Zákoutí kolem železnice jsou žhavé téma. Architekti Valouch a Stibral se svými studenty hovoří o možnostech jejich využití
Štěpán Valouch a Jan Stibral, vedoucí jednoho z ateliéru na Fakultě architektury ČVUT, hledali společně se studenty zapomenuté parcely u pražských kolejí. Co o spolupráci s vedoucími říkají studenti Petra Malinská a Tomáš Vojtíšek, kteří byli nominováni i na individuální ocenění Olověný Dušan? Jak společně připravovali výstavu, aby návštěvníci jejich téma nejlépe pochopili? V rozhovoru došlo i na nepříjemné vybírání studentů na začátku semestru. A jak Štěpánu Valouchovi komplikuje život dráha u jeho bytu?
Pavel Fuchs , 12. 5. 2022
Jak semestr probíhal? Vy jste zadání připravili poměrně volně a parcelu si každý hledal sám?
Valouch: Studenti jsou ve škole od toho, aby se naučili navrhnout dům, který bude fungovat a bude krásný. Ale zároveň díky svému úsilí můžou otevřít oči nejen sobě, ale i nám. Snažíme se studenty motivovat, aby překračovali banální řešení.
V předcházejícím semestru jsme se s budoucími diplomanty zabývali obecným tématem městských linií. Zajímalo nás, co dlouhého se ve městě děje. A dráha je výrazná linie, která se proplétá městem a určuje jeho podobu, často negativně. Železnice má v sobě ale i spousta nik a zákoutí, má svou poetiku. V městské železnici je také kus historie. Zároveň dnešnímu městu nabízí spoustu příležitostí k dalšímu rozvoji. I pro širší společnost je železnice nyní žhavé téma – pořádají se soutěže na vysokorychlostní terminály, které mají celoevropský význam.
Na začátku semestru jsme zadali obecné téma nevyužitých míst u pražských železnic. Nezadali jsme ani parcelu, ani program. Samozřejmě to pro studenty nebylo vždy komfortní. I pro pedagogy je otevřené zadání složité, musíte udržet mnoho pozemků a funkcí v hlavě. Myslím, že díky tomu zůstáváme při návrzích víc na povrchu než v jiných ateliérech, kde mají jasně určené místo i program.
Stibral: Chtěli jsme hledat neobjevená a ne úplně exponovaná místa. Velká část brownfieldů jako například Bubny-Zátory jsou již řešené projekty, které, zdá se, směřují k realizaci. Studenty jsme se snažili navést k městským okrajům, ale nakonec jsme navrhovali i v centru. Například Jakub Marek předělával na studentské koleje parkhouse Slovan, který je hned vedle Národního shromáždění a Státní opery.
Více k tématu
Museli jste se poprat s normami, předpisy a hlukem, který dost často stavění kolem drah znemožňuje?
Valouch: Pozvali jsme si experta, Martina Vaňka, který řeší rozvoj Správy železnic. Chtěli jsme se seznámit s pravidly, která limitují zástavbu podél železnic – dráha má ochranné pásmo od krajní koleje a různé další požadavky na okolní zástavbu, například akustické. Ale dnešní nízkoenergetické domy musí být skoro pořád zavřené a větrat rekuperací. Takže při použití kvalitních oken a využití řízeného větrání už akustický problém nevnímáme jako tak významný. Selsky jsme si řekli, že pokud by případný investor přijal vyšší náklady při stavbě, otevírá se možnost začlenit dříve opomíjené parcely zpět do města.
Nakonec jsme si stanovili pravidlo, že okolo kolejí potřebuje údržba volný prostor pěti metrů. Tím se nám značně rozvolnily ruce. Občas nám někdo vytknul, že jsme málo stavěli na dráze, že návrhy řešily pouze volné parcely u dráhy.
Stibral: V tomto semestru máme bakaláře, kteří rozkreslují stavby podrobněji a zatím si dokáží s limity železnice poradit. Pracují třeba s dvojitými konstrukcemi a protivibrační mezivrstvou při zakládání.
Valouch: Já bydlím u trati a z vlastní zkušenosti můžu říct, že to má jednu zásadní nevýhodu. Když se v létě koukáte na film a otevřete okno, tak je dobré, když je film s titulky.
Všechny zajímá pár rad, jak příště vyhrát Olověného Dušana. Tomáši, prošel jsi už na škole několik ateliérů, co je tady speciální?
Vojtíšek: Myslím, že to začíná už od zadání. To mě přesvědčilo, neměl jsem reference od ostatních. Úkol mi musí sednout. Všichni šli do ateliéru, protože je lákalo dělat na dráze.
