ZDENĚK LUKEŠ: Capitol

Lokalitu pro nové hlavní město USA vybral v roce 1890 první americký prezident George Washington na pomezí států Maryland a Virginia. Území města leží v oblasti zvané District of Columbia, která byla vyčleněna z obou sousedících zemí jako samostatné vládní území. S výstavbou se začalo na sklonku osmnáctého století podle urbanistického projektu francouzského architekta Pierra Charlese L ́Enfanta. Územní plán byl zhotoven ve stylu tehdy dominujícího klasicismu, tedy se sítí pravoúhlých ulic na mírném svahu, který klesá k řece Potomac.

Poblíž řeky pak vznikl jakýsi kříž, jehož kratší ramena, tvořená širokými parkovými pásy, jsou ukončena Bílým domem na severním konci a Jeffersonovým památníkem na jižním, zatímco delší ramena směřují na východ ke Capitolu, jakožto sídle amerického Kongresu, a na protějším západním konci k Lincolnovu památníku. Zhruba na křížení těchto os (ale ne zcela přesně) byl v osmdesátých letech devatenáctého století vztyčen mohutný obelisk – Washingtonův památník, jenž je hlavní výškovou dominantou metropole.

Jednou z prvních budov se pak stala prezidentská rezidence, tedy Bílý dům, jehož autor James Hoban tuto nepříliš velkou stavbu navrhl samozřejmě rovněž v klasicistním stylu (dnešní podoba je ovšem poněkud jiná – později přibyl půlkruhový rizalit a nástavba, tyto změny ovšem respektovaly původní charakter architektury, a tak působí celkem přirozeně). Zhruba v téže době se začalo pracovat na návrhu další stěžejní budovy – Capitolu. Od dnešního stavu s charakteristickou obrovskou kupolí se ten původní značně lišil. Stavba byla navíc od počátku doprovázena kontroverzemi, odpovědní architekti byli často měněni.

Do podoby Capitolu zasahovali samozřejmě politici, a tak došlo k mnoha zmatkům, kdy odpovědný projektant byl náhle odvolán pro ztrátu důvěry a nahrazen svým konkurentem, aby se po čase zase vrátil. Nejdříve byl na podobu budovy vyhlášen konkurs, ale bez ohledu na jeho výsledek byl návrh zadán staviteli Stephenu Halletovi. Pak však prezidenta Washingtona a ministra zahraničí (a pozdějšího prezidenta) Thomase Jeffersona zaujal návrh Williama Thorntona, profesí lékaře. Jeho amatérismus však později vedl k tomu, že se Hallet k projektu zase vrátil. V roce 1793 poklepal Washington na základní kámen zednářskou lžící a kladívkem. Poté Halleta nahradil George Hartfield, aby nakonec zakázku získal původní vítěz konkurzu a projektant Bílého domu Hoban. Stavba však opět uvázla pro nedostatek financí. Dokončeno tak bylo jen severní křídlo, do kterého se v roce 1800 nastěhovali první úředníci a zákonodárci Senátu.

Druhé křídlo pro Sněmovnu reprezentantů pak postavil až o sedm let později Brit Benjamin Latrobe – první skutečný profesionální architekt. Mezi oběma křídly pro obě komory Kongresu však stále zůstával prázdný prostor, který vyplnil provizorní dřevěný spojovací krček. Latrobe především vylepšil výzdobu průčelí a použil i motiv antického sloupu, jehož hlavici tvoří nikoli akantové listy, ale typicky americký produkt – kukuřičné klasy. Trable však rozhodně neskončily, neboť v letech 1812-1814 byl Washington dobyt Brity, kteří – slovy admirála sira George Cockburna - „tento přístav yankeeské demokracie“ změnili v trosky. Poté byl architekt Latrobe opět pověřen, aby obě budovy opravil. V éře prezidenta Jamese Monroa pokračoval ve stavbě bostonský architekt Charles Bulfinch, který konečně obě křídla propojil centrálním rizalitem, zakončeným mohutnou kupolí krytou měděným plechem. Tím ovšem stavební činnost rozhodně nekončí.

V polovině devatenáctého století zavelel k dalším úpravám prezident Millard Fillmore. Ten pověřil architekta Thomase Waltera, aby k oběma křídlům přistavěl další partie, samozřejmě opět v klasicistním pojetí. Ty dnes uzavírají mohutnou stavbu na obou koncích. Walter konečně navrhl i dnešní kupoli tvořenou dvěma litinovými skořepinami natřenými barvou, aby se nelišily od fasády z bílého mramoru. Vše bylo ukončeno v roce 1863, tedy v Lincolnově éře, kdy byla na střechu dómu vyzdvižena plastika Freedom od Thomase Crawforda. Interiér pak zdobí fresky Constantina Brumidiho a Johna Trumbulla.

Je zajímavé, že přes všechny zmíněné peripetie působí Capitol jako jeden architektonický celek. Obří kupole je sice trochu disproporční, ale posiluje dojem, že jde o skutečně monumentální dílo.