Zdeněk Lukeš | Poetický svět Eduarda Souta de Moury

Pritzkera získal již v roce 1992 Álvaro Siza Vieira (*1933), dnes již světoznámý tvůrce a reprezentant stylu, kterému se výstižně říká poetický modernismus (Siza mimochodem navštívil počátkem 90. let Prahu; nejbližší jeho stavbu pak najdete v Berlíně – je jím známý dům Bonjour Tristesse). Oba nejvýznamnější portugalští architekti také léta spolupracovali. Navrhli např. působivý pavilon své země na světové výstavě v Lisabonu v roce 1998, jehož nejvýraznějším motivem je zastřešení piazetty betonovou skořepinou, která připomíná bílou plachtu, napnutou mezi dvěma stavbami. Oba byli rovněž autory portugalského stánku na následujícím expo v Hannoveru v roce 2000 nebo dočasného pavilonu Serpentine Gallery v londýnském Hyde Parku (2005), kde na trávníku před budovou každý rok vyroste letní scéna dle návrhu některého z nejvýznamnějších světových architektů.

Souto de Moura vystudoval architekturu na univerzitě ve svém rodném Portu, dnes tam působí jako pedagog. Externě však přednášel i v Harvardu, Curychu nebo Lausanne. V letech 1974-9 prošel praxí v Sizově atelieru, pak si založil vlastní studio. Také jeho návrhy lze označit za poetické. Těží z domácích architektonických tradic, pracuje však s moderními materiály a nevšedního účinu dosahuje minimalistickými prostředky. K jeho nejznámějším stavbám patří městský stadion v Braze, stanice metra v Portu, část univerzitního kampusu v Aveiru, krematorium v belgickém Kortrijku a předloni dokončené Muzeum Pauly Rego v Cascais.

Právě posledně jmenovanou stavbu jsem měl možnost nedávno navštívit. Jde skutečně o mimořádný zážitek. Cascais je malé město na pobřeží Atlantiku, asi 15 kilometrů severně od Lisabonu. Muzeum tvoří nevelký soubor hmot obklopených parkem. Dominantním prvkem jsou dva jehlany, které byly bezesporu inspirovány mohutnými historickými komíny, jež tvoří dominantu letního královského sídla v nedaleké Sintře z 15. – 16. století. Materiálem je pohledový beton lososově červené barvy. Uvnitř je vstupní síň, několik výstavních sálů, archív a kavárna, která expanduje do malého átria. Efektním motivem je přisvětlení sálů okny ve špicích obou kónických věží. Samo muzeum pak hostí sbírku děl významné portugalsko-britské výtvarnice Pauly Regové (*1935). Tato grafička, ilustrátorka a malířka byla mimochodem za své dílo povýšena britskou královnou do šlechtického stavu (Dame Paula Rego). Kromě stálé expozice jejího díla a prací manžela – britského malíře Victora Willinga (1928-1988) jsou na programu i výměnné výstavy – nyní například britské grafiky 20. století, vybraných Regovou ze sbírek British Councilu.

 

Celé muzeum je mimořádně zdařilým dílem. Považuji ho za dokonalý příklad stavby, která jakoby tu stála odedávna – navzdory nezvyklému tvaru i barvě doslova srůstá se svým okolím: zelenými plochami trávníků, malebnými stromy a keři i nedalekými skalami a modrým oceánem. Přitom nejde jen o prázdné efekty – bílý interiér je perfektně promyšlený, provozně čistý a nekonkuruje vystaveným exponátům, což bývá mimochodem častý problém moderních galerijních budov.

Ostatně tak by se dalo mluvit i o řadě dalších příkladů soudobé architektury v jednom z nejpůvabnějších měst Evropy. To má svou specifickou atmosféru danou členitým terénem, zachovanou historickou zástavbou z 18. a 19. století s křivolakými uličkami, jimiž kličkují starobylé tramvaje, parky a náměstími s mnoha pomníky. Na rozdíl od Prahy se tam však nebojí pozvat architekty, designery a výtvarníky z řady zemí a nechat je vytvořit originální díla. V Lisabonu působí velmi příjemně například moderní čtvrť Oriente, kde se konala výše zmíněná světová výstava (jíž se Česká republika nezúčastnila): podél řeky Tejo se táhne promenáda s parkem a řadou vodních prvků, moderních plastik i výstavních pavilonů (konají se tu veletrhy). Je tu obří oceanárium, které navrhl známý autor mořských akvárií Američan Peter Chermayeff, kongresový sál (arch. Regino Cruz) a řada muzeí. Celý areál končí vyhlídkovou věží (Skidmore Owings Merrill) a nájezdem na nejdelší most v Evropě (17,3 km!), jenž nese jméno mořeplavce Vasco da Gamy. Na projektech jednotlivých staveb se vedle Álvara Sizy a Eduarda Souta de Moury, či výše zmíněných, podíleli další slavní architekti, např. Španěl Santiago Calatrava, který navrhl nový terminál, podle mého názoru však zbytečně bombastický a provozně nepřehledný.

Další mimořádnou stavbou v hlavním městě Portugalska je právě dokončené velkorysé výzkumné centrum Champalimaudovy nadace pro výzkum rakoviny ve čtvrti Belém – obří soubor bílých staveb v jednoduchých formách na břehu řeky Tejo s motivem elipticky tvarovaných oken. Autorem je známý indický architekt Charles Correa.

Zdeněk Lukeš pro Neviditelného psa