Vy do ateliéru vybíráte klasicky podle portfolií?
Valouch: Ano, především skrze portfolia, pohovory zatím nevyužíváme. A když se k nám vrací student, který se osvědčil, rádi ho vezmeme. Samozřejmě se občas spleteme. Obecně je pro nás proces výběru do ateliéru ožehavé téma. Jako student se můžete ocitnout v kolektivu, který nemá takový tah na bránu. Může se pak snadno stát, že pak nevytvoříte silné portfolio a už se ze zacyklení hrozně těžko vyhrabete. To je určitá nespravedlnost školy.
Stibral: Druhý ročník, kam jdeš po ZANu, je s nadsázkou klíčový pro tvoji kariéru, nastartuje tě. Pokud se dostaneš do super ateliéru, tak potkáš většinou motivované studenty a snáze se v dalším semestru uplatníš. Ve finále školní portfolio výrazně ovlivňuje nástup do praxe. Přemýšlíme o tom, jak výběr studentů k nám udělat férově. Lidé pobíhají po škole, jsou vystresovaní, tady pohovor, tamhle schůzka. Někdo si zase nechává poslat portfolio předem. Návod na výběr zatím nemáme.
V Mnichově funguje systém, který je počítačově automatizovaný.
Stibral: To zní dost děsivě, ale třeba na tom něco je.
Valouch: A jak to vidí studenti?
Vojtíšek: Mám zkušenost ze stavební fakulty, kde si zapíšeš ateliér jako předmět bez jakéhokoliv osobního kontaktu s vedoucím. Ani neposíláš portfolio, kdo se dřív přihlásí, tak má šanci. Je to taky nespravedlivé a divné.
Malinská: Celý prvák jsem měla distanční výuku, na začátku druháku jsem neznala jediný atelier, vedoucího, neviděla ani jednu výstavu prací. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat. Do ateliéru Valouch–Stibral jsem šla, protože jste byli na prezentaci ateliérových zadání poslední.
(smích)
A jaké byly milníky semestru?
Vojtíšek: Na parcelu byl deadline zhruba tři týdny. A pak jsme měli prezentaci během semestru s externím kritikem. Přišlo mi skvělý mít někoho zvenku už v polovině práce.
Valouch: Byl to Petr Nacházel, můj spolužák, snažil se jít studentům naproti, aby dostali i pozitivní zpětnou vazbu, ne jenom názor, že je všechno špatně. A na konci semestru jsme pozvali Ondřeje Synka z re:architekti, který byl také skvělý a důsledný, prošel všechny projekty a domnívám se, že dal studentům konstruktivní zpětnou vazbu.
Stibral: Ještě bych zmínil další milníky v semestru, což byl víkendový workshop ve Slavonicích, kde jsme ve třetině semestru udělali větší prezentaci. Další společnou akcičkou byl výjezd na pár dní do Berlína.
Jak vy jako studenti hodnotíte zpětnou vazbu? Co vám vedoucí řekli během semestru?
Vojtíšek: Dělal jsem urbanistický projekt, ten je pro vedoucí vždycky těžký. Obzvlášť, když má každý student jiné místo. Úkol vychází vždy ze širší znalosti území. Já pracoval se zbytkovými prostory po bývalém Seřaďovacím nádraží Praha - Vršovice, kde ale povede vysokorychlostní trať. Když vedoucí místo skvěle nezná, většinu informací získává od studenta a začne lokalitu vnímat jeho očima.
Architektura je v tomhle jednodušší?
Valouch: Myslím, že ano. Při navrhování urbanismu vlastně definujeme pravidla budoucí zástavby – odstupy baráků, šířky komunikací, jak se chová veřejný a soukromý prostor. Připomínáme dokola, že víc navrhujeme ulice a méně domy. Urbanismus je ale strašně těžká disciplína. U domů jsou ty věci zřejmější.
Vojtíšek: Já mám nejradši kritiku, která navozuje další otázky směrem ke mně. S učitelem se bavím a dochází mi další věci, nad kterými jsem se nezamyslel. U urbanismu se navíc těžko říká, co je správně a co špatně.
Je to dobře, že na fakultě nejsou jenom urbanistické ateliéry a širší vztahy se zkoumají i tam, kde se jinak navrhují hlavně domy?
Valouch: K naší práci navrhování širších území patří. Já preferuji skočit do vody a snažit se plavat. I když se člověk na poprvé netrefí, k výsledku se většinou dobere. V praxi se jako architekti setkáváme s malými i rozsáhlými zadáními. A možnost hledat širší pravidla, která mohou tvořit město, je skvělá. Je to i tématem dnešní společnosti, což je vidět na vyhlašovaných soutěžích – staví se celé nové čtvrti.
