Význam spolupráce architekta a inženýra

Diferenciace práce architekta a stavebního inženýra je v relaci k historii poměrně nedávného data. V minulosti nebyl zásadní rozdíl mezi tím, který byl nositelem praktické myšlenky stavebního díla a tím, který je realizoval. Ve středověku stavební huť obstarala v úzké součinnosti všech uskutečnění idey díla, jejímž iniciátorem nebyl vůbec stavební specialista, ale osoba duchovní – král, opat, či šlechtic. Vztah tedy nutno položit mezi iniciátora a stavebního odborníka. Důležitost tohoto vztahu je čitelná a archivně doložena i v novověku – z16. až 18. století jsou dokumentovány tak rozpracované idee stavby, že je možno je chápat jako podrobný scénář. V 17. století není ještě diferencována práce návržná od realizační, přece i v cechovních regulích se lze setkat s požadavkem vypracování výkresu a zhotovení modelu, přičemž se realizace stavby samozřejmě předpokládá. Tento stav u nás trvá až do zrušení cechovního zřízení v roce 1852.20. století, vědecko-technická revoluce přinesla specializaci jako důsledek rozvíjející se vědy a techniky. V druhé půli 19. století se ve stavitelství začíná postupně vytvářet vztah spolupráce odborníků. Zprvu to bylo pokračování předchozího stavu pocházejícího ze vztahu jednotlivých cechů, kdy byli hlavními tvůrci stavby příslušníci cechu zednického a kamenického na jedné straně a tesařského na druhé. Tvůrce Národního divadla v Praze zodpovídal za celou stavbu kromě ocelové konstrukce střechy, která spočítána a vyrobena byla specialisty a na stavbu osazena. Ve vztahu architekta a stavebního inženýra začala zcela nová situace, když se začal v pozemních stavbách užívat železový beton, což se u nás stalo na počátku 20. století. Od prvního desetiletí 20. století začíná proces složitých vztahů, které jsou řešeny vždy podle úrovně spolupracujících partnerů ve prospěch jedné či druhé profese. Uvádím tři příklady z historie naší architektury, které osvětlí, jak se na nejvyšší úrovni takový vztah utvářel ve prospěch výsledného díla. Dva z nich pocházejí svým počátkem ze stejné doby. Jejich architektonickým autorem je Josef Gočár – jedna z nejvýznamnějších osobností první půle 20. století.PŘÍKLAD PRVNÍRoku 1910 byl Josef Gočár vyzván, aby vyprojektoval obchodní dům pro firmu Wenke a syn v Jaroměři. Gočárův návrh měl dva předchůdce z předchozího roku a z jara roku 1910. První projektovala firma Ryndl a Thon. Z fasády zachované v archivu architektury Národního technického muzea v Praze (NTM), lze zjistit, že to byla spíše reklama pro keramický závod než vzezření moderního obchodního domu, dokonce s dosti banálním historizujícím detailem. Druhý projekt, pochází od J. Hofmana, je tradiční stavba cihelná, nevymykající se z prostředí ulice, v níž měla stát, aniž zdůrazňovala představu stavebníka o vzhledu budovy. Ten nakonec objednal projekt u J. Gočára. Gočár experimentující s novým modernistickým výrazem (stavby v Hradci Králové) především odmítl tradiční konstrukci a podmínil architekturu budovy železobetonovým skeletem, jímž si otevřel cestu k naprosto novému architektonickému pojetí. Dovolila mu vytvořit průběžnou zasklenou fasádu, první u nás i ve střední Evropě. Dalším důsledkem bylo úplné prostorové uvolnění půdorysu prodejní části objektu, kterou pojal jako dvoupodlažní s galerií. Dům je poměrně malý; k výpočtu konstrukce postačila patrně místní firma, která objekt realizovala. Není o tom v NTM doklad. Nicméně poskytuje důkaz toho, jak ze vzájemného respektu konstrukční a architektonické složky může vzniknout dílo neobyčejného významu. V roce 1910 Wenkeův dům splňuje čtyři z pěti Le Corbusierových zásad.PŘÍKLAD DRUHÝje poněkud obrácený. Na jaře roku 1911 zadal pan Herbst Gočárovi návrh na obchodní dům v Praze čp. 569/I. Dům byl od počátku pojat jako železobetonová stavba. Výpočet, datovaný 1911, zpracovala Pražská společnost pro stavby betonové a železobetonové. Architektonicky nebylo vytěženo z této, v té době, moderní konstrukce kromě velkorysého uvolnění naprosto příčkami neděleného prostoru v každém patře dále nic. V interiéru nebylo uplatněno ani strukturování prostoru stropními železobetonovými trámy. Dům byl ve svém vzezření střízlivě modernistický, patrně z důvodu vztahu k prostředí. A přece nevyhověl ochráncům starobylého rázu Prahy. Gočár tedy v roce následujícím vypracoval projekt nový – kubistický, v němž plastické protvoření hmoty ve směru třetí šikmé síly a dynamický dojem jsou podstatou výrazu. Nejde jen o to; jde o záměr překonat duchem – myšlenkou hmotu – zde statický původní výpočet. Když byl při rekonstrukci odkryt strop 4. patra spatřili jsme podivuhodný tvar zavětrování severovýchodního nároží. Ten nemohl vzniknout jen z výpočtu, k němuž je doklad jiného tvaru z předchozího návrhu, jemuž byla v roce 1912 zdánlivě změněna jen vnější forma. Nelze se ubránit myšlence, že forma konstrukce zavětrování vznikla z tvůrčí konfrontace architekta a konstruktéra při změně architektových stylových představ.PŘÍKLAD TŘETÍVeletržní palác v Praze je ukázkou na první pohled zřejmé úzké spolupráce architekta a statika. Je známo, že soutěž vypsanou daleko velkoryseji než je dnešní torso realizace z roku 1924 vyhrál Oldřich Tyl, vyznavač nekompromisního architektonickému purismu, člověk inženýrsky myslící ač ještě dodržující klasickou symetrii v základním rozvrhu stavby. Realizace je dílem spolupráce architektů O. Tyla a J. Fuchse, který vnesl do celého konceptu novodobou prostorovou asymetrii.Ač má budova jako první velké realizované dílo funkcionalismu nezastupitelné místo v historii architektury, získává je především prostorovou skladbou, která se jeví klidem a uzavřeností hlavního bloku s velkou halou v kontrastu na ni kolmým křídlem, jehož orientaci udává malá dvorana, světlá, otevřená se smělými ochozy ve všech patrech (obr. 3). Dnes po rekonstrukci a službě nové funkci se teprve plně uplatnil tento kompoziční záměr prvotřídní, ryze architektonický prostředek působení budovy. Dosáhnout v realizaci tohoto výsledku bylo možno v úzké spolupráci stavebního inženýra-statika, jímž byla kancelář Ing. Skorkovského. Po stránce statické byl hlavní blok budovy s velkou dvoranou pracný, neboť nepravidelný půdorys lichoběžníku si vyžádal výpočty pro téměř každé travé zvlášť. Příčná ochozová dvorana je však ve své době činem jistě odvážným – ochozy jsou tři a půl metru vykonzolovanou deskou. Neméně zajímavá je práce inženýrů na statické analýze objektu po požáru, kdy bylo nutno určit, zda budovu zachovat či zlikvidovat. Neoficiální web města Lázně Bohdaneč / osobnosti / J.GočárFoto: O. Nový, Česká architektonická avantgarda