostředí a zobrazovaní těchto věcí – tedy schopnost dokázat konkrétně zobrazit abstraktní pojmy. Díky digitální technice sice už dnes kdokoli umí zobrazit cokoli, ale dotyčný musí vědět, co chce zobrazit. A když to nemá v hlavě, tak to mu to počítač nedá. Počítač dodá čáry a barvy, ale konkrétní prostor se musí vytvořit v hlavě architekta, ten mu počítač nenabídne. Proto studenty vedeme k vytváření zkušeností, které jim pomohou správně vnímat prostor a následně ho využít a zaplnit.

Takže vyžadujete i v době počítačů kresbu rukou?

Ne, ale protože zasedám v přijímacích komisích, kde se to vyžaduje, tak nemohu říci, že by uchazeči neuměli kreslit bez počítače.

Odkud přichází nejčastěji ideální uchazeč o studium architektury?

To se nedá vůbec říci. Odhaduji, že třeba 70% uchazečů je z gymnázií a není v tom problém.

Co čeká studenta v prvním ročníku?

Jsi to tzv. „zany“ – základy architektonického navrhování. Vede je docentka Brožová a dělá to moc pěkně. Dává studentům jednoduchá abstraktní zadání pozemních staveb – třeba dům pro samotu. Výsledky bývají velmi zajímavé a překvapivé. Studenti vymýšlí schodiště, netradiční způsoby osvětlení a ty nápady jsou nezávislé na materiálu a technických parametrech.

Kdy přicházejí studenti k vám?

Do ateliéru studenti vstupují od druhého ročníku a v té době už pokročili v teoretických, technických předmětech natolik daleko, že vědí, že je vše třeba přesně spočítat. Toho se obávají a to má často nechtěný vedlejší dopad, že se z nich strhne velkorysost a myšlenková nezávislost, které třeba ještě před rokem prokazovali v „zanu“. Myslím, že je to studentům na škodu a že by možná mohli v té nezávislé fázi zůstat déle.

Kde je problém ve výuce technických předmětů?

Je škoda, že učitelé technických předmětů nedávají větší důraz na výuku technického myšlení. Studenty sice dobře naučí, jakým způsobem se spočítá například nosník, ale nenaučí je odhadovat rozměrové poměry, nenaučí je typické chování použitých prvků, z kterého se dá odhadnout, kde nejspíše může docházet k deformacím a je tam tedy třeba konstrukci vyztužit – zkrátka používat normální selský rozum. A tady to přebíráme my a narážíme na to, že se studenti bojí použít teoretické znalosti, protože jim nikdo nevysvětlil, jak se jednotlivé konstrukce chovají v extrémních podmínkách.

Proč myslíte, že se to děje?

Učí u nás výborní a zkušení odborníci – třeba statici, kteří umí spočítat cokoli – ale je logické, že ne každý takový špičkový odborník je zároveň špičkový pedagog.

Zkoušel jste s kolegy teoretiky tento problém řešit?

No to právě vidím jako systémový problém, že se s nimi vůbec nepotkáváme. Někdy mě až překvapuje, že škola zůstává školou, protože každá katedra samostatně jede po své linii, víceméně nezávisle na ostatních.

Kde vidíte příčinu tohoto stavu?

Je to asi v první řadě velikost naší školy, která přijímá každý rok 300 studentů.

A vydrží všichni?

Nevydrží a většinou bývá důvodem neúspěch v teoretických předmětech jako matematika a deskriptiva. Odpadá zhruba pětina. Kvůli ateliéru většinou nekončí – my máme trpělivost a snahu je něco naučit. Proto jsme tolerantní a víme, že to nelze lámat přes koleno. My je vyhodíme, jenom když se u studenta objeví naprostá neschopnost, navíc doplněná nechutí s tím něco dělat. Pak už dojde trpělivost i nám.

Jaké máte zkušenosti s vertikální strukturou ateliéru?

To je myslím dobrá vymoženost, za mých studií to nebylo. Ale my jsme se zase kamarádili s těmi staršími, takže v praxi to vlastně fungovalo už tehdy.

Studenti řeší projekty individuálně?

Je to různé, ale často požadujeme, aby v první fázi dělalo několik studentů na zadání společně. Humanismus pokládáme za základ a tak chceme, aby si navzájem utříbili názory na řešení, a teprve potom je rozdělíme a každý se snaží najít své nejlepší řešení.

Čím se stane absolvent vašeho ateliéru po jeho úspěšném ukončení?

Po zkouškách do komory dostane razítko, které je opravňuje působit v oboru architektury, pozemního stavitelství a urbanismu. Nejsme tedy speciálně zaměřeni, a kdo toto zaměření vyžaduje, může přestoupit do jiných ateliérů se speciálním zaměřením, např. na zahradní architekturu, urbanismus, nebo třeba interiérový design.

Setkáváte se studenty i mimo školu?

Využíváme výukové středisko naší školy na statku v Kruhu. Jezdíme tam většinou před koncem semestru. A tam se mimo další společné práce na projektech nevylučují ani společenské činnosti a zábava. Pro mě je vždy radost, když se mí studenti po škole dobře uplatní a s řadou z nich se vídám i poté, co školu opustili a sleduji jejich kariéru. Často jezdí do Kruhu s námi a pomáhají nám zapojit nové studenty do kolektivu.

Kolik projektů musí student za semestr udělat?

