ZDENĚK LUKEŠ: Dvojčata na Letné

Technické muzeum pro Království české bylo založeno v roce 1908, první expozice se dočkalo o dva roky později v zapůjčeném Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí. Prostory cenné renesanční stavby však měly omezenou kapacitu a neumožňovaly představit velké exponáty. Už na prahu let dvacátých tak vznikla idea novostavby. Profesor pražské techniky Alois Čenský navrhl neoklasicistní objekt na pozemku při Bělského třídě (dnešní Dukelských hrdinů), kde byl později vybudován Veletržní palác. Další studie umísťovaly muzeum na letenskou parcelu do místa, kde je dnes blok činžovních domů Molochov při ulici Milady Horákové (tehdy Belcrediho třídě v katastru Bubenče). Na stavbu však chyběly finanční prostředky. Tehdy vznikl nápad postavit společný stánek pro dvě instituce – vedle muzea technického též pro Československé muzeum zemědělské, o jehož pražské sídlo usilovala vlivná Republikánská strana zemědělského a malorolnického lidu, známá spíše pod názvem Agrární strana.

Ta měla peněz dost, a tak bylo rozhodnuto vykoupit pozemky a vybudovat na Letné společný objekt pro obě instituce. V roce 1928 tak vznikla například studie Bohumila Hübschmanna, později i dalších prominentních architektů. Společná stavba dvou institucí však začala přinášet problémy, neboť každá z nich měla poněkud odlišné představy o vnitřním uspořádání. Nakonec zůstala idea dvou provozně oddělených křídel se společnou střední vstupní částí, ale i z té poté pro různé rozpory sešlo. Další problém byl s odkupem pozemků při Belcrediho třídě, a tak byla posléze vybrána nová parcela v lokalitě o něco jižnější – při Kostelní ulici v katastru Holešovic, kde se už předtím počítalo s výstavbou dvou velkých úředních budov. Nakonec byla v roce 1935 vypsána architektonická soutěž, která měla více kol. Nejlépe byly hodnoceny návrhy Ferdinanda Fencla a Milana Babušky. Zatímco první z nich porota velebila za hezké architektonické řešení, druhý chválila za lepší uspořádání vnitřních prostor. Oba týmy dostaly ještě šanci upravit svůj projekt na základě připomínek poroty, ale to vedlo k vzájemnému obviňování, že jeden autor převzal některé myšlenky toho druhého.

Nakonec byla dána priorita Babuškovu návrhu. Město ale požadovalo, aby dlouhatánský monoblok byl přerušen komunikací, a tak došlo ve finále k úplnému oddělení obou staveb, jež pak v definitivním projektu symbolicky spojila nad uličkou Muzejní jakási symbolická brána, tvořená kamennými pilíři, nesoucími překlad spojující obě stavby. I tento prvek ale ve finálním projektu zmizel. Trochu mi to připadá, jako by sílící spory mezi oběma institucemi vedly nakonec k totální separaci a i to symbolické gesto spojení muselo být přetrženo. Obě budovy se začaly stavět postupně v letech 1937 – 1938. A jak tedy nakonec vypadají? Hlavní – tedy jižní průčelí obou staveb jsou identická. Oba hranoly mají hnědý keramický plášť, plochou střechu a symetricky situované vstupy, akcentované štíhlými pilíři. Byla to taková kompromisní varianta mezi funkcionalismem a moderním klasicismem. Ale je tu jeden důležitý rozdíl. Technické muzeum má směrem na sever přistavěnu velkou halu s ocelovou konstrukcí, kde je dnes pověstná expozice dopravních prostředků. V padesátých letech ještě přibyly téměř půl kilometru dlouhé chodby rudného a uhelného dolu, což je další skvělá atrakce.

Vraťme se však zpět do let válečných. Ještě nedokončené stavby zabavili nacisté. Zatímco budova technického muzea (od počátku 50. let fungujícího pod názvem Národní technické muzeum - NTM) byla po válce vládním výnosem přidělena této instituci (sídlil tu ale také geodetický ústav a pracoviště ministerstva vnitra), zemědělské muzeum se do dokončené stavby nikdy nenastěhovalo, místo toho zde pak vznikla projekční studia. Teprve rok 1989, resp. následující léta přinesla definitivní řešení: Obnovené Národní zemědělské muzeum konečně získalo do správy svou stavbu a právě nyní postupně otevírá své expozice, NTM získalo zbylé prostory a prošlo rekonstrukcí (arch. Žilka a Němec).

Na závěr pár slov o architektu Milanu Babuškovi (1884-1953). Po studiích na pražské technice působil jako profesor stavebních průmyslovek v Jaroměři a Praze. Navrhl řadu venkovských škol, nemocnic i továren, byl autorem léčebného pavilonu v lázních Velichovky. V Praze projektoval několik rodinných domů a na konci dvacátých let známý obchodní dům ARA na nároží Perlové ulice a ulice 28. října s elegantní stupňovitou fasádou zakončenou věží. Byla to taková reminiscence amerických a londýnských obchodních paláců ve stylu art deco. Definitivní podoba domu byla později architektem Františkem Řehákem poněkud pozměněna a ztratila určitou lehkost, nicméně jde o cennou stavbu, kterou nyní čeká rekonstrukce. Ve válečných letech ještě Babuška projektoval přístavbu NTM s planetáriem na sousední – dodnes volné parcele.

Koho historie muzejních budov na Letné zajímá více, má nyní příležitost zakoupit drobnou publikaci Průvodce budovou Národního technického muzea z pera Jana Hozáka a Michala Novotného, kterou NTM vydalo v loňském roce. Najdou v ní i řadu dosud nepublikovaných historických fotografií a archívních dokumentů. Ač jsem sám v této instituci v 80. letech pracoval a historie moderní architektury je mou profesí, řada shromážděných faktů byla pro mne novinkou.