Zdeněk Lukeš: Procházka po Barrandově

Barrandovský kopec byl zastavován po roce 1927 na základě iniciativy bratří Václava a Miloše Havlových a urbanistických návrhů Josefa Barka, Jaroslava Fragnera a Maxe Urbana. Urban, architekt a amatérský filmař, byl také autorem dvou dominant – filmových ateliérů a vyhlídkové restaurace Terasy Barrandov (inspirované budovou Cliff House v Kalifornii), která se nyní po letech chátrání konečně opravuje. Na vilové zástavbě na svazích podél ulic Barrandovská, Filmařská, Skalní, Lumiérů a také ze severu vedoucí slepé ulice Pod Habrovou se zúčastnili kromě výše jmenovaných také další známí i méně známí projektanti: Otakar Štěpánek, Rudolf Stockar, František Albert Libra, Jaroslav Fröhlich, Otto Glas, Rudolf Bettelheim, Karel Caivas a Vladimír Weiss, Leo Mayer, Otto a Karl Kohnovi, Antonín Hloušek a samozřejmě další havlovský projektant Vladimír Grégr, autor sedmi vil v hollywoodském stylu. Nesmíme zapomínat ani na dnes zchátralé koupaliště pod skalou se skokanskou věží arch. Václava Kolátora.

Architektonicky nejcennější jsou domy Vladimíra Grégra v zatáčce Barrandovské ulice, Leo Mayera na výspě, kde se Barrandovská napojuje na Lumiérů (patřila slavnému, později hollywoodskému producentovi Auerbachovi) a Otakara Štěpánka při Barrandovské.

My se sešli na stanici autobusu Terasy a prošli těch několik ulic. Dnešní Barrandov se od toho prvorepublikového bohužel dost liší. Intimitu barrandovské skály dnes kazí jak velkokapacitní komunikace ze severozápadu, tak i hluk z Barrandovského mostu i obou břehů Vltavy na jihovýchodě. Také pozdější, tedy poválečná zástavba lokality je dost tristní, kvalitních staveb mnoho není. Řada budov navíc nerespektuje původní měřítko prvorepublikových vil. Naopak sympatické je, že je stále možno projít stezkou, vedoucí od Barrandovského mostu nahoru k restauraci (nebo naopak dolů k mostu, dostat se pro chodce na něj je ovšem v tom labyrintu nájezdů takřka nemožné).