Stibral: Když územní plánování nestojí za nic, tak hezký dům nic nezachrání.
Jak ale všechny myšlenky ukázat lidem? Když na fakultní výstavě projdete pátou místnost, už přestáváte vnímat. Diskutovali jste layout výstavy?
Stibral: Finální prezentaci jsme po společných diskuzích se studenty zamkli seshora. Měli jsme ambici, aby instalace měla jasný, pokud možno jednoduchý prostorový zážitek. Plocha ateliéru je relativně malá k počtu studentů a nechtěli jsme, aby byl člověk zahlcený, hned jak vstoupí. Zadali jsme layout, sjednotili jsme papíry, tiskli v jedné tiskárně,...
Valouch: V zadání jsme poměrně volní, ale ve finále chceme, aby výstupy byly konzistentní. Každý semestr si tiskneme knížku, do které zabalíme všechny projekty. Tento nástroj se nám velmi osvědčil, knížky pomáhají studentům zjistit, co mají říct, jak to předat a nám slouží jako archív a hmatatelná vzpomínka na minulé semestry.
Malinská: Mně to na konci dost pomohlo v odevzdávce, věděla jsem, co mám dělat a jak získat přehledný výstup. Kamarádi na výstavě ocenili, že hned věděli, kdo zpracovával jaké zadání – podle barvy portfolií – urbanismus byl šedý, bakalářky červený. Věděli, na co se dívají, aniž by to museli číst.
Hodně jste sjednocovali formu odevzdávky. Ale svobodu jste si na rozdíl od jiných ateliérů dopřáli v grafickém stylu vizualizací. Každý je vytvořil tak, jak potřeboval?
Valouch: Spíš jak dokáže.
(smích)
Stibral: Stejně jako u modelů, kde jsme sjednotili okolí a vybízeli studenty, aby svůj návrh odpálili, udělali ho například z plechu, cihly, 3D tisku,... Chtěli jsme mluvit společnou řečí, ale nechat volnost každému studentovi.
Vojtíšek: Což je za mě optimální poměr toho, co je sjednocené a co ne. Máme sjednocený formát, existuje možnost projekty mezi sebou porovnat, ale ta výsledná forma je na každém.
Stibral: Divákovi to snad usnadňuje čtení. Nejsi zatížený různorodou formou prezentace, ale rovnou se soustředíš na projekt. Nedělali jsme klasické dlouhé plachty, kde jsou akumulovaná všechna data, ale rozhodli jsme se nechat vyznít jen některé výstupy.
Chtěl jsem se, Petro, ještě blíž podívat na tvůj projekt. Reagovala jsi na dnešní plány, navrhující přístup z Karlína na Vítkov přes výtah uvnitř kopce? Zvolila jsi elegantní řešení, kdy je schodiště integrováno do domu, který se najednou stává i veřejným prostorem.
Malinská: Záměrně jsem se na to snažila nedívat, věděla jsem, že návrhy existují, ale nechtěla jsem se jimi nechat ovlivnit.
Valouch: Myslím, že tato urbanistická vazba je tak skvělá, že kdyby tam bylo nakonec i víc propojení, bude to jenom dobře.
Mně návrh samozřejmě připomněl domy v Tbilisi, které je hodně v kopcích. Z panelových domů vedou lávky a paní domovnice vás ve výtahu odveze za pár drobných nahoru.
Malinská: Na tomhle předměstí jsem nebyla, i když jsem fotografie viděla. Ale atmosféru Gruzie jsem zažila. A když to takhle říkáš, možná to nějaký vliv mělo, ale asi ne vědomě.
Na jakých dalších zadáních pracujete teď?
Vojtíšek: Já dělám diplom na téma dostupného komunitního bydlení ve Vršovicích u Bohemky. Je to víceméně na stejné dráze, akorát blíž centru.
Malinská: Jako občanskou stavbu jsem si vybrala LDN na Barrandově u Michala Kuzemenského.
A vy jako ateliér?
Stibral: Teď pracujeme na industriálním areálu ve Vratislavicích mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou, sešli se u nás především mladší ročníky. Je to jiné a jsme zvědaví, co z nás letos ještě vypadne.
Valouch: Zaslouží se ještě poděkovat minulým studentům, že makali celý semestr, nebyli s námi v konfliktu. Bylo to synergické a odevzdali spoustu práce.
Hodně štěstí do dalších odevzdávek!
Práce všech studentů z ateliéru Valouch-Stibral si můžete prohlédnout ZDE.
