Zdeněk Lukeš - Adolf Loos nás učí bydlet

Takto mi kdysi vyprávěl architekt Vladimír Karfík, jak na něj v roce 1925 zapůsobila pražská přednáška známého světoběžníka, architekta, teoretika a filosofa Adolfa Loose (1870-1933).

Brněnský rodák Loos byl skutečně mimořádnou osobností evropské kultury první poloviny dvacátého století. Byl to člověk neotřelých nápadů, neustále bořící zažitá klišé a permanentní bojovník proti měšťáckému nevkusu. Už jako hoch měl potíže s autoritami, takřka žádnou školu nedokončil. Ani tu libereckou stavební průmyslovku, k nemalé radosti své matky, která ho tam poslala. Přesto měl v Liberci pomník, což je docela paradoxní: pomník neúspěšného studenta.

Prestižní školy sice neabsolvoval, ale navzdory okolnostem se nakonec stal vyhledávaným pedagogem, když si ve Vídni otevřel vlastní kurs, který navštěvovali jeho obdivovatelé, a nás může těšit, že většina z nich se narodila nebo alespoň působila na našem území: Rudolf Wels, Jacques Groag, Paul Engelmann, Heinrich Kulka… A právě v rakouské metropoli pak Loos navrhl několik velmi nekonvenčních staveb, jako byl zcela dekoru zbavený obchodní dům Goldman und Salatsch, jehož hladké bílé průčelí pokrýval jen rastr čtvercových oken. Vídeňští šosáci mu přezdívali mříž od kanálu a císař Franz Josef se prý raději přestěhoval do jiného křídla Hofburgu, aby se z okna ložnice nemusel na tak strašlivou stavbu dívat.

Loos ovšem vymyslel další pozoruhodnou věc – tzv. Raumplan, tedy prostorový plán, kterým členil vnitřek rodinného domu na sled prostorů o různých proporcích, vzájemně důmyslně propojených. Hierarchicky nejvýše stál obývací pokoj, který byl jádrem domu a měl dvojnásobnou výšku než další místnosti. Celek pak umožňoval různá optická propojení, průchody, rampy. To vše bylo ovšem skryto v na pohled všední skořápce. Fasáda takového domu byla nenápadná, záměrně neefektní, byl to vlastně jen velký kvádr s okny umístěnými tak, jak bylo potřeba pro dobré fungování stavby (byť i v jejich rozvrhu byla určitá rafinovanost).

Loos ovšem vyzdvihoval pohodlí, v interiérech kombinoval nábytek z různých epoch, v obýváku nesměl chybět velký krb, pohodlná křesla, kvalitní koberce. Chtěl, aby se majitel cítil doma co nejlépe. Rád používal drahé kvalitní materiály: mahagon nebo vzácné mramory. Byl tedy vzdálen nejen měšťáckému nevkusu, ale i minimalistické estetice funkcionalismu. Přesto ho právě mladí představitelé meziválečné avantgardy obdivovali, jak o tom svědčí jejich nadšené reakce na jednu z pražských přednášek, jak ji líčí Le Corbusierův a Wrightův spolupracovník a poté architekt Baťova impéria Vladimír Karfík.

Loos zanechal významné stopy na našem území. Projektoval řadu interiérů v Plzni (část z nich se zachovala), Karlových Varech a Brně, dům pro majitele cukrovaru v Hrušovanech, v Praze pak stojí dvě jeho vily: Müllerova a Winternitzova. Především u té první dotáhl na přelomu dvacátých a třicátých let svůj Raumplan k dokonalosti a je skvělé, že stavba byla v roce 2000 po citlivé renovaci otevřena veřejnosti, takže si můžeme prohlédnout doslova od sklepa až po střešní terasu (tu mu mimochodem schválili až na jedenáctý pokus po Masarykově intervenci, protože v zahradní čtvrti Ořechovka byly rovné střechy zakázané).

Do světa Adolfa Loose ovšem patřily i další stavby a projekty: dům dadaistického básníka Tristana Tzary v pařížském Montmartru, návrh pruhované vily pro výstřední tanečnici Josephine Bakerovou nebo soutěžní projekt mrakodrapu Chicago Tribune ve tvaru obřího dórského sloupu. K osmdesátému výročí architektova úmrtí se nyní v Rakouském kulturním fóru na Jungmannově náměstí v Praze můžete podívat na komorní výstavu Adolf Loos – učit se bydlet, která vznikla ve spolupráci s Muzeem hl. m. Prahy, jež dnes spravuje Müllerovu vilu. Její kurátorkou je Marie Szadkowska. Expozice potrvá až do 19. září.

A na závěr jeden Loosův citát: "Naše výchova spočívá na klasickém vzdělání. Architekt je zedník, který se naučil latině. Moderní architekti se však zdají býti spíše esperantisty".