Zdeněk Lukeš | Kubismus - slepá, ale zajímavá cesta

Před týdnem jsem tu psal o tom, že tento rok je spojený s výročím narození zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry. Ale ještě je tu jedno významné jubileum: Právě před sto lety se zrodil v hlavě jistého mladého českého architekta zdánlivě absurdní nápad a vznikl kuriózní styl, kterému říkáme architektonický kubismus.

Jak k tomu došlo, už asi nezjistíme. Impulzem byl samozřejmě především geniální Picassův vynález rozkladu prostorového obrazu do geometrických ploch v rovině plátna. Jeho první dílo ve stylu analytického kubismu Slečny z Avignonu (les Demoiselles d’Avignon) vzniklo v letech 1907–1908. Kubismus se z Paříže rozšířil rychle i do Prahy, kde zaujal řadu výtvarníků. Faktem také je, že i v architektuře se objevily výrazné prvky, které Janák znal a mohly ho rovněž ovlivnit. Byly to třeba gotické sklípkové klenby nebo prvky Santiniho barokní gotiky. Inspirace mohly být i novějšího data: již před rokem 1910 publikoval Jože Plečnik návrhy na průčelí Stollwerckovy továrny a interiér krypty kostela sv. Ducha ve Vídni s krystalickými motivy a v roce 1910 se pokusil Janákův mladší kolega, architekt a výtvarník Vlastislav Hofman, zachránit barokní Braunův dům ve Vodičkově ulici v Praze návrhem nástavby, jejíž jedna (bohužel téměř neznámá) varianta nesla jasné rysy kubismu. Možná ale je to vše jinak a pravdu má spíš historka o tom, jak se Janák s přáteli opil ve staropražské hospůdce s kašírovanými gotickými klenbami a pak se mu zatočila hlava… Každopádně v průběhu roku 1911 Janák do svých skicářů kreslí krystalické struktury z mineralogických sbírek a vznikají i první studie domovních průčelí a bizarních interiérů s okosenými plochami.

Cesty moderny se vyčerpaly Proč však došlo k těmto experimentům? Vždyť Pavel Janák (1882–1956) byl žákem Josefa Zítka z pražské techniky a pak studoval na slavné vídeňské Wagnerově speciálce. Šel tedy ve stopách Kotěrových, v jehož studiu i krátce pracoval. Také první Janákova velká samostatná realizace, jíž byl celobetonový Hlávkův most, spojující čtvrť Holešovice-Bubny s ostrovem Štvanice v Praze, je zcela ve znamení racionální kotěrovské moderny.

Právě v roce 1911 však nastává obrat. Janák je náhle přesvědčen, že cesty moderny se vyčerpávají: stavby sice věrně vyjadřují funkci, jak si přejí Wagner s Kotěrou, ale současně přicházejí o „duši“, ztrácejí umělecký výraz, který by měl být dle Janáka rovněž součástí tvorby, a to výraz expresivní, dynamický. To, dle jeho názoru, nejlépe vyjadřují šikmé plochy a krystalické tvary, které vycházejí z přírodních principů. Tyto teze zaznamenává ve stati nazvané příznačně Hranol a pyramida, kterou v roce 1912 publikuje v novém časopise Umělecký měsíčník, jenž začínají vydávat členové Skupiny výtvarných umělců – většinou vzbouřenci, unikající z poklidných vod spolku Mánes. K nim patří vedle malířů a sochařů, jako byli Emil Filla, Antonín Procházka, Václav Špála, Josef Čapek či Otto Gutfreund, také literáti (Karel Čapek, František Langer), teoretici a architekti – vedle Janáka též Gočár, Hofman, Josef Rosipal nebo nejradikálnější kubista Josef Chochol. Ti všichni spolu vystavují na pravidelných přehlídkách Skupiny.

A vedle architektonických studií v novém expresívním stylu vznikají i první realizace – nábytek, návrhy užitkové keramiky a samozřejmě i domy. První z nich – podle návrhu Pavla Janáka – byl v letech 1911–1912 postaven v Jičíně pro Jakubcovu rodinu. Projekt byl sice radikální, ale realizace dost umírněná – jako by si architekt teprve zkoušel, jak s novým tvaroslovím pracovat. Mezitím Josef Gočár přepracovává modernistický návrh na nový obchodní palác v Praze na Ovocném trhu. Jeho dům U Černé Matky Boží s populární kavárnou se stává vlajkovou lodí architektonického kubismu v naší metropoli. Janák kontruje invenční přestavbou staršího barokního domu na pelhřimovském náměstí a následují další stavby – nejen Janákovy a Gočárovy, ale také Chocholovy nebo Králíčkovy… Kubisté sice prokazují, že nezvyklé formy se dobře hodí do historického prostředí, ale přesto slyší ze všech stran spíš kritiku. Mladší kolegové se zlobí, že zradili Kotěrovy ideje moderní architektury, starší architekti se pak kubismu přímo vysmívají. Stavitelé si stěžují, že cihelné stavby vycházejí draho, svírají-li jejich stěny různé úhly, stavebníci považují takovou architekturu za příliš výstřední a hlavně nepraktickou. Pro Janáka je asi největším zklamáním, že semu nepodařilo jeho vynález vyvézt do zahraničí (návrh kubistického domovního průčelí francouzského sochaře Raymonda Duchamp-Villona, který ovšem zůstal jen v modelu, je čestnou, ale nepodstatnou výjimkou). Evropa se prostě vydala cestou moderny a zdálo se, že ji z ní nic nesvede. Přesto vize českých kubistů zcela nezapadly: po běsech světové války na jejich tvorbu navázali němečtí expresionisté. To už ale Janák, Gočár a Chochol dávno sledovali jiné trendy… Pozdní rehabilitace Na kubismus v architektuře se na dlouhé dekády zapomnělo. Mluvit se o něm bez posměšných poznámek začalo až od 60. let. Vznikly první články i výstavy připomínající jednu sice slepou, ale přesto vzrušující cestu architektury 20. století. Dnes byl rehabilitován a zbylých pár domů je národními kulturními památkami, které najdete i v zahraničních průvodcích. Jediný moderní styl, který se zrodil na našem území…

Psáno pro Neviditelného psa