Zdeněk Lukeš | Ricardo Bofill a Corso Karlín
První díl seriálu, představující světové architekty a jejich práce v českých zemích.
Zdeněk Lukeš , 8. 8. 2012
Během několika následujících týdnů bych chtěl blíže čtenářům představit významné osobnosti světové architektury, které dostaly v posledních dvou dekádách příležitost navrhnout nějakou stavbu na našem území. Asi nejfrekventovanějším jménem je Frank Owen Gehry, kalifornský projektant kanadského původu, který je autorem známého Tančícího domu na vltavském nábřeží v Praze.
Pracovaly tu i další osobnosti, ve světě rovněž oceňované, ale jejich tvorba tu není příliš známá. Mnoho jich ovšem není: na rozdíl od jiných evropských zemí se u nás prakticky nepořádají žádné mezinárodní soutěže, domácí stavebníci oslovují světové hvězdy jen sporadicky, a tak je většina zakázek zadávána zahraničními investory. Je to samozřejmě velká škoda: konkurence by českým projektantům velmi prospěla a mohla by být inspirací pro mladé. Navíc všichni víme, že na projektech našich nejvýznamnějších památek se v minulých staletích podíleli architekti z mnoha zemí, takže by to nebylo nic nového. Často slyším názor, že cizí tvůrci nebudou k městu, které dobře neznají, dostatečně citliví. Z vlastní zkušenosti vím, že to není pravda, jsou to vesměs lidé, kteří Prahu i naše další historická města velmi obdivují a k projektům přistupují zodpovědně. Podstatné je samozřejmě i kvalitní zadání a dobře připravené regulační podmínky. Pokud tomu tak není, ani sebelepší projektant nemusí úkol dobře zvládnout, ať je to Čech nebo cizinec (to byl případ studie Dalího muzea v Praze od světoznámého Daniela Libeskinda, nebo investorem naštěstí neakceptovaná skica nárožního domu na Václavském náměstí od Ericka van Egeraata).
Více k tématu
Bofill - Corso
Stavba, o níž budeme mluvit dnes, jistě neudělala naší metropoli ostudu. Jde o areál Corso ve svérázné pražské čtvrti Karlíně, jenž se stal ve druhé polovině devatenáctého století jedním z pražských industriálních předměstí. Tehdy tu vznikla pravoúhlá uliční síť s centrálním náměstím a kostelem, ale vedle pozdně klasicistních domů s typickými pavlačemi zde také rychle vyrostla řada manufaktur a továren. Některé z nich byly architektonicky velmi zajímavé – např. bývalá fabrika Breitfeld-Daněk, v roce 1930 včleněná do trustu ČKD (Českomoravská-Kolben-Daněk). Zahraniční investor, společnost Karlín Group Serge Borensteina, která některé z areálů koupila, mne kdysi nechala udělat jejich podrobný průzkum a já tam našel řadu skrytých pokladů. Doporučoval jsem tehdy tyto cenné pozůstatky zachovat a pokusit se je využít pro nové účely, protože těžký průmysl v této lokalitě již neměl šanci. To se skutečně podařilo, navíc investor vyzval ke spolupráci několik špičkových projekčních atelierů u nás i v zahraničí, které pak vdechly starým továrnám nový život.
Bofill - Corso
Jedním z oslovených byl v té době již světoznámý katalánský architekt Ricardo Bofill Leví, narozený v Barceloně v roce 1939. Bofill (vyslovuje se bufil) vystudoval ve švýcarské Ženevě a byl již od sedmdesátých let řazen k postmodernistům. S několika přáteli – designéry, spisovateli, filmaři, výtvarníky a teoretiky založil známé studio Taller de Arquitectura (tedy Architektonická dílna), jež se věnovalo projektování od urbanismu až po detail. Jako sídlo si zvolili rozpadající se továrnu na zpracování cementu poblíž katalánské metropole Barcelony, kterou velmi invenčně upravili, aniž by porušili její charakter. Tehdy obletěly svět zejména Bofillovy projekty pro Paříž, jako náměstí Abraxas na předměstí Marne-la-Vallée (zahrálo si i v závěru kultovního filmu Terry Gilliama Brazil), kde se autor inspiroval francouzským barokem a klasicismem. Domy na segmentovém půdorysu (prostor dost připomíná pražský "Kulaťák" – tedy Engelovo Vítězné náměstí z 20. let) mají průčelí traktované mohutnými polosloupy, ty jsou však prosklené a jezdí v nich výtahy. Tím vzniká zvláštní napětí a výrazný kontrast, tak typický pro postmodernu. Obdobně řešil Bofill i další pařížská náměstí: Katalánské a Soulské. Později, když se postmodernismus vyčerpal, svůj styl zjednodušil. K jeho významným realizacím patří mrakodrap společnosti United Airlines v Chicagu, palác společnosti Shiseido na tokijské Ginze, nový terminál letiště v Barceloně a četné další stavby po celém světě. I u nás byly Bofillovy projekty v osmdesátých a devadesátých letech velmi populární, ovlivnil tehdy tvorbu Vlada Miluniće, Tomáše a Michala Brixových a mnoha dalších. Já jsem poznal katalánského projektanta v devadesátých letech. Je to živý muž menší postavy, plný energie a nápadů.
Bofill - St. Quentin | Bofill - Abraxas
Na sklonku devadesátých let Bofill v Karlíně nejprve upravil a dostavěl bývalou administrativní budovu ČKD na nároží ulic Křižíkovy a Thámovy. Původní konstruktivistický palác, vystavěný na přelomu dvacátých a třicátých let firmou Václava Nekvasila (snad za účasti brněnského projektanta Bohumíra F. A. Čermáka a také sochaře Zdeňka Pešánka, jehož výtvarné návrhy však nebyly realizovány) získal nový oranžový kabát. V další etapě byla adaptována nedaleko odtud stojící mohutná tovární hala. Její architektonicky cenné obvodové neorenesanční zdi byly zachovány a dovnitř byla vsazena nová supermoderní stavba dle Bofillova návrhu. Ta je stylově, materiálově i barevně záměrně kontrastní k původní architektuře. Vedle tohoto Corsa I vznikla na sklonku minulé dekády na sousedním pozemku ještě novostavba Corso II, opět dle návrhu Ricarda Bofilla.
V současné době katalánský architekt pracuje na projektu rekonstrukce domu v Loretánské ulici na pražských Hradčanech, kde má sídlit Knihovna Václava Havla.
Psáno pro Neviditelného psa Foto: František Vlček, archív a Jiří Wagner
