Wagnerův kostel na Steinhofu

Nejdříve představím jejího tvůrce. Tím byl Otto Koloman Wagner (1841-1918). Tento absolvent slavné vídeňské umělecké akademie byl zprvu výrazným představitelem historismu. Byl autorem řady neorenesančních paláců a tyto stavby mu přinesly prestiž. Na počátku devadesátých let se však v Bruselu zrodila architektonická secese a nový styl Wagnera zaujal. Stal se jedním z jeho prvních propagátorů v rakousko-uherské metropoli a dost si tím popudil představitele historizující oficiální tvorby, proto se nikdy nestal oficiálním architektem císařského sídla Hofburgu a přestal dostávat prestižní zakázky.

V této době naštěstí získal post profesora na vídeňské umělecké akademii, kde pak prosazoval moderní urbanismus, nové materiály, jimiž byly v té době zejména železné a betonové konstrukce. Propagoval také moderní interiéry, obytné místnosti s velkými okny, které zajistí dostatečný přísun světla a čerstvého vzduchu. To v té době nebylo obvyklé – stačí se podívat na dobové rytiny anebo fotografie tehdejších salonů, přeplněných těžkým tmavým nábytkem, závěsy, koberci a přemírou dekorativních předmětů. Takové prostory, které měly napodobovat zámecké salony, působily často jako skladiště různého harampádí a byly plné prachu.

Zkrátka Wagnerova architektura vycházela z nejnovějších hygienických poznatků, byla jednoduchá a předznamenávala další vývoj. Mezi jeho žáky a spolupracovníky byli talentovaní mladí lidé, kteří pak po skončení studií šířili jeho myšlenky dále. Patřili k nim i mnozí, kteří pocházeli z Čech, Moravy nebo Slezska, jako byl František Krásný, Jan Kotěra, Josef Hoffmann, Joseph Maria Olbrich, bratři Hubert a Franz Gessnerové, z mladších třeba Pavel Janák, Josef Chochol, Antonín Engel, Bohumil Hübschmann, František Roith a mnozí další. A také třeba Slovinec Jože Plečnik. Wagner společně s Olbrichem, Hoffmannem, Plečnikem, Kolomanem Moserem, malířem Gustavem Klimtem nebo sochařem Antonem Hanakem patřili k čelným představitelům vídeňské Secese. Pro tento spolek, propagující nové umění vycházející z orientálních motivů, pak opavský rodák Olbrich postavil známý pavilon na vídeňském Karlově náměstí.

Vraťme se však k Wagnerovi. Náznaky secesního stylu najdeme už na paláci Hoyos na Rennwegu nebo Ankerhausu na Graben, v plné síle pak styl reprezentují domy, postavené po roce 1897 na Linke Wienzeile nebo stanice městské dráhy (viz zde). Jeho tvorba se však dále vyvíjí a nejradikálnější stavby vznikají až po roce 1905, kdy už architekt nepatří k nejmladším. Budova Poštovní spořitelny, vila Wagner II a kostel na Steinhofu reprezentují již styl, který dnes označujeme jako modernu. Rostlinné motivy se postupně vytrácejí a nahrazuje je geometrický dekor, působivý ve své prostotě. Wagner také nechal vyniknout ušlechtilé materiály, ale i prvky z keramiky, železa nebo skla.

Na počátku minulého století získal Wagner významnou zakázku na projekt moderního areálu vídeňského ústavu choromyslných na kopci Steinhof v severozápadní části metropole. Vybudoval tu ústav dle moderních zásad s řadou prostých pavilonů v zeleni. V horní části pak zbudoval katolický kostel sv. Leopolda se čtvercovou lodí, nad níž se klene obrovská pozlacená kupole, která na sluníčku září do dáli jako maják. Stavba má průčelí z bílého mramoru s velkými okny a pozlacenými kovovými dekorativními elementy. Podobně světlý je i interiér chrámu. Na výzdobě spolupracoval s významnými umělci – autorem vitráží byl jeho žák architekt a designér Kolo Moser, plastiky andělů na průčelí vytvořil Othmar Schimkowitz (spolupracoval i s Plečnikem na návrhu Schrollova pomníku v Broumově), sochy patronů pak Richard Luksch (od něho máme keramický reliéf na nárožním domě v Kaprově ulici v Praze, navrženým bratry Neugebauerovými). Umělci byli ovlivněni jednak uměním Byzance, jednak beuronskou tvorbou té doby, kterou wagneriáni vždy obdivovali.

Chrám, dokončený v roce 1907 a otevřený za účasti následníka trůnu Františka Ferdinanda d ́Este, je dokonalou ukázkou Gesamtkunstwerku – tedy díla, vytvořeného od celku po nejmenší detail v jednotném stylu. Na našem území byl v obdobném stylu realizován komplex psychiatrické léčebny v Kroměříži, jehož autorem byl Wagnerův žák Hubert Gessner, rodák z Valašských Klobouk. Ten byl dokončen v roce 1909 a i zde je v centrální poloze vystavěn chrám, ukončený mohutnou kupolí. Steinhof je dnes moderním nemocničním areálem, ale „Otto-Wagner-Kirche“ je také cílem mnoha architektů, historiků umění a studentů z celého světa. Před lety jsem tam jako mladý obdivovatel vídeňské secese absolvoval mši, kterou sloužil farář v bílo-zlatém ornátu. Vše bylo v kostele laděno v těchto dvou barevných tónech, jen tvář kněze byla tmavá, neboť to byl černoch. Tato působivá stavba je dnes jednou z hlavních atrakcí secesní Vídně, jen leží poněkud mimo centrum, návštěva se však bohatě vyplatí. O něco níže pod kostelem je i novodobý prostý památník obětem – sedmi stovkám dětí, které byly v areálu léčebny v průběhu druhé světové války utýrány v rámci rasových experimentů nacistického aparátu. A pokud si budete chtít prohlédnout další významná Wagnerova díla, je to odtud pěkná procházka k jeho vilám Wagner I a II v Hütteldorfu, jež reprezentují oba póly jeho tvorby – pozdní historismus a architektonickou modernu.