Zdeněk Lukeš | Rok Jana Kotěry

Díky podpoře barona Jana Mladoty ze Solopysk mohl nadaný absolvent plzeňské průmyslové školy nastoupit ke studiu u nejvýznamnější osobnosti středoevropské architektury, prof. Otto Wagnera na vídeňské umělecké akademii. Během studií se svému mecenáši odměnil projektem úprav jeho Červeného hrádku (poblíž Kutné Hory) a návrhem raně secesní rodinné hrobky na hřbitově v Kosově Hoře u Sedlčan.

Vídeňská éra musela být pro mladého architekta nesmírně zajímavá. Sám bych si velmi přál přenést se v čase do rakouské metropole druhé poloviny 90. let 19. století: bylo to bohaté a dynamicky se vyvíjející město a významné kulturní centrum. Podél velkoryse koncipované Ringstrasse se stavěly skvostné paláce, muzea, divadla a tradiční historismus byl postupně vytlačován secesí především v podání Wagnera a jeho talentovaných žáků Josefa Marii Olbricha, Josefa Hoffmanna nebo Jože Plečnika - Kotěrových vrstevníků a přátel. Český architekt zakončil studia projektem tunelu pod kanálem La Manche, za nějž získal prestižní Římskou cenu, spojenou se stipendijním pobytem v Itálii. Odtud posílá Kotěra svěží cestovní studie do Prahy, které jsou spolu se školními projekty vystaveny spolkem Mánes a publikovány ve Volných směrech. Ohavná vídeňská móda V té době končí svůj pražský pobyt významný architekt a profesor Uměleckoprůmyslové školy Friedrich Ohmann. Osiřelý profesorský post získává teprve sedmadvacetiletý Kotěra. Přátelé z Mánesa od něj očekávají, že přinese čerstvý vítr do poněkud zatuchlých místních poměrů. To se také stalo, ale dlužno podotknout, že to Kotěra vůbec neměl snadné. Již jeho první pražská realizace, Peterkův dům na Václavském náměstí (1899-1900), boří konvence, když autor redukuje tradiční historický aparát - římsy a šambrány - na průčelí a pokrývá fasádu secesní ornamentikou. Je to malá revoluce a starší kolegové jsou pohoršeni, jakou ohavnou módu to Kotěra tahá z Vídně do Prahy.

Na další větší zakázku musí nadaný projektant pár let čekat. Mezitím projektuje hrobky, bytová zařízení, víkendové domky pro přátele a spolupracuje s Ringhofferovou továrnou na návrzích salonních vozů pro železnici i pražské elektrické dráhy (jeho tzv. primátorská tramvaj je dnes ozdobou dopravního muzea ve střešovické vozovně). Na Umprum mezitím vychovává své žáky tak, jak se to naučil u svého vídeňského učitele: chce z nich mít bravurní výtvarníky i autory promyšlených a pohodlných staveb, u nichž je nejdůležitější konstrukce a dobře vyřešený provoz; dekor považuje za druhotný.

Mozarteum a dělnické kolonie Konečně se dostává k významnějším zakázkám: projektuje Okresní dům v Hradci Králové a rozlehlý Národní dům v Prostějově. V roce 1904 navrhuje českou expozici v rámci rakousko-uherského pavilonu na světové výstavě v americkém St. Louis. Seznámení s dílem Franka Lloyda Wrighta a skotského Charlese Rennie Macintoshe i stálý obdiv k holandské architektuře pak vede k proměně Kotěrovy tvorby - secesní dekor ustupuje zcela do pozadí, projektuje prosté stavby s přehlednou a účelnou dispozicí a průčelími z režného zdiva v kombinaci s umělým kamenem. Toto vrcholné Kotěrovo tvůrčí období ohraničené lety 1905-13 reprezentuje vlastní vila v Hradešínské ulici a Laichterův dům na pražských Vinohradech, vodárenské věže v PrazeMichli a Třeboni, palác Mozartea v Jungmannově ulici v centru Prahy nebo dva domy na pražských hradčanských baštách. Důležitou kapitolou v jeho díle jsou i moderní dělnické zahradní kolonie pro Králův Dvůr, Baťův Zlín, Rožnov a především Louny.

Vrcholem Kotěrovy tvorby je pak budova královéhradeckého Městského muzea. Je to možná nejvýznamnější dílo celé éry architektonické moderny u nás a jedna z nejzásadnějších staveb evropské architektury - bohužel v zahraničí dosud nepříliš známá a doceněná. Autor tu vytvořil příjemné prostředí, střídmý interiér a ve spolupráci s přáteli, sochařem Stanislavem Suchardou a malíři Janem Preislerem a Františkem Kyselou, stavbu vyzdobil.

Éra kubismu Kotěru příliš nezasáhla. Místo toho směřoval spíše k formám moderního klasicismu, jak to dokumentují jeho Lembergerův palác na Hohe Warte ve Vídni, palác Všeobecného penzijního ústavu na pražském Rašínově nábřeží (s Josefem Zaschem) či Mandelíkův zámeček v Ratiboři.

V roce 1910 je pro teď již obecně uznávaného architekta zřízena speciální škola architektury při Akademii výtvarných umění (na svůj bývalý post na Umprum pozval Kotěra slovinského přítele z vídeňských studií Jože Plečnika). Tam ještě stihne vychovat řadu žáků - později významných představitelů avantgardy. Navrhne i pavilon pro svou školu, ale ten dokončí po jeho předčasné smrti v roce 1923 až jeho nejznámější žák a nástupce na postu profesora Josef Gočár. Ještě o pár let později je dle Kotěrova návrhu postavena budova pražské právnické fakulty... Naposledy jsme si odkaz Jana Kotěry mohli připomenout před deseti lety na výstavě v pražském Obecním domě a královéhradeckém muzeu, k níž vyšla i obsáhlá publikace.

Psáno pro Neviditelného psa