Zdeněk Lukeš: Půvabné pražské vertikály. Architektura vodárenských věží
V Praze je mnoho vodárenských věží, postavených v různých dobách a v různých stylech. Některé najdeme na břehu Vltavy, jiné na kopcích nebo v továrních areálech. Dnes už – až na výjimky – neslouží svému účelu. Některé dnes plní jinou funkci - například v nich vznikly atraktivní byty. Další byly bohužel zbourány. Ty nejstarší věže jsou dostatečně známé, pojďme se proto seznámit s těmi, které byly postaveny až na sklonku devatenáctého století nebo ve století dvacátém.
Zdeněk Lukeš , 6. 12. 2017
V roce 1888 byla v Praze na Letné při ulici Korunovační a Na Výšinách dokončena věž v neorenesančním stylu s bohatou výzdobou, k níž patří ozdobná písmena OP – tedy Obec pražská - a městský znak. Původně stála v Holešovicích-Bubnech, které byly připojeny k Praze v roce 1884, po posunutí katastrální hranice se pak ocitla v Bubenči. Šlo o městskou investici, proto vznikl projekt v Městském stavebním úřadě a stál za ním jeho přednosta architekt Jindřich Fialka. Ten mimochodem navrhl obdobné zařízení i v areálu holešovických jatek. Letenská vodárna dávno neslouží původnímu účelu. Dnes je v ní Dům dětí a mládeže a právě se dokončuje rekonstrukce. Její autor Petr Hájek vytvořil v horní rozšířené části věže víceúčelový sál. Protože z arkád po jejím obvodu už centrum Prahy není vidět – zakrývá ho totiž funkcionalistický blok činžovních domů, zvaný Molochov –bude umístěna na střechu vodárny trubice periskopu.
Podobná neorenesanční věž o výšce 40 metrů, rovněž na čtvercovém půdorysu, byla postavena v letech 1881-1882 také na Královských Vinohradech při ulicích Korunní a U Vodárny. Ta je o něco štíhlejší a po rekonstrukci se v ní nacházejí byty. Návrh je dílem významného vinohradského architekta Antonína Turka. I tentokrát jde o bohatě zdobený objekt se štukovou dekorací a znakem městské části, která byla ovšem v době vzniku ještě samostatným městem. Tak, jako v případě letenské věže, jsou v její horní části umístěny hodiny.
Reprezentantem architektonické moderny je známá dominanta čtvrti Michle, která ovšem nesla název Vršovická vodárna, protože zásobovala vodou především sousední čtvrť, jež se nachází v údolí. Věž navrhl při Hanusově uliciv letech 1906-1907 slavný architekt Jan Kotěra. Její dřík je z režného zdiva, některé cihly jsou ale glazovány. Kalich vodojemu je kovový a ukončuje ho střecha ve tvaru přilby. Kotěra také na úpatí stavby navrhl několik domků pro technická zařízení a správce. Málo se ví, že součástí systému byly i Kotěrovy technické stavby na břehu Vltavy až v Braníku, odkud se voda přečerpávala nahoru do Michle. Tyto drobné cihlové stavby byly nedávno opraveny a ukrývají dodnes původní technické zařízení. Nyní prochází rekonstrukcí i michelská věž. Ta je obklopená zelení a dnes se poněkud ztrácí mezí pankráckými věžáky. Vidět ji ale můžete třeba z dálnice D1. Zajímavé je, že takřka současně postavil Kotěra obdobný objekt také v Třeboni.
Na severním okraji Prahy najdeme dvě secesní vodárenské věže. Jedna leží v katastru Libně kousek od hranic s Kobylisy při ulici Na Slovance a patří k nejhezčím v Praze. Tvarem připomíná maják. Nedávno byla upravena na bydlení a vzhledem ke své poloze je z ní jistě impozantní pohled na panoráma města. Projekt vznikl v Městském stavebním úřadě, dílo provedlv letech 1903-1904 stavitel František Schlaffer. Druhou vodárnu najdeme v areálu Psychiatrické léčebny v Bohnicích (1904-1914). Ta je ve srovnání se svými sestrami poměrně utilitární. Navrhl ji známý architekt Václav Roštlapil, který byl autorem celého areálu, tedy administrativy, léčebných pavilonů, kostela, dílen, statku, divadla i přečerpávací stanice dole na břehu Vltavy.
Také funkcionalistická éra přispěla ve 30. letech dvěma výraznými vertikálami. Bohužel byly obě na sklonku minulého století zbořeny. Měly jednoduchý hranolový tvar a nacházely se v industriálních areálech. První v komplexu tiskárny, který se rozkládal mezi ulicemi Na Poříčí a Na Florenci na Novém Městě, druhá v areálu továren ČKD při Kolbenově ulici ve Vysočanech. Tu první navrhli Kotěrův žák Jaromír Krejcar s Bohumilem Steigenhöfferem, tu druhou Jaroslav Gruber (Steigenhöffer a Gruber studovali u Josefa Gočára).
Na závěr alespoň jeden příklad z doby ne tak vzdálené. Známý architekt a tvůrce televizního vysílače s hotelem na Ještědu Karel Hubáček navrhl vodárenskou věž v katastru Radlic při Tetínské ulici. Tvoří ji tři padesátimetrové ocelové válce, mezi nimiž je umístěno spirální schodiště. Nápaditá a tvarově prostá stavba ve stylu high-tech je dnes bohužel znetvořena anténními nástavci mobilních operátorů. Vyrovnávací vodárenská věž zásobuje vodou Jihozápadní Město, voda se sem přivádí potrubím z vodojemu v Jesenici.
Přestože jde v podstatě o příklady industriální architektury, tvůrci vodárenským věžím v Praze věnovali náležitou pozornost, neboť se hned po dokončení staly výraznými dominantami pražského panoramatu. V totalitní éře byly ovšem hodně zanedbané a svou renesanci prožívají teprve nyní, kdy jsou postupně opravovány a je jim vrácen původní lesk.
