Zdeněk Lukeš - Liberec/Jablonec - 1. část

Výlet po architektuře 2013 Výlet začal už v pátek v Německu, já se připojil až na víkendové dny, kdy nás čekala města Liberec a Jablonec. Liberec – v druhé polovině 19. století po Praze druhé největší a nejprůmyslovější město Čech – bylo ovšem obydleno převážně občany německé a židovské národnosti. Architektonicky dost konzervativní, ale najdou se tu pravé poklady – působili tu jak němečtí, tak vídeňští architekti, i pár Čechů. Sobotní putování jsme začali na náměstí dr. E. Beneše u liberecké radnice od vídeňského Karla von Neumanna, žáka prof. Friedricha von Schmidta – autora té radnice vídeňské. Navrhl stavbu ve stylu historismu s vysokou věží v osmdesátých letech 19. století. Pak jsme se přesunuli do divadla na Šaldově náměstí. Jde o typickou budovu vídeňského ateliéru Fellner-Helmer z osmdesátých let 19. století, obdobné jejich výtvory na našem území najdete třeba v Brně, Praze (dnešní Státní opera) nebo Karlových Varech. Zajímavá je opona od tehdy mladičkého Gustava Klimta, kterou jsme v rámci prohlídky také viděli.

Od historismu jsme se přesunuli do žhavé současnosti a navštívili známou knihovnu v Rumjancevově ulici, vybudovanou jako stavba smíření na místě nacisty vypálené synagogy. Nová synagoga ve tvaru hranolu je také zasunuta do proskleného tělesa knihovny, na jejíž výstavbě má nehynoucí zásluhu dr. Věra Vohlídalová (za to dostala nejvyšší německé vyznamenání Záslužný kříž a nominaci na Nobelovu cenu míru, u nás se ovšem od závistivců dočkala několika žalob). Projektantem byl český Nouvelův žák Radim Kousal z atelieru SIAL, který také navrhl mediální stěnu – typický Nouvelův motiv (ale zrovna v sobotu nějak nefungovala). Účastníci zájezdu byli ovšem překvapeni, že ve volném pohybu po stavbě není bráněno, pouze při zápůjčce knížky, kterou si sami najdete v regále, si vás zapíšou. Mrkli jsme pak ještě na autobusovou zastávku ve tvaru hostinky na kuchyňském stole od Davida Černého.

Poté jsme prošli Pražskou ulicí (v ní Gillarův funkcionalistický obchodní dům B+B) na dolní Soukenné náměstí, jemuž dominují tři na tehdejší dobu velmi vysoké stavby – Karfíkův Baťův palác (8 pater), Foehrův palác Donau (9 pater) a tzv. liberecký mrakodrap, který rovněž ve 30. letech postavila fa Assicurazioni Generali dle projektu prof. Fritze Lehmanna. Ten má dokonce pater deset. Novou frontu ovšem tvoří předimenzovaný a architektonicky jaksi nedotažený nákupní palác Forum (arch. Kousal). Ten asi ekonomicky funguje dobře, ale zato zlikvidoval další obří centrum Plaza nahoře.

Pokračovali jsme pak kolem dost podivného postmoderního terminálu od Patrika Kotase do nepříliš známé části města – totiž Liebiegova města. Vchází se do něj z ulice Na Bídě kolem textilky, která je už léta na odstřel – škoda, jde o zajímavou secesní továrnu s motivem keramických člunků na průčelí. A pak do kopce ulicí Klicperovou kolem domů a vil vedoucích zaměstnanců továrny v romantickém údolí plném krásně kvetoucích obřích fialových rododendronů (typický motiv červnového Liberce) nahoru k domu s velkou branou, kde bývaly hospody a obchody, dnes je to dost mrtvé. Domy už jsou sice zčásti opraveny, ale každý má jinou barevnost a detaily, což je taky škoda – dřív to bylo dvorním architektem Liebiegů Jakobem Schmeissnerem z Norimberka řešeno jednotně ve stylu moderny (stavělo se v letech 1905-1911). Na tehdejší dobu skvělý koncept, svědčící mj. o tom, že ti staří kapitalisti nebyli jen bestie střílející do dělníků, jak jsme se učili za komárů.

Když už jsme byli nahoře na kopci, prohlédli jsme si první krematorium postavené na našem území (už před první světovou válkou, ale čekalo se na zákon o kremaci z roku 1919) podle návrhu Rudolfa Bitzana. Typická ponurá německá architektura, ale po opravě se světležlutým nátěrem působí veseleji než dříve. Tam jsme si udělali společné foto (zajímavé, že se zpravidla fotíme u krematorií;-)) a pokračovali zpět do centra.

O dalším libereckém putování zase příště.