Zdeněk Lukeš | Ve znamení válců, kruhů a oblouků

Patřila k nim poněkud provokativní studie na dostavbu pražské Staroměstské radnice ve formě obří stupňovité věže, novátorský Wenkeův dům v Jaroměři, či elegantní Jarůškův dům v Brně nebo železobetonové schody u kostela Nanebevzetí Panny Marie v Hradci Králové (mladý architekt vše stihl v krátkém čase 1909-1910!). A pak samozřejmě jeho kubistické stavby z následujícího období 1912-1913 – zejména dům U Černé Matky Boží na Ovocném trhu v Praze a lázeňský pavilon v Bohdanči.

Již jako renomovaný architekt a designér (s Pavlem Janákem založil Pražské umělecké dílny a podílel se i na vzniku známého družstva Artěl) a představitel spolku výtvarných umělců Mánes, kam se vrátil po krátké a neúspěšné kubistické etapě, se na začátku dvacátých let vrhl do nového dobrodružství. Tím byl tzv. národní dekorativismus, kdy se projektanti – zejména čtyřicátníci, jako byl právě Gočár, Janák, Otakar Novotný, Rudolf Stockar, Ladislav Machoň nebo Bohumír Kozák snažili vytvořit architekturu pro nově vzniklou Československou republiku. Těžili jak z mezinárodního stylu art déco, tak i z domácí folklórní tradice: pokrývali průčelí i interiéry svých staveb zjednodušenými geometrickými ornamenty v barvách národní trikolóry. Gočár si to nejprve vyzkoušel na drobných dřevěných objektech, jako byl pavilon Československé republiky na veletrhu ve francouzském Lyonu, nový dočasný stánek pro Mánes ve dvoře domu v pražské Vodičkově ulici nebo domečky pro kbelské letiště (dnes stojí obnoveny v areálu pražské zoologické zahrady – viz zde).

Byla to vzrušující doba, která přinesla názorový souboj dvou generací. Zatímco architekti té starší byli plně zaujati dekorativním národním stylem, nastupující generace se snažila navázat na principy předválečné kotěrovské moderny, pokoušela se zdynamizovat kubistické formy, či byla okouzlena moderním klasicismem Plečnikovým, aby nakonec našla vzory v práci avantgardních architektů německého Bauhausu, ruských konstruktivistů a zejména Švýcara Le Corbusiera. K větším zadáním však neměla zatím přístup a navíc byl národní dekorativismus zprvu u veřejnosti velmi oblíbený.

Byla to vzrušující doba, která přinesla názorový souboj dvou generací. Zatímco architekti té starší byli plně zaujati dekorativním národním stylem, nastupující generace se snažila navázat na principy předválečné kotěrovské moderny, pokoušela se zdynamizovat kubistické formy, či byla okouzlena moderním klasicismem Plečnikovým, aby nakonec našla vzory v práci avantgardních architektů německého Bauhausu, ruských konstruktivistů a zejména Švýcara Le Corbusiera. K větším zadáním však neměla zatím přístup a navíc byl národní dekorativismus zprvu u veřejnosti velmi oblíbený.

K lukrativním zakázkám té doby patřil i projekt nově založené Banky čs. legií. Ta vznikla v roce 1919, kdy se vedení naší armády v Rusku rozhodlo založit finanční ahospodářské středisko pro legionáře v Rusku a ve Francii. Sem si měli vojáci ukládat svůj žold. Ústav sídlil dočasně ve Štefánikových kasárnách a brzy získal značný kapitál. Byl tedy zakoupen pozemek v ulici Na Poříčí v katastru Nového Města. Na novostavbu byla vypsána soutěž a vybrán byl právě Gočárův návrh. Ten vytvořil dynamicky protvářenou fasádu s vysokým řádem mohutných polosloupů a půlkruhů na parapetech. Průčelí je ukončeno výraznou římsou a mansardovou střechou. Motiv válce, kruhu a půlkruhu dominuje nejen fasádě, ale i vestibulu, krásné prosklené bankovní hale a všem interiérům, najdeme ho dokonce i na klikách, kleci výtahu nebo vnitřním zařízení, které se částečně dochovalo.

Významná byla spolupráce s výtvarníky. Otto Gutfreund navrhl vlys s reliéfem vojáků odcházejících do války a opět se navracejících domů. Jan Štursa byl autorem plastické výzdoby mohutných konzol s motivem bojišť první světové války. Interiéry vyzdobil František Kysela. Parter domu kryjí desky z červeného a bílého mramoru, zbytek fasády je z probarveného umělého kamene, opět v „národních“ tónech. Dekor přechází i na dolní část štítové zdi staršího domu v sousedství a mozaikovou dlažbu chodníku. Legiobanka byla dokončena v roce 1923. Později byla ještě dostavěno křídlo směrem do ulice Na Florenci. Vznikly i četné filiálky v dalších městech. Tu ve slovenském Zvolenu projektoval zřejmě také Gočár.

Přes značnou popularitu Legiobanky Na Poříčí (alternativním názvem pro národní dekorativismus byl dokonce termín „styl Legiobanky“) Gočár v následujících letech tuto formu opouští. V Praze ještě ve stylu art déco navrhl průčelí Brněnské banky na rohu Panské a Jindřišské ulice a snad i fasádu a interiér známé cukrárny Myšákova domu ve Vodičkově ulici, ale pak i on postupně přešel k avantgardní architektuře. A tak již v polovině 20. let vznikají jeho slavné královéhradecké školy ve stylu holandského cihelného racionalismu, na sklonku dekády pak svými návrhy moderních vil na Babě v pražských Dejvicích a zejména projektem kostela sv. Václava v Praze-Vršovicích zakotvil ve vlnách konstruktivismu a funkcionalismu. Nakonec i přístavba druhého paláce v sousedství Legiobanky pro téhož investora již byla zcela ve znamení avantgardní architektury. Když se však na obě průčelí podíváte, je zřejmé, že autor byl vůči svému staršímu poněkud divokému sousedu velmi ohleduplný – zopakoval formáty oken a protáhl Gočárovu římsu. Autorem byl totiž architekt František Marek – Gočárův žák z pražské AVU.

Psáno pro Neviditelného psa Foto Ester Havlová a archív autora