Zdeněk Kuna. Architekt, který změnil panorama Prahy
Do konce šedesátých let znali Pražané mrakodrapy západního střihu pouze z obrázků v časopisech. To změnil architekt Zdeněk Kuna, když v roce 1971 dokončil Strojimport, první výškovou budovu podniků zahraničního obchodu.
Tereza Macháčková , 22. 7. 2019
Zdeněk Kuna (1926–2019) svými výškovými stavbami proměnil panorama Prahy, podílel se na největší sportovní stavbě u nás nebo citlivě přispěl do historické zástavby Nového města. Již na svém prvním větším úkolu demonstroval silné stránky své architektonické tvorby, typické i pro následující léta. Výškovou Administrativní budovu podniku zahraničního obchodu Strojimport (1961–1971), situovanou na Vinohradskou třídu nedaleko Olšanských hřbitovů, spolu se svými kolegy Olivierem Honke-Houfkem a Zdeňkem Stupkou pojednal velkoryse, zároveň však k úkolu přistupoval s pokorou a vědomím, že se stavba stane dominantou oblasti. Urbanistickému řešení proto věnoval stejnou péči jako technické a vizuální stránce projektu.
Zadavatelem stavby bylo Ministerstvo zahraničního obchodu a budova Strojimportu, stejně jako další stavby podniků zahraničního obchodu (Motokov, Centrotex či Chemapol), měla především reprezentovat a vyslat světu zprávu, že i u nás umíme stavět jako na Západě. Na projekt byly proto vynaloženy nemalé náklady, s čímž souviselo také využití zahraničního dodavatele na celou stavbu. K tomuto nezvyklému kroku vedla mimo jiné nedostačující úroveň československé stavební výroby pro úkol takového rozsahu a prestiže. Význam celého projektu dokládá i fakt, že byl Zdeněk Kuna „na zkušenou“ vyslán do Německa.
Více k tématu
Okna šestnácti podlaží elegantní věže přes den odrážela oblohu a večer kolemjdoucím opravdu navozovala dojem typického obrazu Západu – skleněná stavba svítící na všechny strany, tou nás bylo zjevení. Nejen díky použitým technologiím se ve své době jednalo o průkopnické řešení administrativní budovy i účelových staveb v Československu vůbec.
Díky milánské společnosti FEAL byla pro opláštění poprvé na výškové budově v Československu použita opravdová „curtain wall“, zavěšená fasáda bez nosné funkce, díky níž mají stavby s tímto řešením odlehčený a elegantní charakter. FEAL měl bohaté zkušenosti s podobnými typy budov po celé Evropě i jinde ve světě, disponoval velkým montážním ocelářským závodem a kromě toho měli svou velkou projekční kancelář, spolupracující s Kunovým týmem na koncepci všech detailů. Členění pláště svislými nosníky profilu „I“ připomene poválečné americké výškové budovy Ludwiga Miesevan der Rohe v Chicagu (Lake Shore Drive,1951) nebo New Yorku (Seagram Building, 1958). Je to právě Mies, koho Zdeněk Kuna považoval za jedenze svých důležitých inspiračních zdrojů. Stejně jako se Miesovy výškové budovy staly prototypem moderního mrakodrapu, role Strojimportu byla zlomová pro nakročení cesty směrem k tzv. západnickým výškovým budovám na našem území.
Strojimport, postavený ve stylu moderního klasicismu, má dnes výjimečné postavení mj. díky tomu, že zde nalezneme částečně dochovaný interiér včetně některých uměleckých děl od takových hvězd, jakými jsou Stanislav Libenský a Jaroslava Brychtová. Také fasáda je na rozdíl od mnoha staveb přelomu šedesátých a sedmdesátých let dodnes zachována ve své původní podobě. Nepochybně by jí ale prospěla citlivá rekonstrukce, jako se to povedlo například v případě rekonstrukce zavěšené fasády budovy Ústavu makromolekulární chemie (Karel Prager, 1958) z roku 2002 podle projektu Miloslava Pavlíka.
Tři roky po dokončení Strojimportu se Zdeněk Kuna, již jako ředitel Krajského projektového ústavu Praha, ujal projektu administrativní budovy podniku zahraničního obchodu Motokov (1974–1977), kde zúročil všechny dosavadní zkušenosti s výškovými stavbami. Oproti střízlivému Strojimportu se tu setkáváme se sofistikovaně, až sochařsky pojednanou hmotou, kde dochází ke kontrastní hře plných a zasklených ploch, světel a stínů. Tato práce s proporcemi a snaha o rozbití hmoty, jež by jinak působila robustně, byla u takto vysoké stavby i vzhledem k jejímu exponovanému umístění na Pankrácké pláni zásadní pro začlenění do okolí i panoramatu. Motokov výškou překonal věž zvonice Svatovítské katedrály a se svými pětadvaceti podlažími se stal prvním mrakodrapem na tomto později hojně zastavěném území a v podstatě předurčil cestu ostatním. Co Strojimport a Motokov znamenaly pro Zdeňka Kunu ve chvíli, kdy měl za sebou realizace, které výrazně proměnily pražské panorama? „Svým způsobem je výšková stavba sochařským dílem v architektuře, jež však zároveň nese punc náročného technického a konstrukčního myšlení. Výšková stavba je výrazem svébytné poezie 20. století, symbolizuje rozmach a schopnosti člověka a je jedním z nejnáročnějších kompozičních zážitků.“
Kromě pražských mrakodrapů se Kuna se svým týmem podepsal pod řadu dalších projektů u nás i v zahraničí. Mimo jiné realizoval Východní tribunu Velkého strahovského stadionu (1962–1972), na které pracoval souběžně s budovou Strojimportu. V rámci architektovy tvorby se jedná o velký technický počin, v němž jde však konstrukční řešení ruku v ruce s estetickými hledisky. Východní tribuna, jíž korunuje ceněný prosklený pavilon pro novináře, ukazuje na kontextuální uvažování o již existující stavbě, která do té doby byla význačná především svou symbolickou hodnotou. Staticky náročně řešená kompozice je silně estetická, sestava nosníků z pohledového betonu a překladů byla doplněna promyšlenými detaily v podobě reproduktorů a světel, zabudovaných do konstrukce.
Řada Kunových staveb, ať už v Praze či mimo ni, je s většími či menšími proměnami zachována do současnosti. To však nelze říci o administrativní budově podniku zahraničního obchodu Omnipol (1974–1979), jejíž majitel přistoupil v létě roku 2015 ke kompletní rekonstrukci, která zahrnovala kromě odstranění všech zbytků původního interiéru i postupné sejmutí a výměnu unikátní brutalistní fasády, promyšleně plasticky tvarované tak, aby nerušila ráz historické ulice.
V neposlední řadě se s tvorbou Zdeňka Kuny můžeme setkat v italském Miláně. Elegantní, do okolní zástavby citlivě zakomponovaný zastupitelský úřad a dnes i České centrum (1971–1976) potvrzuje, že vedle velkých a exponovaných úkolů nalezneme v jeho tvorbě také menší realizace, při nichž stejně jako u mrakodrapů projevil svůj cit pro místo, urbanistické začlenění a nadčasový architektonický výraz.
Zdeněk Kuna zemřel v pátek 5. července 2019 ve věku 93 let.
Text původně vyšel v tištěné verzi časopisu Dolce Vita (02/2018).
