Zdeněk Lukeš | Návraty pomníků – ano nebo ne?

Přede dvěma týdny jsem tu psal o replikách a kopiích v architektuře. Shodou okolností hned poté, co jsem poslal článek do redakce, se na internetu objevila zpráva, že v Rožnově postavili podle projektu Dušana Jurkoviče rozhlednu, která ovšem nikdy dříve nestála. Hovoří se o sbírce na znovupostavení nedávno vyhořelé rozhledny Hýlačka architekta Theodora Petříka, o níž jsem zde kdysi psal. Zdá se, že podobných případů bude přibývat. Někdy jde o politickou zakázku, jako byla třeba pražská Betlémská kaple, kterou si v padesátých letech přál obnovit Zdeněk Nejedlý, jindy jde o spontánní akci občanů.

Téma se ovšem netýká jen staveb, ale také různých pomníků a památníků. Tam je ostatně frekvence vztyčování soch ještě mnohem vyšší. Zejména u nás s tím máme zkušenosti. Jak běžely dějiny a střídaly se různé režimy, postupně jsme s velkou vášní pomníky bourali a pak zase stavěli, někdy se jedna socha na stejné místo vrátila několikrát. Je to naše specialita, tak jako třeba defenestrace, v jiných zemích k podobným zákrokům dochází spíš výjimečně. Jen v Praze se tak znovu objevila kopie pomníku prezidenta Woodrowa Wilsona od českoamerického výtvarníka Albína Poláška nebo pomník legionářů v prostoru pod Emauzským areálem, dílo sochaře Josefa Mařatky a architekta Bohumila Hübschmanna.

Pomník se vrací někdy s pompou a fanfárami, jindy potichu, jako třeba v případě jezdecké sochy posledního římského císaře a českého krále Františka I. na pražském Smetanově nábřeží. Dlouho jsem o návrat této velmi kvalitní plastiky bojoval, protože mi jednak vadila prázdná nika na neogotickém soklu architekta Josefa Krannera, jednak jsem měl za to, že toto dílo bratří Emanuela a Josefa Maxových (mimo jiné tvůrců mnoha soch na Karlově mostě) je umělecky mimořádně cenné. No a také jsem soudil, že dnes už postava habsburského panovníka patří dávné minulosti a nemusela by vyvolávat vášně, tak jako v roce naší nezávislosti, kdy byla Pražany odstraněna (naštěstí nikoli zničena). To jsem se ovšem mýlil, protestní hlasy se samozřejmě ozvaly.

A ozývají se i dnes, kdy primátor oznámil, že se na Staroměstském náměstí objeví kopie Mariánského sloupu, který Franta Sauer se svými kumpány zničil po vzniku Československé republiky (viz článek Sloup vlastní poroby v pondělních Lidových novinách) (viz i článek Meze ekumenismu). Domníval jsem se, že se má především na své místo vrátit cenná raně barokní umělecká památka, která tvořila po dlouhou dobu jednu z dominant tohoto unikátního prostoru a stala se pro několik generací obyvatel Prahy jeho nedílnou součástí. V roce 1915 k ní přibyl i další monument – pomník Mistra Jana Husa v podání Ladislava Šalouna. Spolu tam obě díla strávila tři roky, aniž by si překážela. I proti další dominantě se ozývaly protesty, vadila především secesní forma pomníku v období, kdy tento styl byl odborníky zatracován, což bylo jak v éře meziválečné avantgardy, tak i poválečné totality (ale tyto hlasy znějí i dnes – viz názor Milana Knížáka, který trvá na odstranění Šalounova sousoší). Pro mou generaci je ale pomník integrální součástí prostoru, mohu k němu mít výhrady, ale mrzelo by mne, kdyby zmizel.

Kdysi jsem se domníval, že Mariánský sloup lze připomenout symbolicky a spíše soudobými prostředky, ale dnes jsem shovívavější a proti jeho návratu nic nemám, koneckonců kopie je již téměř hotova. Zachovala se i renesanční Krocínova kašna a i ta se na Staroměstské náměstí asi vrátí. Nebyl by ani problém obnovit Linsbauerovy krásné litinové kandelábry, neboť tři se na jiných místech v Praze zachovaly a lze zhotovit jejich kopie.

Přiznám se ale, že bych se nedokázal vyrovnat s replikou původní radniční budovy a případně i barokního Krennova domu, o níž se také hovoří. Vzniklo by asi něco neživotného, vlastně jen kulisa a i ta by byla hodně nepřesná, neboť by jako podklad mohly sloužit – tak jako v případě Betlémské kaple – jen staré kresby. Myslím, že tady by měla dostat příležitost mimořádně kvalitní soudobá architektura.

V návratu cenných soch a významných uměleckých děl by mohlo být v Praze pokračováno, měl bych několik tipů, o nichž jsem už ostatně také psal. Výše zmínění bratři Maxové byli rovněž autory mimořádně cenného pomníku maršála Radeckého na Malostranském náměstí, který se rovněž dochoval v lapidáriu Národního muzea. S návratem sochy by ale musela souviset i rehabilitace tohoto krásného pražského prostranství, jež dnes slouží především jako parkoviště. Z novějších plastik zmíním dvě, které by jistě patřily zpět na stavby, jejichž nedílnou součástí kdysi byly. Dynamické soukolí Otto Gutfreunda se znakem okřídleného šípu až do sedmdesátých let zdobilo

atiku Janákova paláce Škodových závodů v Jungmannově ulici; existuje přesný model, podle něhož by mohla být obnovena. Palác dnes užívá pražský magistrát, který by se mohl v obnově díla světoznámého umělce angažovat. A konečně připomínám, že stěnu konstruktivistické Edisonovy transformační stanice od architekta Františka Alberta Libry na rohu Jindřišské a Jeruzalémské ulice kdysi dotvářela unikátní světelná plastika Zdeňka Pešánka, jejíž zmenšenou kopii vlastní Národní galerie. Toto dílo má mimořádný význam v dějinách světového výtvarného umění, a proto by bylo jistě žádoucí ho vrátit na původní místo.

Vím samozřejmě, že názory na obnovu zničených soch se liší, vedle důvodů ideových by ale měly být vzaty i argumenty umělecké. Nikdo snad nechce vzkřísit monstrózní monument masového vraha Stalina na Letné nebo slaboduché a konjunkturální plastiky éry normalizace, je tu ale ještě pár děl, které by si své znovuzrození zasloužily.

Na závěr upozornění, že už opět pokračují mé úterní přednášky v břevnovském Kaštanu – 5. 6. představím mé oblíbené stavby doma i v zahraničí.

Psáno pro Neviditelného psa. Foto: autor, archiv, Jiří Wagner