Zdeněk Lukeš | Archív architektury NTM

 

Přitom první pozůstalosti významných architektů včetně osobních památek se do sbírek NTM dostaly už na počátku minulého století a tvořily tak jeden ze základních fondů instituce, která tehdy sídlila ve Schwarzenberském paláci na Hradčanském náměstí.

Za druhé světové války zabrali renesanční stavbu nacisté a sbírky muzea byly násilně převezeny do Invalidovny v Karlíně. Tehdy se cenné sbírky ujali významní architekti manželé Ladislav Machoň (mj. autor dostavby pražského Klementina) a Augusta Müllerová-Machoňová. V té době nebyla pro projektanty práce, a tak oba věnovali veškerý čas třídění sbírky. Byly vytvořeny fondy jednotlivých architektů, jejichž dokumentace NTM získalo, další pak byly vyhrazeny nejvýznamnějším stavbám, kam se ukládaly i plány různých adaptací a přestaveb (Rudolfinum, Národní divadlo, Obecní dům apod.). Konečně tu byly i fondy věnované nejvýznamnějším soutěžím, např. na dostavbu Staroměstské radnice nebo Letenský průkop a tunel. Při této příležitosti vznikla i unikátní kartotéka, kde byly na jednotlivých kartách uvedeny podrobné údaje o každém plánu, fotografii nebo modelu. Každá karta byly vytvořena v několika kopiích, takže jednotlivé položky bylo možno vyhledat jak podle jména architekta, tak i dle funkce stavby nebo lokace. Karty rovněž informovaly o formátech výkresů a modelů, grafické technice a uložení. V době, kdy ještě neexistovaly počítače, to byl velmi důmyslný a funkční systém.

Po skončení války se většina sbírek muzea přestěhovala do nové budovy v Kostelní ulici na Letné, archív architektury však zůstal spolu s několika dalšími odděleními v barokním areálu, což se mu později málem stalo osudným. Na postu archivářů se pak postupně vystřídalo několik významných osobností: architekti Vincenc Beer, Alois Kubiček a Antonín Hloušek. Všichni pokračovali v práci manželů Machoňových, získávali další cenné exponáty, doplňovali kartotéku a pořádali komorní výstavy přímo na rozlehlých chodbách barokního paláce nebo v hlavní budově muzea.

Práce ve staré Invalidovně nebyla snadná. Sám jsem se o tom ostatně přesvědčil, když jsem do archívu architektury v roce 1980 nastoupil (viz též Orientace, 6. 2. 2010). Vedl jej tenkrát Vladimír Šlapeta, který tam mj. připravoval několik výstav, věnovaných neprávem přehlíženým osobnostem (Josef Vinecký, Kamil Roškot, Josef Kranz, Ernst Wiesner ad.). Barokní palác byl sice velmi romantický, ukrýval nádvoří se staletými platany a kašnou a měl nezvyklou dispozici klenutých sálů, ale pro archívní účely nebyl moc vhodný. Kamenné stěny držely chlad a vlhko, v kancelářích a badatelnách se topilo uhlím, chyběla teplá voda… Prostě drsné podmínky. Ale náhradou za ně byly ty úžasné sbírky! Byly tu uloženy desetitisíce originálních plánů, skic, modelů a fotografií i skleněných negativů, často malá umělecká díla Mistrů, jako byli Josef Zítek, Antonín Barvitius, Friedrich Ohmann, Jan Kotěra, Jože Plečnik, Josef Gočár, Pavel Janák, Jaromír Krejcar… Nechyběly i osobní památky – vyznamenání, deníky, kolekce Muchových secesních plakátů z Paříže (v pozůstalosti architekta Richarda Klenky rytíře z Vlastimilu), ba dokonce i zdobené kladívko, jímž bylo poklepáno na základní kámen Národního divadla.

Ve sbírce modelů byly různé kuriozity, projekty nikdy neprovedených vizí, jako byla Gočárova „babylonská věž“ na Staroměstském náměstí, ale i řada plastik nejvýznamnějších českých sochařů i dávno zapomenutých výtvarníků. V klenuté místnosti tu tak demokraticky stáli vedle sebe Masaryk s Leninem, Stalin vedle Beneše a Gottwalda. Součástí archívu byla i knihovna s tisíci domácích i zahraničních časopisů, monografiemi architektů i vzácnými rytinami antických a středověkých památek. Řadu materiálů byste v řádné jiné knihovně nenašli. Celá sbírka byla srovnatelná s největšími kolekcemi, jaké dnes vlastní Royal Institute of British Architects v Londýně, Getty Center v Los Angeles nebo Canadian Centre for Architecture v Montrealu. Jen to uložení bylo nedůstojné a hrozila tu různá nebezpečí: vlhko, plísně, prach, možnost požáru… Nakonec to nebyl oheň, ale voda, která zaplavila přízemí Invalidovny během katastrofálních povodní v roce 2002. Teprve poté byla sbírka přestěhována do hlavní budovy na Letnou (a plány do mrazíren, odkud se postupně převážejí do speciálního pracoviště, kde se restaurují).

Podmínky k práci dnes můžu svým nástupcům závidět: odbor, vedený Martinem Ebelem, má k dispozici řadu fundovaných odborníků (my byli v 80. letech tři), důstojné prostředí, kvalitní depozitáře a nejnovější techniku. A nakonec i tu stálou expozici. A doufám, že i podporu vedení, koneckonců nový ředitel NTM chodil na Invalidovnu bádat ještě jako student stavební průmyslovky.

PS: Moje a Honzovy obrázky připomínají, jak to vypadalo v AA NTM po povodních na Invalidovně v létě roku 2002…  (Videoklip z NTM: Jiří Wagner)

Psáno pro Neviditelného psa