Zázrak v Lobči

Svatba byla vskutku krásná, a protože bylo vedro, odehrávala se v zámeckém parku pod staletým stromem, půvabně oddával pan farář z pražské evangelické fary u Salvátora. Veselka byla na nádvoří zámečku a protáhla se do pozdní noci. Pak přišla letní bouřka. Příští den po pozdní snídani se četní hosté začali pomalu sbírat a postupně odjíždět, ale já se ženou jsme se ještě vypravili dolů do vsi, která si dosud ponechala atmosféru ospalé středočeské obce s chalupami a statky. Návsi vévodila rozlehlá budova pivovaru, zčásti sice v dezolátním stavu, ale zčásti pěkně opravená. Mladí manželé, kolem nichž se motaly děti, nás pozvali na prohlídku. Byli to architekti, kteří se zničeného areálu před časem ujali a nyní ho postupně vraceli k životu. Fascinovalo nás, s jakým nadšením a citem postupně opravují jednotlivé části, včetně zbytků strojního vybavení. Nové partie byly pojednány střízlivě, tedy žádné retro, ale soudobý design, který vhodně doplňoval stávající stav.

Po téměř dvou letech jsem na pivovar v Lobči narazil na současné výstavě Industriální topografie/Architektura konverzí v Galerii Jaroslava Fragnera, která je věnována záchraně industriálních památek (otevřena bude do 1. února a nyní k ní vychází katalog). Bylo patrné, že rekonstrukce mezitím opět pokročila, v pivovaru se konají různé kulturní akce a pomalu se stává atraktivní zastávkou pro turisty. Než dám slovo současným majitelům a autorům rekonstrukce Pavlu Prouzovi a jeho ženě Janě, připomenu alespoň stručnou historii pivovaru. Areál je poprvé zmiňován roku 1586, renesanční jádro stávající stavby bylo vybudováno kolem roku 1600, původní řemeslný pivovar a sladovna přebudovány v letech 1894-1897 na parostrojní provoz. Projekt vypracoval inženýr J. Rosenberg, investorem byl Rudolf Cicvárek. Od roku 1927 byl v majetku Společenského pivovaru v Podkováni. K ukončení výroby piva došlo v roce 1943, od roku 1948 byla uvalena národní správa, provoz sladovny a stáčírny pro Pivovar Podkováň fungoval až do roku 1951. Od roku 1956 byl areál v užívání Libereckého obchodu ovocem a zeleninou, později Státního statku Vysoká. Od roku 1997 byl areál v majetku fyzické osoby, která dokonala těžkou devastaci areálu poškozením budov (sladovna) a dokonce demolicí části areálu (spilka, chladírna, bednárna, ohradní zeď). V roce 2007 nastává konečně zlom: areál se stává majetkem architektonické platformy RIOFRIO, začíná jeho postupná obnova; v roce 2009 získává statut nemovité kulturní památky.

A nyní už hovoří Pavel Prouza: „O pivovaru jsem se dozvěděl náhodou, byl to vlastně objev z výletu na jaře 2007, nikdy dříve jsme na Kokořínsku ani v Lobči nebyli. Areál byl smutný, opuštěný, bez oken a dveří, děravé střechy se rozpadaly, některé části budov byly rozebrány na stavební materiál, nikdo z místních nepočítal se záchranou, natož s oživením pivovaru. Chtěli jsme si zřídit bydlení v domě sládka a ostatní upravit pro kulturní účely. Začali jsme s pomocí přátel areál postupně vyklízet, provádět průzkumy, zaměření, připravovat projekt a stavební povolení. Po úspěšné realizaci obnovy střech zadního traktu a přesvědčení památkářů i úředníků bylo pak snadnější dosáhnout na dotační zdroje (MK, Středočeský kraj, Státní zemědělský investiční fond). V roce 2009 byla založena neziskovka Pivovar Lobeč o.s., která převzala správu objektu a organizaci pravidelných kulturních akcí. Každý rok se nám přes velké potíže zároveň dařilo dofinancovat vlastní podíly jednotlivých akcí obnovy. Celkově bylo ke konci loňského roku zrealizováno 14 dotačních projektů. Zpravidla se však jednalo o statisícové částky, které po pěti letech kontinuálně probíhající obnovy přinesly faktickou záchranu a oživení areálu. Zajištění financí formou dlouhodobého podnikatelského úvěru si vyžádalo až vybudování minipivovaru v loňském roce (ve prospěch banky byla zastavena technologie), jinak jsme se dosud obešli bez zadlužení. Výrobu piva bude provozovat firma Pivovar Lobeč s.r.o., kterou vlastníme spolu s rodinou našeho kamaráda a lobečského sládka Tomáše Fencla.“

Objekt dnes žije, majitelé v něm bydlí, když prodali svůj pražský byt. Každý den se zastavují zvědaví lidé, stává se turistickou atraktivitou, je postupně zařazován do průvodců a map, zároveň celoročně postupuje stavba. Architekti si hodně slibují od znovuobnovení výroby piva po 71 letech. V tzv. menší budově sklepů je proto v těchto dnech dokončována provozovna minipivovaru, vařit se začne v únoru (nová varna je situována v někdejší stáčírně, sklep v původním ležáckém sklepě). V obnovené hale staré varny bude od jara otevřen „výčep přes okno“ pro turisty a cyklisty. V areálu už probíhají výstavy a různé akce. Na obnovu a oživení čeká ještě tzv. větší budova sklepů, renesanční jádro (přízemí sladovny) bude jednou sloužit jako restaurace, v podkroví nad sklepy pak jednou vzniknou tři apartmány pro kokořínské turisty a cyklisty. Manželé Prouzovi si pochvalují i spolupráci s památkáři, kteří – po počáteční nedůvěře – rekonstrukci fandí a aktivně se na ní podílejí. Zeptal jsem se, jaké rady by dali těm, kdo se do podobné práce chtějí pustit. Pavel Prouza říká: „Jít si za svým snem, když se opravdu své vizi člověk věnuje, jde to. Trvá to a žádá si to oběti:-) Stále je dost podobně ohrožených opuštěných a devastovaných staveb, které čekají na svého ´blázna´, ne každá bude mít štěstí, ale má smysl to zkusit.“ A rada na závěr: „Při vlastní obnově nepospíchat, dokonale stavbu poznat a pochopit, studovat prameny, neuškodit autenticitě.“