Výzkum v architektuře musí narůstat, řemesla čeká proměna, tvrdí vesmírný architekt Doule

Před čtrnácti lety jste jako student Fakulty architektury ČVUT napsal článek pro EARCH.CZ o vašem pohledu na pražskou čtvrť Smíchov. Otevřel jste si ho někdy od té doby?

Nejspíš ne, je to fakt hrozně dlouho. Pamatuju si, že jsem tam proklínal jeden sloup a že jsem to považoval za ignoranci lidí. Ale to je asi tak všechno, co si k tomu pamatuju. (smích) Moje názory se ale příliš nemění. Pamatuji si projekty, které jsem dělal na FA ČVUT a stále si za nimi stojím. Vidím u sebe určitou evoluci myšlení, ale moji filozofii nezměnilo nic, nikdy jsem se od ní zásadně neodchýlil.

Nevnímáte tedy žádný bod zlomu, kdy jste si řekl, od teď chci navrhovat vesmírnou architekturu? Protože u nás je takový zájem hodně neobvyklý.

Byla tam jedna počáteční inspirace, když jsem byl v ateliéru Renza Piana a pracovali jsme na mrakodrapu Shard, u kterého jsme hrozně bojovali se skeletem. Říkal jsem si, sakra, kéž by tam ty sloupy vůbec nebyly. Po jednom večírku jsme pak přišli s konceptem „skyflyer“ – skyscraper znamená, že se něco drápe do nebe, my jsme ale chtěli udělat něco, co letí do nebe. Začal jsem pak hodně přemýšlet o gravitaci a zjistil jsem, že gravitace v architektuře a stavebnictví na Zemi určuje zkrátka úplně všechno. Díky doktorátu na FA ČVUT jsem tohle téma pak začal studovat víc a víc, protože jsem nebyl spokojen s obecnými principy navrhování. Školu jsem také vnímal spíše jako laboratoř, takže jsem experimentoval. Profesoři mi často říkali, že nemám styl a já jsem vůbec nechápal, o čem mluví, co to znamená, že nemám styl. Došlo mi až posléze, že bych měl vše navrhovat buď hranaté anebo kulaté. Zadání jsem ale vždy vnímal jako souhrn požadavků na návrh, které určují ten výsledný „styl“ – styl přece nezávisí na mně, ale na konkrétním prostředí a případně i klientovi. Prostředí návrhu vnímám s velkým respektem.

Velká otázka stylu. Požadavek na jasně definovatelný styl podle mě patří spíše minulosti, kdy se architekti profilovali jednotlivými směry. Dnes už je to přežitek.

Jasně, ale když se podíváte na Zahu Hadid nebo Franka Gehryho, tak ti stále patří mezi nejbohatší architekty a mají jasně rozeznatelný styl. Možná to postupem času vyprchá, ale stále jsou chtění.

Když se ale podíváme na laureáty všech důležitých cen za architekturu poslední doby, tak všechny projekty řeší trvalou udržitelnost, orientují se spíše na region, kde stojí a nechtějí už ohromovat pouhou vizualitou.

To je fantastické a potvrzuje to trochu mou teorii, že vědecká architektura nabírá na síle. Mně vždy vadilo, že se neřeší výzkum architektury. Na FA ČVUT takový doktorát sice udělat můžete, ale bylo jich strašně málo, protože chybí uplatnění. Co by pak takový architekt-vědec navíc dělal kromě učení – nemáme výzkumný ústav architektury, nemáme experimentální budovu, kterou by ten architekt mohl třeba monitorovat. Kdo by takovou budovu také zafinancoval. Tohle mi hrozně vadilo. Experimentujeme proto v reálu, ale to jde jen velmi těžce, protože máte hraniční podmínky často dané penězi, funkcí, bezpečností a dalšími normami. Prostě to pak není experimentální. Díky tomu, že udržitelný rozvoj tak tlačí na architekturu, musíte i navrhovat efektivněji, úsporněji. To tomu velmi pomáhá. Vím, že byl také postaven nový Český institut informatiky, robotiky a kybernetiky, což je podle mě skvělé.

U přístupu k trvalé udržitelnosti vidím dva směry: buďto, že se vracíme k tradici, přírodním materiálům a podobně anebo se soustředíme na progres nových technologií a materiálů. Jan Kaplický, který se také věnoval návrhům pro využití ve vesmíru a shodou okolností prošel i ateliérem Renza Piana jako vy, sázel na výzkum architektury, podle něj bude v budoucnosti stále intenzivnější.

Kaplický s Davidem Nixonem vlastně dělali výzkum na plný úvazek. Když jsem chtěl zkoumat obecné principy navrhování, tak jsem nikde nenašel příliš otevřené dveře. Když jsem představil téma, tak ho a priori k dizertaci nedoporučili. Musel jsem téma obměnit na obytné budovy a následně se orientovat na extrémní prostředí, abych mohl studovat doktorát. Udělal jsem to podobně jako v medicíně – když chcete zjistit, jak organismus funguje, tak ho vystavíte extrémnímu prostředí.

