ZDENĚK LUKEŠ: Nádvoří Anežského kláštera se otevírá

Následovala stavba mužské partie kláštera, kaple Panny Marie a ambit klarisek. Roku 1253 byl v kostele sv. Františka pohřben král Václav I. Další úpravy pokračovaly v době vlády Přemysla Otakara II., kdy byl pozván neznámý francouzský architekt, jenž uplatňoval při výzdobě dalšího kostela sv. Salvátora a kaple Panny Marie nové architektonické principy, ovlivněné stavbou Saint-Chapel v Paříži. Zde pak byly soustředěny nejvýznamnější relikvie českého království. Zlatá éra Anežského kláštera však skončila s vymřením Přemyslovců po meči. Další úpravy pak proběhly v éře Karla IV., který si odkazu prvního panovnického rodu velmi vážil.

Během husitských válek klášter kupodivu neutrpěl větší škody, ale později byla jeho mužská část zrušena a přestavěna na obytné domy. Josef II. nakonec klášter v roce 1782 zrušil. Ve druhé polovině devatenáctého století došlo ke snahám o opravu a doplnění významných památek naší historie. Začala náročná dostavba katedrály sv. Víta na Pražském hradě a vznikla i Jednota pro obnovu kláštera blahoslavené Anežky. Plány na rekonstrukci zpustlého areálu se zabývali významní architekti té doby, jako byl Josef Mocker (autor dostavby svatovítské katedrály, rekonstrukce Karlštejna a desítek dalších středověkých památek) nebo Jan Koula, respektovaný profesor pražské techniky, který stál u vzniku Národopisné výstavy v areálu bubenečského výstaviště v roce 1895.

Rekonstrukční práce však netrvaly dlouho. V průběhu první poloviny dvacátého století však proběhl archeologický výzkum a stavebně-technický průzkum areálu pod vedením známého architekta a historika umění Oldřicha Stefana. Nová éra záchrany středověké památky souvisela až s převedením Anežského areálu pod Národní galerii, k čemuž došlo v roce 1963. V následujících letech proběhla soutěž na architektonické řešení, kterou vyhráli Josef Hlavatý (1923-2012) a Karel Kunca (*1927) ze Státního ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů (SÚRPMO). Oba architekti postupně rekonstruovali jednotlivé budovy, ambit, refektáře, dormitář, kapitulní síň a také nádvoří.

Nejvýznamnějším zásahem se stalo nové zastřešení kostela sv. Františka, jehož klenba se zřítila již v sedmnáctém století. Nová střecha nenapodobuje tu původní, ale záměrně přiznává svým tvarem i materiálovým řešením, že jde o soudobé dílo. V návrzích obou projektantů je patrný vliv tvorby slavného a italského architekta Carla Scarpy, pro jehož tvorbu je rovněž patrná snaha propojovat historické vrstvy se soudobým designem. Vždy se tak ale děje s pokorou k původní architektuře. Josef Hlavatý byl žákem Jana Sokola a spolupracoval i s dalším profesorem pražské Uměleckoprůmyslové školy Ottem Rothmayerem, což je na jeho tvorbě patrné, jak dokládají i úpravy Nového purkrabství Pražského hradu (spolupráce rovněž Karel Kunca), ale také Anežský areál.

Anežský klášter – od roku 1978 zařazený do seznamu národních kulturních památek – dnes hostí stálou expozici českého středověkého umění, ale je zde i prostor pro další výstavy, nyní např. část expozice Gerharda Richtera. Konečně se po mnoha letech otevírají nádvoří a přilehlá prostranství, která jsou ideálním místem pro výstavu moderních plastik. Zatím se tu objevila díla starší generace českých sochařů Stanislava Kolíbala, Aleše Veselého, Karla Malicha, nebo těch, kteří reprezentují generaci střední, jako jsou Michal Gabriel, František Skála, Stefan Milkov a Pavel Opočenský. Nechybí ani komorní scéna a návštěvníci si mohou prohlédnout i výše zmíněné úpravy dvojice Hlavatý – Kunca, ovlivněné tvorbou Carla Scarpy, ale i Otta Rothmayera nebo jeho učitele Jožeho Plečnika. Procházka těmito prostranstvími je navíc doplněna i řadou designově kvalitních tabulek, které upozorňují na zajímavé partie areálu a obnoven byl i přístup zrušenou Malou klášterní uličkou od ulice Klášterské. Severní vstup z ulice Na Františku a Dvořákova nábřeží by si ještě zasloužil výraznější akcent, zatím ho snadno přehlédnete.