Zdeněk Lukeš | Smutný osud Výstaviště

Po roce 1989 se mnohé v Praze změnilo k lepšímu. Většina domů v centru je kvalitně opravena, lépe vypadají i ulice a náměstí, trochu pozadu je městská zeleň, ale i stav sadů a parků se zlepšuje. Je však jedno místo, které zaznamenalo velký propad. Přitom se nachází téměř v centru a je doslova nabité kvalitní architekturou. Mám na mysli památkově chráněný areál pražského Výstaviště v Bubenči.

Ten vznikl, jak je obecně známo, vyčleněním z Královské obory, tedy Stromovky, v roce 1890. Byl zde pak vybudován areál, na němž se o rok později konala velkolepá Jubilejní výstava. Pojďme se teď po něm projít a zastavit se u zajímavých staveb, které tu z minulých akcí zbyly.

Velkorysý urbanismus byl dílem architekta Antonína Wiehla. Tehdy vznikl impozantní Průmyslový palác se vznosnou železnou konstrukcí (architekt Bedřich Münzberger) nebo dvojice symetrických pavilonů pro expozici starého a moderního umění ve stylu české renesance od Wiehla. Ten byl také autorem krásné dřevěné vstupní brány, která byla bohužel zničena na počátku 60. let. Vedle Průmyslového paláce je jedinou zachovanou stavbou z Jubilejní výstavy v areálu pavilon s plzeňskou restaurací architekta Františka Buldry, který se nachází v západní partii areálu. Ze zmizelých staveb je třeba především zmínit obrovskou Münzbergerovu Strojovnu.

Z další významné události – Národopisné výstavy, konané v roce 1895, se do dneška nedochovalo nic – kopie dřevěných slovanských staveb byly později demontovány. Tři roky nato se konala Výstava architektury a inženýrství. Ta znamenala nástup secese. Z této akce pochází známé Panoráma bitvy u Lipan Julia Mařáka. To bylo tehdy umístěno v pavilonu architekta Jiřího Justicha a později ve stánku Jana Kouly. Když se i ten na sklonku 20. let rozpadl, bylo panoráma definitivně umístěno do konstruktivistické stavby navržené Vojtěchem Krchem a v ní je dodnes.

Maroldovo dílo je jediným pozůstatkem expozice z roku 1898. Další atrakce – Koulova krčma umělců U Nesmysla nebo Polívkovo dřevěné divadlo (přenesené později do Holešovic) se nezachovaly. 

V roce 1908 se na Výstavišti konala Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory. Ta byla, co se architektury týče, soubojem mezi doznívajícími styly – historismem a secesí – a nastupující modernou.

Nová Strojovna architekta Rudolfa Kříženeckého ani velké dřevěné pavilony architektů Kotěry, Gočára a Janáka, Hübschmanna, Klenky nebo Zascheho se nedochovaly. Svědkem této výstavy je však jedna z původních Wiehlových staveb, kterou v nebarokním stylu přestavěl architekt Antonín Hrubý na Pavilon města Prahy – dnes je v něm lapidárium. Zachoval se také malý hostinec U Primasů, navržený architektem Richardem Klenkou. Najdete ho vedle schodiště do dolní části areálu. Další jeho dřevěná stavba – výstavní restaurace z roku 1922 – stojí dodnes před vyhořelým křídlem Průmyslového paláce.

Nové stavby se objevily až na počátku 60. let, neboť význam Výstaviště upadal poté, co v roce 1928 vznikl moderní areál v Brně. Hlavní dominanta – Průmyslový palác – byla již v 50. letech upravena pro sjezdy KSČ, a to ve stylu tzv. sorely (architekt Pavel Smetana). Na místě, kde stávala Strojovna, byla postavena Sportovní hala (architekt Václav Krásný). Významným momentem bylo přenesení československého pavilonu z úspěšné světové výstavy v Bruselu 1958 do dolní části Výstaviště. 

Kolem něj pak vznikla řada dalších atrakcí v tzv. bruselském stylu – zahrada, letní restaurace, divadelní scény, letní i tzv. panoramatické kino (krátkodechá záležitost, předchůdce dnešních imaxů), u něhož stála první kinetická plastika sochaře Jiřího Nováka. Byla to nová zlatá éra Výstaviště, které ovšem již neslo název Park kultury a oddechu Julia Fučíka. Lidé si to zkrátili na Fučíkárnu. Ale chodili sem rádi. V Bruselském pavilonu se konaly různé výstavy, některé docela zajímavé. Chodilo se také na divadelní a filmová představení i za sportem. V areálu se objevila malá hokejová hala a plavecký bazén.

Je mi z toho smutno Nezapomenutelné bylo léto 1989. V Bruselském pavilonu se konal První salon výtvarníků, jehož největší pozoruhodností byl Starý kuřák Františka Skály, sestavený z chorošů. Vedle děl různých národních a zasloužilých umělců se vyjímal skvěle.

A pak letní festival experimentálních divadel z celé Evropy, v němž účinkující vyjadřovali zcela otevřeně solidaritu tehdy ještě vězněnému Václavu Havlovi a dalším disidentům. Vládla tam fantastická atmosféra, s níž si estébáci nevěděli rady. Občas aspoň někde přerušili proud, ale postižené divadlo se přestěhovalo z Bruselského pavilonu pod širé nebe a hrálo se dál.

Svobodná éra nepřinesla areálu bohužel mnoho pozitivního. Vzniklo tu pár nových pavilonů u příležitosti nepodařené Jubilejní výstavy 1991, kdy byla také obnovena Křižíkova fontána, ale akce skončila obrovskými dluhy pořadatelů (což se dalo předvídat). Následně za podivných okolností vyhořela hlavní dominanta dolní části Výstaviště, Bruselský pavilon. Podobný osud potkal o pár let později nové dřevěné shakespearovské divadlo – repliku londýnského Globu. Panoramatické kino přestavené na arénové divadlo Spirála (Tomáš Kulík – Jindřich Smetana) dostalo sice Grand prix architektury, ale fungovalo jen krátce. Byť úspěšně: na programu byl Jesus Christ Superstar. Postupně mizely další stavby, došlo i na mobilní Novákovu plastiku… Poslední ranou byl požár západního křídla Průmyslového paláce. Taková je mnohaletá „péče“ současného nájemce – Incheby.

Už od dětství jsem chodíval do Fučíkárny rád. Viděl jsem tam v letním kině spoustu skvělých filmů, v bruselském pavilonu různé výstavy, hrával jsem tam stolní tenis, chodil plavat, bruslit… Dnes je to mrtvý, špinavý areál, kde je pár pouťových atrakcí plus kýčovitá fontána. Je mi z toho smutno. Snad se to jednou změní.

Psáno pro Neviditelného psa