Zdeněk Lukeš - Pomologický ústav

Architektonický klenot v zeleni Je to zvláštní pocit – máte dojem, že něco dobře znáte, a najednou se objeví cosi, s čím jste se dosud nesetkali. Máte to přitom celý čas takřka před očima. Léta se zabývám pražskou moderní architekturou, město mám prochozené křížem krážem, a přesto se mi občas stane, že najdu stavbu, kterou vůbec neznám a nikdy jsem o ní neslyšel. V tomto případě ale nejde o nějaký objekt v zapadlé uličce nebo odlehlém dvorku, ale o velký komplex s řadou budov a okrasnou zahradou. A to je právě případ areálu bývalého Pomologického ústavu, dnes Výzkumného ústavu rostlinné výroby v Praze-Ruzyni. O jeho existenci jsem se dozvěděl vlastně náhodou, když jsem někde na webu narazil na historický snímek s velkou konstruktivistickou budovou z počátku třicátých let minulého století. Pravda, tehdy byla Ruzyně ještě satelitem tzv. Velké Prahy, ale nikterak bezvýznamným. Jednak tu vznikl známý vězeňský areál a pak také moderní letiště, tehdy jedno z nejhezčích v Evropě. A to byla samozřejmě zařízení celoměstského významu, byť budovaná za tehdejšími hranicemi metropole.

Zemský pomologický ústav měl ale mnohem delší tradici. Jeho hlavní náplní bylo pěstování různých odrůd ovoce a zeleniny, jejich křížení, moderní výsadba a péče o ně, a v neposlední řadě i výchova zahradníků. Od roku 1871 sídlil v Tróji, v oblasti zvané Popelářka u křížení ulic Pod Lisem a Povltavská (dnes je tam centrála Elektrotechnického zkušebního ústavu). Odtamtud se ale musel vystěhovat, neboť se v těch místech plánovala regulace Vltavy. Nově zvolenou lokalitou byla Ruzyně. Tady – v trojúhelníku mezi dnešní trasou Pražského okruhu, ulicí Drnovskou a Karlovarskou se nacházely vhodné rovinaté pozemky, na nichž pak vznikl sad, pokusná pole i okrasný park. S výsadbou se v dané lokalitě začalo v polovině dvacátých let, po etapách se pak stavěly i skleníky, hospodářské budovy, bytovky pro zaměstnance a na závěr v letech 1932-1934 i rozlehlá školní budova.

Tříposchoďová stavba s vyvýšenou střední partií byla ukončena valbovou střechou. Nejzajímavější je střední část s hlavním vstupem přístupným z rozlehlé terasy. Vedle vstupu je umístěn nízký půlválcový skleník zimní zahrady. Hezké konstruktivistické detaily najdeme i ve vestibulu a na velkorysém schodišti. Na osu hlavního vstupu je v krásném parku, připomínajícím spíše arboretum, umístěna pergola na cihelných sloupech. Je to zkrátka velmi kvalitní moderní stavba, byť záměrně komponovaná tak, aby dobře zapadala do krajinné scenérie. S jejím autorstvím to není zcela jasné. V dobové literatuře jsou uváděna jména architektů L. Dlabače a A. Tesaře a inženýra A. Kargera, zda však byli jen iniciátory stavby nebo se na jejím návrhu aktivně podíleli, nevíme. Neúplná původní plánová dokumentace obsahuje jen jména prováděcí firmy Františka Troníčka. Jejím tehdejším šéfprojektantem byl Gočárův žák Jaroslav Gruber – i on se mohl na projektu podílet.

Další poklady moderní architektury jsou ukryté v parku. Jednak je to hezká, poněkud tradičněji pojatá nízká stavba s byty zaměstnanců, a potom skleníkové hospodářství, k jehož zděné části neznámý architekt připojil krásné betonové spirální schodiště, což je motiv v české meziválečné architektuře poměrně vzácný. V Praze se objevuje na vile architektů Josefa Havlíčka a Karla Honzíka v ulici U Dívčích hradů v katastru Smíchova, v moravské metropoli jej najdeme na Fuchsově pavilonu města Brna v areálu výstaviště (obě stavby jsou z let 1928-1929). V šedesátých až osmdesátých letech byl areál doplněn o další stavby, např. přednáškový sál nebo objekt genové banky. To už tu samozřejmě sídlil Výzkumný ústav rostlinné výroby založený v roce 1951.

Já jsem měl možnost nedávno celý areál navštívit i se štábem České televize, která budovy i park představila divákům v rámci pořadu Z metropole. Vím, že už před lety byl podán návrh na památkovou ochranu cenných staveb, bohužel to šlo tehdy nějak do ztracena. Přitom v budoucnu nemusí jít o žádnou idylu – pozemky v této lokalitě mají dnes velkou cenu…