Zdeněk Lukeš: 100 let od úmrtí Otty Wagnera

Věnovali jsme se i některým Wagnerovým stavbám, jako byl kostel na Steinhofu, vlastní vily, stanice vídeňské dráhy nebo domy na Linke Wienzeile. To jsou dnes ikony vídeňské secese a moderny, podobně, jako jeho palác Postsparkasse, úpravy Donaukanalu nebo domy na Neue Stiftgasse. Je příznačné, že tato svá vrcholná díla, jež ovlivnila tvorbu řady architektů v celé Evropě, vznikla vesměs v době, kdy již jejich autor patřil k doyenům vídeňské scény. Na sklonku XIX. století však přináležel k čelným představitelům o generaci mladších Secesionistů, vedle svých žáků a spolupracovníků, jako byli Joseph Maria Olbrich, Josef Hoffmann, Jože Plečnik, Koloman Moser a ovšem i malíři Carl Moll a Gustav Klimt. Wagner měl tehdy již za sebou úspěšnou éru, kdy tvořil ve stylu historismu, především neorenesance. Přesto neváhal vrhnout se do nových dobrodružství, jak je patrné na jeho stavbách z devadesátých let, na nichž uplatnil vedle prvků klasických i motivy nastupujícího secesního stylu. Sem patří jeho první vila, označovaná jako Wagner I, palác Hoyos na Rennwegu nebo Ankerhaus na Graben.

V této době byl povolán na vídeňskou uměleckou akademii, kde převzal ateliér po čelném představiteli vídeňského historismu Karlu von Hasenauerovi. Obklopil se mladými kolegy, k nimž patřil vedle výše jmenovaných i Jan Kotěra, a přizval je ke spolupráci na svých projektech, zejména stanicích městské dráhy nebo dvojici palácových domů na Linke Wienzeile, dokončených na sklonku století. Průčelí jednoho z nich invenčně pokryl keramickým obkladem s výrazným květinovým ornamentem. Věnoval se však také urbanismu, v němž zdůrazňoval velkorysá řešení a na tehdejší dobu moderní principy, tyto vize však konzervativní vídeňská scéna odmítala a tak většinou zůstaly neprovedeny. Největším Wagnerovým urbanistickým konceptem, který se podařilo realizovat, byl areál ústavu choromyslných na vídeňském Steinhofu, který se stal vzorem pro podobná zařízení, budovaná v Evropě, včetně kroměřížské léčebny (Hubert a Franz Gessnerové) nebo v Praze-Bohnicích (Václav Roštlapil).

Wagner byl rovněž propagátorem moderních stavebních konstrukcí, zejména železobetonu a oceli. Po roce 1900 dál redukoval dekor svých staveb, jak je patrné na své druhé vile Wagner II, na střízlivě řešených domech v Neustiftgasse a zejména na paláci Poštovní spořitelny v centru Vídně, jejíž vzdušná hala se skleněným stropem a sklobetonovou podlahou i řadou technicistních prvků (sloupky klimatizace, osvětlení) a racionálním mobiliářem patří k nejpůsobivějším. Tyto Wagnerovy stavby pojaté v duchu radikální moderny již otevíraly cestu meziválečným avantgardním stylům – tedy konstruktivismu a funkcionalismu. Wagnerianismus pak dále šířili jeho žáci, u nás zejména Jan Kotěra. Myšlenky svého učitele propagoval ve stati v časopise spolku Mánes Volné směry a samozřejmě i na postu profesora pražské Uměleckoprůmyslové školy. Pozdní Wagnerova tvorba pak zase ovlivnila rané práce trojice jeho žáků Bohumila Hübschmanna, Františka Roitha, Antonína Engela a zprvu i Pavla Janáka a Josefa Chochola, byť ti se po roce 1911 vydali jiným směrem – k expresívním formám architektonického kubismu.

Na našem území se bohužel s žádnou Wagnerovou realizací nesetkáme. Jen na papíře zůstal jeho návrh na Zámeckou kolonádu v Karlových Varech. Jeho tvorba však zprostředkovaně promlouvá v díle jeho žáků a koneckonců i v raných projektech a realizacích žáků Kotěrových, jako byli Josef Gočár, František Kavalír nebo Jaroslav Vondrák. Ke 100. výročí Wagnerova úmrtí připravilo vídeňské městské muzeum výstavu, doprovázenou rozsáhlým katalogem ve svých prostorách na Karlově náměstí (potrvá do 7. října). Je to mimochodem na místě, pro něž slavný architekt navrhl budovu, jež se však realizace nedočkala… Další menší expozice jedné z nejvýznamnějších osobností evropské architektonické scény přelomu století jsou trvale přístupné v jeho stanicích městské dráhy na Karlově náměstí a v Hietzingu.