ZDENĚK LUKEŠ: Obnovené hřiště ve Stromovce

V tomto případě musí být autor článku osobní: jako šestiletý kluk si vzpomíná, kdy ho táta – také sochař – přivedl na okraj Stromovky, kde jakýsi mohutný pán pomáhal osazovat betonové prvky. Tím pánem byl Olbram Zoubek (1926-2017), známý český výtvarník. Ten pracoval na návrhu prolézaček se svou ženou, rovněž slavnou českou sochařkou Evou Kmentovou (1928-1980). Oba byli žáky prof. Josefa Wagnera z pražské Umprum. Bylo to v době, kdy s podobným zadáním nebylo ještě mnoho zkušeností. Různé herní prvky ze dřeva nebo kovu se už sice vyskytovaly, ale byla to většinou amatérská tvorba. Politické uvolnění na přelomu padesátých a šedesátých let však přineslo pro umělce i nová témata a k těm patřila i autorská dětská hřiště. Většina jich vznikala v rámci výstavby panelových sídlišť, kdy byla dle zákona vyčleněna určitá částka na výtvarná díla. Navrhovat herní prvky pro děti však nebylo snadné. Musely být vytvořeny tak, aby se děti neporanily, a výtvarník za ně ručil. Taky musely vydržet často nebývalý nápor a drsné zacházení. Z toho důvodu byly některé materiály jen těžko použitelné. Dřevo dlouho nevydrželo, s keramikou to bylo podobné. Beton působil zase dost nevlídně, zato byl prakticky nezničitelný, podobně jako ocel. Vhodný byl i laminát, ale i ten měl své mouchy.

Zoubek s Kmentovou vymysleli systém jakýchsi oblých vertikálně umístěných desek s různě velkými otvory. Tyto průlezky byly podepřeny dvojicí ocelových trubek, ukotvených do masívního základu. Skupina těchto elementů byla doplněna o jakousi věž, sestavenou z vertikálních i horizontálních panelů a doplněnou o ocelové šplhací tyče. Celou kompozici dotvářela čtyři šplhadla z ocelových trubek, nahoře zakončená plechovými praporci různých tvarů. Celek byl pak působivou kompozicí tvořenou různými elementy. Barevnost byla střídmá: čela betonových profilů byla nalíčena vápnem, takže beton jemně prosvítal. Každý prvek pak měl nějaký barevný akcent – kroužek, čtvereček a podobně. Tyto barvy byly v základních tónech – červená, modrá a žlutá. Rovněž tyče a madla měly tuto barevnost. Dílo bylo provedeno v intencích tehdejší Zoubkovy tvorby, kdy vedle svých jednoduchých cementových figur vytvářel i různé abstraktní kompozice, některé ve spolupráci se svou ženou. Výtvarný styl hřiště perfektně zapadal do éry tzv. „bruselu“, tedy designu, jenž byl ovlivněn úspěšným československým pavilonem na světové výstavě 1958 a odrážel samozřejmě i tehdejší tendence světového výtvarného umění.

My děti jsme novou atrakci přijaly s nadšením. Pořádaly jsme závody, kdo se prolézačkami rychleji protáhne a nakonec se šplhalo na vrcholek té „věže“. O atrakci se však nikdo nestaral, první vzaly zasvé šplhací tyče. I zdánlivě nezničitelné prolézačky byly z části poškozeny – u některých se častým používáním uvolnila kovová madla průlezů a mohlo dojít ke zranění. Dva prvky byly proto preventivně odstraněny. Lidová tvořivost se podepsala na barevném řešení. Beton byl natírán různými barvami, které se pak samozřejmě začaly loupat. Mezitím vznikly v bezprostřední blízkosti herní prvky nové a pro děti atraktivnější. Postavil je švédský koncern, který má dnes všude ve světě – od Japonska přes Evropu až po USA - prakticky dominantní postavení na podobné atrakce. Za jednotlivé prolézačky totiž ručí a každý poškozený díl je schopen rychle opravit nebo nahradit. Autorská umělecká díla tak byla prakticky téměř všude vytlačena. Ostatně i staré hřiště ve Stromovce je opatřeno cedulí s informací, že prolézačky Zoubka a Kmentové lze použít jen na vlastní nebezpečí.

Autorem rekonstrukce je akad. sochař Jakub Grec, který postup stačil ještě konzultovat s autorem.Dnešní děti už asi nejsou tak šikovné jako dřív, víc času než na hřišti tráví u počítače nebo televize. Staré herní prvky tak postupně z našich měst mizí. Tak byla odstraněna i další někdejší atrakce Stromovky – známý Sputnik sochaře Zdeňka Němečka. Betonová prolézačka s ocelovou konstrukcí byla nejdřív zadrátována, aby se děti nedostaly dovnitř kulovité kabiny, odkud vedla skluzavka, poté byla dokonce nařízena likvidace Sputniku, neboť neodpovídal dnešním bezpečnostním normám. Naštěstí dílo zachránil jeden sentimentální sběratel umění, který ho na vlastní náklady převezl na svou zahradu a nechal ho zrestaurovat. Můžete si ho tak prohlédnout aspoň přes plot na pražské Babě.

Invenční prolézačky jsem nedávno objevil v minisídlišti v Novém Městě na Moravě. „Páv“ a „drak“ naštěstí žádné nebezpečí svým řešením nepředstavují, a tak si na nich děti hrají dodnes. Podobné herní prvky ještě asi přežily na některých pražských sídlištích, ale většinou se o ně nikdo nestará, a tak jsou jejich dny sečteny. Leckdy jde přitom o díla známých umělců, která reprezentují výtvarnou tvorbu určité epochy. Je to škoda, asi by stálo za to věnovat jim podobnou pozornost jako těm, které navrhli Zoubek s Kmentovou v pražském Bubenči. Mimochodem, téma je to dnes ve světě opět aktuální, jak o tom svědčí i nedávná velká expozice věnovaná tvorbě pro děti a pořádaná Muzeem moderního umění v New Yorku. Dokumentace některých českých hřišť v nich hrála významnou roli.