Jestli to tedy správně chápu, tak i vy vidíte budoucnost architektury ve výzkumu.

Přesně tak, absolutně. Nejen, co se týče materiálů, ale hlavně z pohledu zkoumání toho, co má člověk a celý náš socio-technický systém v současnosti za potřeby. Co opravdu potřebujete k tomu, abyste žil zdravě a pohodlně. Co je ale i naopak pro nás nadpotřebné. Jde taky o komunikaci s domem – vizuální, mluveným slovem, dům vás může monitorovat a šetřit díky tomu, že vás zná.

Před pár týdny v Praze proběhlo velké sympozium experimentální architektury, na kterém zaznívala myšlenka, že v budoucnosti se bude stále více propojovat výzkum, návrh a realizace, což stojí v opozici k tradičnímu modelu mistr-učeň.

Ano, stojí to proti tomu, protože my už toho učitele dáváme určitým způsobem do internetové databáze. Empirické zkušenosti jsme si schopní shrnout a řemeslo už prakticky nemusíme ovládat, protože ho za nás dělá někdo jiný a v principu se navrhování bude v budoucnosti automatizovat. Generativní design nám to jasně ukazuje. Jako architekt nedokážete vytvořit patnáct set půdorysů za den, ale počítač to dokáže a ještě vám řekne, který z nich je energeticky nejefektivnější a který je nejlevnější a vy si pak můžete vybrat kompromis. Přesně takhle se postupovalo už v roce 2013 při vývoji marťanské stanice, kdy hledali kompromis. Vše proto hnali přes algoritmy, do kterých zadávali určité podmínky a různé vstupy. Takový je zkrátka dnešní trend a vidíme to i v konstrukcích.

Nepotlačuje pak takový přístup takovou tu uměleckou stránku architektury?

To si nemyslím, protože generativní design je mnohem kreativnější než parametrický. Umělá inteligence produkuje vždy zcela jiné výsledky, například co se týče zastavění určité plochy. Algoritmus je kreativní. Vy sice nevytváříte samotnou konstrukci, ale na druhou stranu nikdo vám neříká, že do ni nemůžete zasahovat. Generativní design vám zajistí statiku, požární bezpečnost a všechny takové normy a vy si ho pak můžete poupravit. Neomezuje vás, jste pouze ve vyšší úrovni, kdy definujete parametry navrhování, hraniční podmínky, nemusíte tahat každý sloup nebo stěnu. Proto si architekt, který chce udělat více umělecké dílo, řekne, že namísto čtyř bodů, které potřebuje, jich bude mít třeba osmnáct, což vytvoří třeba nějakou síť. Bude to více stát na komunikaci mezi architektem a počítačem, než aby šlo o tradiční fyzické řemeslo.

Na konferenci Šetrné budovy 2017 se zmiňoval také pomalý progres architektury. Slavný rakouský architekt Wolf D. Prix dříve prohlásil, že kdyby se architektura vyvíjela stejně rychle jako automobilismus, tak ještě jezdíme na koních. Zajímá mě, jestli je opravdu potřeba radikální skok dopředu, aby už domy nevypadaly jako nyní.

To už záleží na každém z nás, na naší osobní filozofii. Podle amerických statistik přes 40 % energie je spotřebováno budovami – a to ne příliš efektivně. Cítím to na vlastní kůži, jak se plýtvá energií. Pokud žijete v Praze, tak nedýcháte zrovna nejčistší vzduch, i když tu je hodně zeleně. Většinu plochy města pokrývají budovy, které vám život nezpříjemňují, zvyšují prašnost a tak dochází podle statistických údajů k tomu, že bydlení v Praze vám zkrátí život o pět let – to jsou údaje Evropské komise. Na problém se můžete tedy podívat opravdu takto existencionálně. Můžete se pak odstěhovat někam do hor anebo přispějete ke zlepšení. Podle mě baráky musejí začít přispívat ke zlepšování prostředí namísto toho, abychom přírodu pouze zastavovali.

Když se na takové téma bavím s architekty, tak mi často říkají, že současná honba za energetickými štítky jim často znemožňuje stavět kvalitní architekturu.

Tak to asi pojem kvalitní architektura bude velmi subjektivní. Z mého pohledu je tohle naprosto v pořádku, a pokud si architekti stěžují, tak je v tom vidět pouze lenost. Nezadáváte totiž architektům nic, co by neprospívalo okolnímu prostředí. A architekt má mít maximální respekt k okolnímu prostředí – o prostředí a společnost jde na prvním místě.

