Zdeněk Lukeš | Plečnik by měl radost…
Jižní zahrady Pražského hradu se po rekonstrukci opět otevírají veřejnosti.
Zdeněk Lukeš , 27. 6. 2012
Slovinský architekt Jože Plečnik (1872-1957) by měl jistě radost. Po více než dvouleté rekonstrukci se ve středu 20. června ve 12 hodin otevřely brány dvou zahrad, které upravoval ve dvacátých letech v areálu Pražského hradu. Shodou okolností se tak stalo v době, kdy si připomínáme 140 let od Plečnikova narození a 55 let od jeho úmrtí (viz též zde). Teprve nyní - jak lze snadno doložit porovnáním historických a současných fotografií - se přitom zahrady vracejí do své původní podoby, neboť v minulých dekádách byly devastovány a nedávné pokusy o nápravu tohoto neblahého stavu nebyly vždy dotaženy do zdárného konce.
Více k tématu
Hlava dívky na brance do alpina | Fragment lví hlavy pod Bellevue
Představme si celý areál, táhnoucí se pod jižní frontou hradních paláců. Jde o komorní Rajskou zahradu, do níž lze sestoupit monumentálním kaskádovým schodištěm přímo z Hradčanského náměstí, a na ni navazující protáhlou zahradu Na Valech, ústící na východní straně na Opyš (od 60. let patří k Jižním zahradám i Hartigovská zahrada, tu však Plečnik neupravoval). Kromě východního a západního vstupu lze do zahrad sejít i tzv. Býčím schodištěm přímo z hlavního, tedy Třetího hradního nádvoří.
Husákova trafostanice | Hlavice monolitu na Moravské baště
Základní koncepce byla prostá, ale důstojná a působivá. Plečnik navrhl travnaté koberce a mlatové cesty, z nichž ta páteřní prochází zahradami od východu na západ. Krátká příčná osa směřuje od Býčího schodiště dolů k půlkruhové vyhlídce. Plečnik s Masarykem snížili jižní obrannou zeď, vybudovanou v roce 1849 a Pražany vnímanou úkorně, a symbolicky tak opět připojili Hrad k městu. V zahradách je řada zastavení akcentovaných pavilonky, pyramidou, fontánou nebo obeliskem. Tato místa vyznačují významné osy, které propojují areál Pražského hradu s důležitými dominantami města, jako je chrám sv. Mikuláše nebo Karlov. Plečnik rozehrál i složitější motivy: proložíme-li např. kolmo k paláci linii středem kamenné mísy v Rajské zahradě, prochází právě místem, kde do zahrad ústí nenápadný soukromý vstup prezidenta (vyznačuje ho jen zlatá mříž v okně Vázového schodiště, které směřovalo vzhůru do Masarykova bytu v Novém královském paláci). Linie pak pokračuje na III. nádvoří do míst, kde stojí Plečnikův obelisk. Ten měl mimochodem původně stát přímo na monumentálním schodišti do Rajské zahrady, ale monolit z mrákotínské žuly se během dopravy na Hrad, jak známo, zlomil a další blok již neměl vhodné proporce, proto ho slovinský architekt nakonec nechal vztyčit na hlavním hradním nádvoří. Je škoda, že sloup na schodišti není – vedl by zajímavý dialog s obrovskou monolitickou mísou uprostřed zahrady. Zůstal po něm jen mohutný základ, který je dnes vidět v klenuté síni pod schodištěm. Mimochodem, s možností vertikálu přece jen postavit přišel v 90. letech známý český sochař Ivan Theimer. Proporce by zůstaly takové, jak je navrhoval Plečnik, místo žuly však navrhoval bronz, v němž by na reliéfech zachytil motivy z tisícileté historie Pražského hradu.
Moravská bašta | Malý belvedér
Zajímavostí koncepce zahrad je i fakt, že staré stromy měly zůstat zachovány až do svého přirozeného konce, proto je slovinský projektant nechává často stát uprostřed nově navržené cesty nebo v ose zídky. Pro nově vysazené dřeviny však již naplánoval jiná místa. Architektura pavilonků a dalších prvků vychází z antických vzorů, ale Plečnik je nikdy přesně nekopíruje, spíše je dotváří. Výsledkem tak není suchopárný klasicismus, ale živá a nápaditá dílka. Oblíbeným motivem je i kombinace fragmentů z hradních depozitářů s novými elementy. Hlava lva z barokní éry se tak stala oživením zídky pod pavilonem Bellevue, kamennou lavici ozdobily sochy puttů, barokní Herkulovu kašnu zase slovinský architekt doplnil novým soklem. Autor trval na užití domácích materiálů a často musel přesvědčovat odborníky, že vybraný kámen je dostatečně kvalitní. Jsou však i výjimky: na hlavicích sloupů a zábradlí dalšího letohrádku, zvaného Malý belvedér, je použit bílý mramor z italské Carrary.
Plečnikova vyhlídka | Obnovená lampa
Během současné rekonstrukce poškozeného kanalizačního řadu pod zahradami, který ohrožoval i podloží terasových zahrad pod Hradem, byla do areálu vpuštěna i těžká stavební technika. Nastala proto i ojedinělá příležitost k obnově několika důležitých prvků, které byly za minulých totalitních režimů zničeny nebo přestavěny. Jižní zahrady sice prošly v období 1990-1996 rekonstrukcí, která jim víceméně navrátila původní podobu z dvacátých let, ale ta jednak nebyla důsledná, jednak stavební práce z té doby nebyly na požadované technologické úrovni. Není divu: mlatové cesty se za komunistické éry nedělaly, všude se lil asfalt a tak tomu bylo i v hradních zahradách. Cihly byly jen jednoho typu, ostře oranžové barvy a po prvních mrazech se začaly drolit… Dnes je již mnohem větší výběr a stavaři mají znovu k dispozici šikovné profesionály. Rekonstrukce se tak konečně dočkala Plečnikova vyhlídka, která se vinou zanedbané údržby zřítila v 60. letech. Poté byla zmenšena na třetinu původní velikosti a přišla o mozaikovou dlažbu, kamenné zábradlí i lavici s lampou. Zmizela také nevzhledná tzv. Husákova trafostanice u Tereziánského traktu Starého královského paláce a na své místo se po čtyřiceti letech vrátil Plečnikův pavilonek Aviária (Ptačince). U Moravské bašty ve východní části zahrady Na Valech už zase stojí ozdobná kovová lampa, kterou kdysi zřejmě odstranili nacisté. Rekonstruována byla i mozaika dvorku u Matyášova pavilonu v Rajské zahradě. Obnoveny byly mlatové cesty – jen páteřní komunikace je nově dlážděna pískovcovými kameny, neboť dnešní turistický provoz je přece jen jiný, než tomu bylo v Masarykově éře, kdy zahrady sloužily jen prezidentovým hostům.
Pyramida | Ptačinec
Když vyhlédnu z okna své kanceláře v jižním hradním křídle, mám před sebou obnovenou vyhlídku. Vypadá stejně, jako na archívním snímku, který leží na stole pod oknem, a já mám dobrý pocit, že jsme splatili jeden dluh…
Psáno pro Neviditelného psa. Foto: Zdeněk Lukeš
