Zdeněk Lukeš | Pražské paneláky dnešníma očima
V Sále architektů pražské Staroměstské radnice byla koncem května zahájena výstava věnovaná historii pražských panelových sídlišť.
Zdeněk Lukeš , 14. 6. 2012
V úvodním textu se konstatuje, že pražská sídliště zabírají šest procent celkové rozlohy města, je v nich 200 000 bytů, které tvoří čtyřicet procent bytového fondu české metropole. Na sídlištích žije 470 000 Pražanů, téměř polovina všech obyvatel.
Více k tématu
Vlašánek - Sídliště | Jižní Město
První vize domů a celých měst, postavených ze standardizovaných prvků, pocházejí z dvacátých let. Levicová avantgarda se tímto způsobem pokoušela vyřešit otázku levného bydlení v zeleni, bohužel podcenila některé aspekty. Ostatně na výstavě uvedený citát Le Corbusiera "Sériově postavené sídliště by při dobrém uspořádání vyvolalo dojem klidu, pořádku a čistoty a své obyvatele by nepochybně naučilo disciplíně" nezní zrovna povzbudivě, zejména když víme, že ta dnešní se mohou velmi snadno proměnit v moderní slumy.
Výstava představuje hlavní sídelní soubory, od těch prvních z konce padesátých let (předcházely jim i poválečné experimenty, jako bylo sídliště Solidarita ve Strašnicích), přes expanzi let šedesátých, až po obří sídliště na severu, jihu a jihozápadě Prahy, jejichž měřítko se již poněkud vymklo zdravému rozumu. Prohlédnout si návštěvník může především originální modely jednotlivých urbanistických souborů, zajímavé perspektivní záběry, pojednané pro tehdejší dobu typickým suchým způsobem: pérovky se stylizovanými domy, stromy i postavami, jímž se říkávalo docela výstižně "duchové". Přes značnou úspornost grafického podání však měly tyto kresby jistý podmanivý půvab, samozřejmě jen tehdy, měl-li jejich autor výtvarné nadání. A konečně jsou tu fotografie provedených sídlišť. A zejména na nich je patrné, jak se výsledný stav liší od původních vizí projektantů. Na modelech jsou ještě výrazné dominanty, kontrastující s nižší zástavbou, tvarově rozmanité stavby, nápaditá koncepce zeleně i různorodá typologie. Vedle bytových domů také obchodní a kulturní centra, školy, hřiště, tedy téměř vše, co k městu patří (snad kromě kostelů a vil). V realizačním procesu, který často trval léta, se však řada atypických staveb tiše vytratila, neboť nebyla pro velké firmy zajímavá. Ne nadarmo se mluvilo o "urbanismu jeřábových drah", v němž se vše, co nějak vybočuje, pěkně narovná a zarovná a architekti měli co dělat, aby alespoň zachránili nějaký atypický detail, jako třeba dřevěná zábradlí lodžií.
Pražské sídliště
Prvotní nadšení z moderního bydlení postupně poněkud uvadalo. A objevily se limity panelové technologie. Patřila k nim špatná tepelná a zvuková izolace, nekvalitní detaily, všudypřítomná standardizace vedla ve výsledku ke stereotypní šedivé struktuře, kterou nezachránily ani moderní plastiky v parteru. Absence soukromého vlastnictví vedla k odcizení obyvatel, o okolí domu se nikdo řádně nestaral… Zdražením nafty a benzínu v době ropné krize se navíc stala celá panelová technologie nerentabilní, neboť jednotlivé prvky se vyráběly ve velkých panelárnách a pak dopravovaly na velké vzdálenosti k jednotlivým stavbám. Sídlištím chyběla tzv. vybavenost, tedy obchody, služby. Monotónní urbanismus, v němž se opakují stejné hmoty, jež navíc netvoří ulice a náměstí, vede ke ztrátě orientace a ve výsledku k pocitu frustrace. Ne náhodou vznikly v prostředí paneláků dva filmy, zobrazující totalitu: Proces Orsona Wellse podle románu Franze Kafky i slavný Orwellův opus 1984 režiséra Michaela Radforda. Přidat můžeme koneckonců i Panelstory Věry Chytilové (v Praze byl film zakázán, zřejmě aby jeho bezútěšnost příliš nedemoralizovala filmové diváky).
sídliště Invalidovna
Přesto byly výjimky. Dobře vypadají i dnes menší stavební soubory z počátků panelizace: Petřiny, Červený vrch, Malešice, do jisté míry i Zahradní Město. Tam jsem jezdil jako kluk za babičkou. Byt byl útulný, místnosti měly příjemné proporce a okolí si obyvatelé pěkně upravili. Paneláky na těchto sídlištích nebyly přehnaně velké, měly ještě lidské měřítko. A stačilo jít pár minut a člověk byl ve staré zástavbě. Nejpříjemněji působí experimentální sídliště Invalidovna. Architektům Polákovi, Šaldovi ad. se podařilo zachovat starší vzrostlé stromy, sídliště doplnili o atypické stavby, jako byl populární hotelový dům s hliníkovou fasádou nebo první pražský supermarket. Naopak – ukázkou, jak se prvotní vize nepodaří naplnit a ztráta rozumného měřítka nevede k dobrému cíli, je kolosální Jižní a Severní Město. V 80. letech k nám přichází postmodernismus. Jeho kladem byl důraz na klasické městské formy. Architekti Jihozápadního Města Ivo Oberstein a další se pokoušejí obnovit tradiční městské prvky: dominanty, osy, náměstí a ulice. Velké měřítko paneláků zlidšťují drobnou architekturou – altány, terasami, pergolami (některé stavějí dokonce vlastníma rukama, protože pro velké stavební firmy nebyly takové drobnosti lukrativní), ke spolupráci přibírají výtvarníky, jako byli Karel Nepraš, Vladimír Preclík, Jaroslav Róna a další. Přesto je výsledek těchto snah rozpačitý. Ani cesta jakési podivné romantizace paneláků není tím správným způsobem humanizace sídlišť. Falešné stříšky, pestré barvy i tympanony nad vstupy panelák prostě nezachrání.
sídliště Invalidovna
V roce 1992 panelová technologie na našem území skončila. Byla paradoxně dražší, než klasické domy z cihel, vyžadovala další náklady na izolace střech, zateplení fasád nebo výměnu zkorodovaných stoupaček. Ať si však myslíme o panelácích cokoli, staly se součástí prakticky všech našich měst. Lze je opravit, pokud je povolán dobrý architekt, dokonce i vizuálně vylepšit, aniž by se někdo pokoušel maskovat jejich původ. Je dobré, že se současná výstava v Sále architektů se nesnaží panelová sídliště kádrovat. Jen mapuje jednotlivé soubory. Je to však začátek cesty, kterou bude třeba pokračovat dále: s paneláky budeme žít ještě dlouho a věnovat se tomuto fenoménu bude potřeba.
Pražská panelová sídliště. Sál architektů Staroměstské radnice. Kurátorka Klára Halmanová, arch. řešení A1 Architects, pořadatel Útvar rozvoje hl. m. Prahy. Do 16. 9. 2012.
Psáno pro Neviditelného psa. Foto: ÚRM, Jiří Wagner