Taková honba za štítky může být také ale do jisté míry vyvolána trhem, s čímž se pojí nutnost zateplovat. Musíte pak všemožně šetřit, zateplovat, používat plastová okna a tak dále.

Nemůžete ale říct, že nelze dělat kvalitní architekturu kvůli tomu, že musíte zateplovat. Architektura není kvalitní, pokud není trvale udržitelná. Jedná se pak o historismus a stavba se stává sochou. Pokud nemáte na to, abyste použili tepelně izolační špaletová okna, tak holt použijete ta plastová.

Jaký je váš názor na zateplování panelových domů?

Myslím, že se musejí zateplit. Bez rekonstrukce jsou neudržitelné. Vyměnit okna musíte také, stejně jako zavést efektivnější výtopné systémy, pokud je to možné tak i rekuperační systémy. Nejde ale jen o fasádu, jde primárně o to, aby se lidi uvnitř cítili příjemně. Osobně bych se pokusil panelové domy přestavět, pokud je to možné. Nesnáším demolice, i když vím, že v některých případech jsou nutné. Úkolem architekta je být kreativní a současně splnit normy a udělat paneláky tak, aby nejen šetřily energii, ale aby nám také čistily vzduch. Architekt propojuje požadavky klienta s lepším prostředím.

A jak se stavíte například k zateplování cenných vil, které jsou také velmi neekologické vzhledem k energetické spotřebě?

Je takových objektů hodně? Také je potřeba zvážit, jestli se jedná o tak cenný objekt, zda se vyplatí neúsporný tepelný systém nechat běžet nebo jestli je možnost zateplení. Nemám rád, když se zdeformuje fasáda tlustou tepelnou izolací, takovým tím eskymákem, proto jsme doma použili aerogel, u kterého jeden centimetr odpovídá zhruba dvěma a půl centimetrům extrudovanému polystyrenu. Pak nám spadly ceny za vytápění o čtyřicet procent. Pokud bychom použili dva centimetry, spadly by nám údajně až o šedesát procent. Je ale dost drahý, proto jsme použili jen jeden centimetr, a navíc pouze na severní straně. Přesto ale úspora takto razantně spadla. Aerogel se dá umístit jak zvenku, tak i zevnitř. V Anglii třeba nemohou viktoriánské domy izolovat zvenku, proto je izolují aerogelem zevnitř.

Ve své přednášce jste mluvil o oddělení funkce a formy. Vzpomněl jsem si na Rema Koolhaase, který ve své knize Třeštící New York používá pojem architektonická lobotomie, kdy vnitřní využití domu a jeho forma spolu už nadále nesouvisejí. Jak byste to popsal vy?

Úplně jednoduše – dům na vás nepůsobí tak, jak je užíván. Máme hrozný problém s pochopením užitnosti, protože ji nestudujeme. Nikdo například nestudoval, jak lidé budou používat místní pohovky (sedíme v hotelovém foyer, pozn. red.), dochází k tomu, že vy hledáte způsob, jak si na ně sednete. Je to naprosto obrácené. Spoléhá se na lidskou inteligenci. Jde to až tak daleko, že se říká, že neznalost zákona neomlouvá – to v architektuře platí na sto procent. Pokud vy nevíte, jak otevřít dveře, tak je to údajně váš problém, není to problém designéra. A proč je na dveřích napsáno tlačit? Protože by za ně někdo mohl třeba tahat. (smích) Je to hrozně směšné. My tomu říkáme analýza afordance, která měla proběhnout před tím, než se to madlo navrhlo. Tím se mělo zjistit, jaký bude mít člověk fyzický vztah s návrhem, jak na něj bude reagovat. Až poté proběhne návrh a až poté se produkt vyrobí a otestuje. V současnosti je ale nikdo netestuje – v případě takto použitého madla se jedná o standard, který vychází z Gibsonova animálního chování, což je údajně funkční teorie, která je celosvětově uznávaná. Říká, že v případě úniku běžíte a pouze na dveře zatlačíte. Nicméně mně se hodně krát stalo, že jsem toto madlo viděl obráceně, takže jste za něj měl zatáhnout anebo bylo tak nízko, že jsem ho neviděl a hledal jsem, jak mám dveře otevřít. Jsem totiž poměrně vysoký. (smích) Problematika afordance by měla být mnohem více zaintegrována do architektury, architektura by se měla odpojit od empirismu a tvořit novou a více dynamickou empirii skrze výzkum.

Je o vás známo, že patříte mezi velké fanoušky sci-fi filmů. Kdybyste měl scénář jednoho takového filmu napsat – byl by utopický nebo antiutopický? Ve vztahu k vaší vizi budoucnosti.

Určitě utopistický. V poslední době mě například nejvíce zaujal Blade Runner 2049. Je to sice hodně antiutopisticky laděný film, ale je naprosto super, jakým způsobem vyřešili projekce technologií a interakcí virtuální reality. Tam to míří, ne?