Zdeněk Lukeš | Bedřich Feuerstein

Feuerstein byl vlastně jakýmsi novodobým martyrem, což ovšem v dějinách českého moderního umění není nic výjimečného. Za života vysmíván, po smrti veleben, dalo by se to stručně charakterizovat. Ostatně Jan Werich to kdysi popsal výstižně: Doma měl málo příležitostí k pořádné práci – házeli mu klacky pod nohy. Odjel pracovat do Paříže, ale oni ty klacky zatím sebrali a schovali a když se vrátil, tak mu je začali házet znovu…

Bedřich Feuerstein, přáteli zvaný Frycek, se narodil 15. ledna 1892 v Dobrovicích u Mladé Boleslavi. Architekturu studoval postupně na několika školách. V roce 1912 se zapsal k profesoru Jože Plečnikovi na pražskou Umprum, byl také posluchačem techniky a nakonec i AVU ve škole Jana Kotěry. Už během studia se věnoval malířství a přátelství s Josefem Šímou ho vedlo ke společným tvůrčím výletům do Baskicka. Patřil k prvním členům avantgardního spolku Devětsil. Byl také uznávaným scénografem a kostýmním výtvarníkem, spolupracoval s Národním a později i Osvobozeným divadlem. V architektuře ho nejdřív zaujal kubismus, jak o tom svědčí jeho soutěžní studie na mohylu na Kozákově nebo na poštovní budovu v Pardubicích z let 1912-13. Po válce pak rychle přešel k avantgardní tvorbě a jeho stavba nymburského krematoria z let 1922-23 (spoluautor Bohumil Sláma) se stala ikonou architektonického purismu; její reprodukce se objevily i v mnoha zahraničních revuích. Budova sestavená z prostých geometrických těles s válcovou lodí na oválném půdorysu působila svou lapidární monumentalitou jako výrazný kontrast k předekorované budově Janákova krematoria v Pardubicích.

Nad dalším projektem – rozlehlé budově Vojenského zeměpisného ústavu v Rooseveltově ulici v pražské Bubenči – se však mladý architekt trápil. Konzervativnístavebník ho tlačil ke klasicistním formám a návrhy plastik Fryckova přítele Otakara Švece se důstojníkům nelíbily – dívky na nárožích se jim zdály moc hubené, a tak si výzdobu navzdory architektovým protestům objednali u Břetislava Bendy (dlužno přiznat, že jeho sochy jsou mnohem kypřejších tvarů). Autor tak byl nakonec kolegy pochválen jen za skleněnou shedovou střechu obří dvorní tiskárny.

Neklidná povaha a rozhádané domácí poměry přiměly Frycka Feuersteina odejít v polovině 20. let do Paříže. Tady byl zprvu šťastný, přátelil se s Picassem, Loosem, Le Corbusierem, navrhoval výpravy a kostýmy pro avantgardní Ďagilevův balet a pracoval v špičkovém ateliéru u bratrů Perretů – byl např. spoluautorem dřevěného divadla na Světové výstavě dekorativních umění v roce 1925. Na stolcích proslulých pařížských kaváren – zejména U dvou Magotů – pak psal živé reportáže z metropole světového umění mladšímu kolegovi architektu Josefu Havlíčkovi (vydal jsem je kdysi v časopise Umění, č. 2/1987, poté, co mi s jejich luštěním významně pomohl Feuersteinův někdejší přítel básník Jaroslav Seifert). Vtipně glosoval nejen pařížskou scénu nebo reakce na Gočárův čs. pavilon na výstavě, ale z odstupu také dění na malém pražském písečku, které mu ve svých dopisech líčil Havlíček. Zejména pak boj mezi doktrinářským Karlem Teigem a jeho technokratickým křídlem a skupinou kolem Víta Obrtela a Karla Honzíka (patřil k ní i Havlíček) o to, zda je architektura uměleckou nebo technickou disciplínou. Feuerstein k tomu z Paříže poznamenává: "Naprosto nesouhlasím s tím, když říká(Teige), že architektura není umění. Proč jím byla do r. 1925 a náhle v Praze přestala jím být?" Feuerstein se rovněž snažil uspořádat v Paříži výstavu české soudobé architektury, ale věčné hádky kolegů z Prahy, kdo akci obešle, ho nakonec dokonale znechutily.  

 

A přišlo další cestování – Frycek Feuerstein se nechal zvábit českým architektem Antoninem Raymondem, působícím v Japonsku, k cestě do Jokohamy. Tam společně projektovali americkou nemocnici sv. Lukáše, ambasády Belgie a SSSR a domky pro firmu Raising Petroleum Co. (jak mi říkali Radovan Lipus a David Vávra, jeden tam dokonce ještě našli při natáčení Šumných stop, které právě vysílá Česká televize). Raymond svému mladšímu kolegovi ale neplatil a Frycek Feuerstein se po krátkém období tokijské spolupráce s Kameki Cučiurou - japonským žákem Franka Lloyda Wrighta – vrátil na konci 20. let do Prahy.

Doma se mu ale příliš nedařilo: levicoví avantgardisté kolem Teigeho mu nemohli odpustit jeho jízlivé pařížské komentáře a zejména pak kritickou přednášku v Mánesu po návratu ze studijní cesty do Sovětského svazu. Citlivý Feuerstein v ní totiž zachytil velmi přesně houstnoucí atmosféru po nástupu Stalina k moci. Ekonomická krize, nešťastná láska k malířce Toyen i postupná ztráta sluchu vedly nakonec nešťastného architekta k zoufalému činu – spáchal sebevraždu skokem z Trójského mostu do Vltavy. Byl sice vzápětí vytažen a dopraven do nedaleké nemocnice Bulovka, ale - jak konstatovala úmrtní zpráva – ač nezraněn, z bezvědomí se už neprobral. Po smrti si pak všichni na svého kolegu náhle vzpomněli; psalo se o skonu mimořádně nadaného umělce, vyšly desítky článků a byla mu uspořádána velká posmrtná výstava v Mánesu…

Na závěr pozvánka na dvě přednášky o Feuersteinově učiteli a především zakladateli české moderní architektury Janu Kotěrovi (1871-1923). Obě se uskuteční v nové fakultě architektury ČVUT v Praze 6, Thákurově ulici, takže bude příležitost také nahlédnout do stavby architektky Aleny Šrámkové, což věru stojí zato! První přednáška se koná tento čtvrtek od 18 hodin, tématem bude Kotěrova raná tvorba, druhá ve čtvrtek 26. 5. v 18 hodin a tématem bude jeho vrcholná a pozdní tvorba. Pořádá Foibos, vstupenky se budou prodávat před začátkem přednášky na místě (viz zde). V aule fakulty je nainstalovaná výstava Slavné vily Čech, Moravy, Slezska a Slovenska a běží i bohatý doprovodný program.

Psáno pro Neviditelného psa

Foto archív autora a Ester Havlová (barevné)