Vojtěch Vanický
Hned dvě výročí jsme si letos připomněli v souvislosti s architektem Vojtěchem Vanickým. Narodil se 15. listopadu 1898, tedy před 115 lety, zemřel před třiceti lety v roce 1983.
Zdeněk Lukeš , 18. 12. 2013
Jméno Vojtěcha Vanického dnes už není příliš známé, což je dáno i tím, že působil téměř výlučně v pardubickém regionu. Jeho dílo je však velmi zajímavé a stojí za to si je připomenout. Rodák z Horní Sloupnice studoval brněnskou stavební průmyslovku a v roce 1922 se zapsal do proslulé školy zakladatele české moderní architektury Jana Kotěry (1871-1923) na pražské Akademii výtvarných umění. Zažil tedy ještě výuku v Kotěrově vlastní vile v Hradešínské ulici na Královských Vinohradech. Po Kotěrově smrti krátce přebírá jeho ateliér na AVU Otakar Novotný, toho pak nahrazuje další Kotěrův žák Josef Gočár, u něhož v roce 1925 Vanický svá studia končí – již v nově postavené budově na Letné.
Byla to tehdy velmi zajímavá doba. Po ozdobných stylech, jako byla secese a tzv. národní dekorativismus, přichází nové avantgardní experimenty, tedy purismus, konstruktivismus a funkcionalismus. Pro další vývoj byla podstatná tvorba německé experimentální školy Bauhaus (samozřejmě jen do nástupu Hitlera k moci), vedené Hannesem Mayerem, Walterem Gropiem a Ludwigem Miesem van der Rohe, dále sovětských konstruktivistů (ovšem jen do Stalinovy éry) a konečně Švýcara Le Corbusiera a jeho kolegů, kteří pracovali v Paříži. Pak tu bylo zejména malé Holandsko, které v mnohém inspirovalo právě české architekty, ti tam pravidelně zajížděli, neboť avantgardě se tam nakonec dařilo lépe, než ve výše zmíněných velmocích. A byl tu ovšem odkaz Kotěrovy racionální předválečné moderny, na nějž se jeho žáci snažili navázat. Ostatně i Kotěra byl holandskou architekturou silně ovlivněn, a to už na počátku století, stejně jako jeho žáci Novotný nebo Gočár. Vanický je tomuto odkazu rovněž věrný. I on používá velmi často charakteristický prvek moderny – režné, tedy neomítané zdivo.
Tradičnější formu má ještě menšinová škola v Moravské Třebové z poloviny dvacátých let, která je zakončena valbovou střechou, průčelí je kombinací omítaných a režných partií s výrazným (a dost neobvyklým) motivem okenních šambrán (plastické orámování oken) z červených lícovek. O rok mladší rozlehlá budova Sokola ve Sloupnici je už konstruktivistická a je výrazně ovlivněná holandským racionalismem, zejména slavnou radnicí ve městě Hilversum od Willema Marina Dudoka, jejíž projekt byl publikován v roce 1924 (dostavěna však byla až na přelomu dvacátých a třicátých let). Kubus sokolovny z červených neomítaných cihel má výrazný motiv horizontálních plastických pásů kolem oken, který kontrastuje s nižším – tentokrát bíle omítnutým křídlem. Vanického stavba působí i dnes velmi moderním, nadčasovým dojmem. Totéž platí i pro budovu chlapecké školy v České Třebové v Habrmanově ulici z roku 1929 (dnes základní škola). Jedná se o monoblok z režného zdiva, opět s motivem kontrastního bílého omítaného schodišťového rizalitu. A do třetice červené cihly: jedete-li rychlíkem po trati z Prahy do Ostravy, míjíte poblíž nádraží v České Třebové nepřehlédnutelný blok městských sociálních bytů v Masarykově ulici (dnes domy s pečovatelskou službou), zvaný příznačně Červeňák. Pozoruhodná je zejména dvorní partie s průběžnými pavlačemi napojenými na vyvýšený schodišťový rizalit v místě ohybu ulice. Zde je zřejmá inspirace obdobně řešenou stavbou brněnského architekta Ernsta Wiesnera v moravské metropoli. Mimochodem, i v Brně má Vanický stavbu – bytový dům na Karáskově náměstí v Židenicích, tentokrát výjimečně omítaný. Pochází z poloviny třicátých let.
Vojtěch Vanický se zabýval také urbanismem. Spolu s Janem Sokolem a Emanuelem Hruškou – tedy svými spolužáky z Gočárovy speciálky – vypracoval soutěžní návrh regulace České Třebové, s dalším kolegou ze studií Jaroslavem Kinclem projektoval zástavbu pankrácké pláně v Praze, samostatně pak navrhoval urbanismus oblasti karlínské Invalidovny (vše 1930-1931). Po smrti Jana Kotěry navrhl jeho památník, ani ten však nebyl proveden. Vanický byl členem Sdružení architektů a působil v redakční radě časopisu Stavitel, který Sdružení vydávalo. Publikovali v něm zejména absolventi Umprum a AVU. Byl také pedagogem na několika průmyslových školách. Vanického tvorba patří k vynikajícím příkladům meziválečné moderní architektury.
Foto Štěpán Bartoš
