Zdeněk Lukeš | Emil Belluš

Emil Belluš je mimořádná osobnost meziválečné funkcionalistické architektury. Narodil se ve Slovenské Ľupči, ale mládí prožil v Banské Bystrici. Architekturu studoval nejprve v Budapešti, ale po vzniku Československé republiky pokračoval na pražské Fakultě architektury a pozemního stavitelství Českého vysokého učení technického. Na počátku dvacátých let to byla poměrně konzervativní škola, ale možná právě proto se mladí posluchači pokoušeli o různé experimenty a pořádali neoficiální výstavy, v nichž hledali nové architektonické formy. Nejdříve vycházeli z předválečného kubismu, ale pak je doslova oslnily teorie i projekty švýcarského vizionáře Le Corbusiera. Blízká jim byla také holandská architektura, experimenty desavského Bauhausu i poněkud bláznivý ruský konstruktivismus. Ve škole sice museli rýsovat antické chrámy či monumentální pomníky, ale architektura podle jejich gusta vypadala zcela jinak: byla účelná, měla moderní ocelovou nebo betonovou konstrukci, postrádala dekor, který považovali za zcela zbytečný. Inspirací jim byly moderní dopravní prostředky – zaoceánské parníky, dynamicky tvarované vlaky, hliníkové trupy letadel. Belluš jistě trávil hodiny diskusemi s kolegy Evženem Linhartem, Josefem Havlíčkem, Karlem Honzíkem, Jaroslavem Fragnerem a dalšími.

Po absolvování studia se mladý projektant vrací na Slovensko a v roce 1925 si otevírá vlastní projekční ateliér v Banské Bystrici. Jeho první významná stavba je ale ještě ve svých formách poměrně tradiční. Jde o rozsáhlý komplex Národního domu. Pak však přechází k funkcionalismu a následuje řada špičkových realizací. Patří k nim budova veslařského klubu a dodnes půvabné objekty přívozu Propeller na nábřeží Dunaje v Bratislavě, poštovní úřad s elegantně zaobleným průčelím v Piešťanech nebo jeden z nejpůsobivějších příkladů moderní industriální architektury v Československu – automatický mlýn v Trnavě. Nejvýznamnější stavbou tohoto tvůrčího období se pak stává Kolonádový most v Piešťanech, postavený v letech 1930-1933. Železobetonový most překlenul řeku Váh. Vlastní konstrukci navrhl švýcarský inženýr A. Schwarz z prováděcí stavební firmy Pittel & Brausewetter; horní část pak měla tvořit otevřená komunikace pro auta s postranními tunely pro pěší. Belluš nahradil tunely zastřešenými promenádami, z nichž je výhled na řeku i město. Stavbu zdobí skleněné vitráže známého slovenského malíře Martina Benky a u vstupu symbol lázní - plastika Berlolamače od Roberta Kühmayera, sochaře, který působil ve Vídni, Budapešti a Paříži a s Bellušem se znal z Bratislavského uměleckého spolku (Pressburger Kunstverein). Kolonádový most byl během války těžce poškozen, ale pak byl opraven a dnes je národní kulturní památkou. Patří k nejzdařilejším funkcionalistickým stavbám tohoto typu v Evropě a dodnes skvěle plní svou funkci – je to skutečně jakási lázeňská kolonáda nad vodou, jejíž součástí jsou také obchody.

 

Když se tzv. bílý funkcionalismus v polovině třicátých let vyčerpal, vrátil se Belluš opět k odkazu moderního klasicismu. Navrhl budovu Slovenské národní banky v Bratislavě (dnes Generální prokuratura) s kamenným pláštěm a blok družstevních domů na náměstí SNP s pasáží, keramikou obloženými fasádami a řadou prvků z chromované oceli (pasáž už bohužel zanikla, dnes je součástí prodejny McDonald´s, ale vejdete-li dovnitř, objevíte originální stropní kruhové světlíky a další detaily).

Po válce působil Emil Belluš léta jako profesor na nově založené fakultě architektury Vysoké školy technické v Bratislavě. Jako architekt plynule navázal na svou klasicizující předválečnou modernu. Jeho hotel Devín na břehu Dunaje z roku 1948 je sice uváděn jako příklad tzv. socialistického realismu, ale pro mne je to mimořádné dílo, které v té době v Československu takřka nemělo konkurenci. Budovu tvoří bílý monoblok s pravidelným rastrem oken, který ukončuje mohutná římsa. Autor zde necituje sovětské architekty ždanovovského období s jejich bombastickou dekorací ve stylu tzv. Stalinova baroka, ale vytváří dílo plné noblesy a poesie, které je spíše inspirováno moderní mediteránní architekturou (hotel byl ovšem v pozdějších letech nepříliš citlivě adaptován a dostavován).

Pravdou je, že dílo Emila Belluše není u nás příliš známé. Dalo by se svým vývojem i kvalitou nejspíše přirovnat k tvorbě brněnského funkcionalisty Bohuslava Fuchse. Slovart nás už vloni seznámil ve stejné edici s prací „slovenského Kotěry“ Dušana Jurkoviče (zde). Moc bych si přál, aby tuto mimořádnou sérii doplnila ještě monografie projektanta, kterého bych nazval „slovenským Loosem“. Tím byl Friedrich Weinwurm, po léta neprávem opomíjený architekt, jenž představoval další tvůrčí cestu, možná ne příliš okázalou, ale zato rovněž velmi působivou.

 

Psáno pro Neviditelnoého psa Foto : Zdeněk Lukeš