Za semestr se dělá jeden projekt a na konci semestru se pořádají výstavy a bojujeme mezi s sebou, jak studenti, tak celé ateliéry, kdo to bude mít lepší.

A jak jsou na tom studenti s dodržováním termínů?

No snaží se, ale ne vždy to všichni stihnou. Je fakt, že někdy za to nemůžou, protože projekt je nákladná a náročná věc. Máme na škole velkou modelárnu, laser a další vybavení, ale když pak v ateliérovém týdnu dokončuje projekty najednou 150, až 200 lidí, tak ty kapacity často nestačí a oni musí zadávat tisky a výroby prezentací mimo školu. Musím k tomu říci, že zpoždění nejsou většinou z důvodu, že by se studenti flákali, častěji jsou to překážky technického rázu. Každopádně jsou teď tendence morálku více utužovat, protože je musíme naučit, že když budou pak dělat nějaké soutěže, tak tam, když se zdrží o minutu, tak je to stejné, jako kdyby neudělali nic.

Kde hledáte inspiraci pro zadání projektů?

Hledáme zajímavá místa v Praze, která se řeší už dlouhodobě a to řešení je tam třeba nějak zablokované. Chceme, aby to studenty bavilo. Jindy se na nás zase obrací z malých obcí s náměty na řešení jejich urbanistických záměrů. Teď například asi pět studentů dělá projekt pro Bartošovice v Orlických horách. Tatínek jednoho z našich studentů je tam místostarostou a obrátil se na nás s tímto zadáním.

Dotáhnete takovéto projekty i k realizaci?

Většinou ne, ale je to pro ty obce námět, který někam posune jejich uvažování. Mají třeba několik dílčích záměrů, ale nevidí je dohromady jako celek. Když pak vidí náš projekt, často třeba přehodnotí, že dílčí nápady nemají takový smysl, jaký od nich původně očekávali. I to je dobrý výsledek, když si díky našemu projektu uvědomí, že musí uvažovat více velkoryse a více v souvislostech, dříve než se pustí do konkrétních realizací.

Viděl jsem projekt pro Valeč v Čechách…

Tu obec pod Doupovskými horami znám už od dob, kdy jsem tam byl na vojně. Tenkrát byla obrovsky zanedbaná a zdevastovaná. Je tam asi nejvíce barokních památek na jednoho obyvatele v České republice. Cestou do Karlových Varů jsem tam jednou vzal svého asistenta Vojtu Sosnu a ten z toho byl ohromně nadšený. Našli jsme místního historika, kontaktovali starostu. Pak jsme zadali téma Valeč a všichni naši studenti dostavovali a řešili Valeč. To byla zábavná úloha, která studenty velice bavila a projekty jsme dokončovali na místě – na čtyři dny nám tam pronajali hospodu a v ní jsme pracovali. To byl povedený projekt.

Přeji mnoho dalších takto povedených projektů a děkuji za rozhovor.

Zdeněk Rothbauer

nar. 5. 2. 1941

1954 – 1959 - Průmyslová škola stavební v Praze, ČVUT PRAHA Fakulta stavební, obor: architektura a stavba měst,u prof. Františka Cubra1965 – 1967 - Konstruktiva a.s.: Projekce vývozního závodu - vedoucí projekce Ing arch Jan Šrámek1967 – 1971 - Sdružení projektových ateliérů Praha-Atelier BETA architekta Jana Šrámka1971 – 1990 - Projektový ústav výstavby HLMP-Ateliér 2 -vedoucí ateliéru Ing arch Jan Šrámekod 1990 - Soukromý ateliér APA s.r.o. architektů - O.Novotný & Z.Rothbauer   od 2001 - vedoucí ateliéru na Ústavu navrhování 1 FA ČVUT PRAHA                                       2009 - udělen titul docenta

Významnější realizované návrhy:

Památník 1. vysílání československého rozhlasu Praha – Kbely (s S. Kolíbalem)Interiéry společenské části hotelu IHC Praha (s J. Bočanem,Z. Hřivnáčem,O. Novotným a J. Šrámkem)Interiéry ČSZÚ Londýn (s J. Bočanem,J. Šrámkem)Budova a interiéry ČSZÚ Stockholm (s J. Bočanem,J. Šrámkem)ČSZÚ Nairobi (s J. Šrámkem)Nová odbavovací hala Hl. nádraží Praha (s J. Bočanem, A. Šrámkovou, J. Šrámkem)Obchodní a technické středisko ČSSR v Moskvě (s J. Bočanem,O. Novotným)Mezinárodní obchodní banky v Moskvě (s O. Novotným)Sídelní útvar Velká ohrada JZM 1 Praha 13 (s J. Bočanem)Budova vlády Slovenské republiky Bratislava - design vnitřního zařízení (s J. Bočanem)Bytové domy G23,H24, 250 b.j.Velká Ohrada JZM 1 Praha 13 (s O. Novotným)Rekonstrukce budovy a interiérové řešení ČSZÚ Moskva (s O. Novotným)Rekonstrukce a interiérové řešení rezidence velvyslance ČR v Moskvě (s O. Novotným)Viladomy, 54 b.j. Klausova ul. Praha 13 (s O. Novotným)Apartamenty, 36 apartmánů , Bedřichov (s O. Novotným)Bytový komplex (270 bytů) s obchodní vybaveností Praha Nové Město, Na Slupi (s O. Novotným)

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.