Vlado Milunić všem ukázal, co je opravdová postmoderna. Milovat ho nemusíte, neuznávat však nelze
Vladu Milunićovi se už v době socialismu podařilo najít skulinku k realizování staveb se silně individuálními rysy. Architektonický experiment se postupně stal jeho hlavním tématem, přesto jsou jeho stavby silně kontextuální a citlivé – ačkoliv to tak na první pohled vypadat nemusí.
Adéla Vaculíková , 2. 11. 2022
Architekt české (ne)přísnosti
Podoba staveb Vlada Miluniće je velmi svérázná, šlo by říct, že i divoká, a tím možná mnohé rychle odradí. Pokud se však na jeho architektonické dílo zaměříme pozorněji, začne se na povrch vynořovat jeho racionální základ. V tomto ohledu je o Vladu Milunićovi dobré přemýšlet jako o mladším současníkovi Aleny Šrmákové, hlavní představitelky takzvané „české přísnosti“, která u nás má stále své následovníky. Milunićova architektura přísná není, to je jasné na první pohled, ve svých zásadách je však stejně pevná jako její protipól.
Vlado Milunić se narodil v Záhřebu (1941─2022). Jako syn rodičů, kteří se dostali do sporu s tehdejším Titovým režimem, v padesátých letech přesídlil do Prahy. Zde absolvoval studium architektury na pražské technice a následně se společně se svým budoucím dlouholetým spolupracovníkem Janem Línkem uchytil v ateliéru Karla Pragera a poté i u Zdeňka Jakubce.
Více k tématu
Jan Línek a Vlado Milunić spolu začali spolupracovat asi v roce 1969. Jejich první samostatný a zároveň do budoucna určující projekt geriatrického komplexu v Praze-Bohnicích (1972─1982) na sebe nenechal dlouho čekat. Areál zformovaný několika samostatně stojícímu stavbami na okraji panelového sídliště Čimice byl vůbec prvním zařízením u nás, které se pokusilo o transformaci způsobu péče o seniory. Geriatrický komplex, tento pojem ostatně používali sami Milunić s Línkem, totiž nebyl dalším obyčejným domovem důchodců, jaké tehdy socialistické Československo provozovalo. Inovativnost realizace Vlada Miluniće a Jana Línka spočívá v tom, že jako první začali přemýšlet o individuálních potřebách seniorů, oporu přitom nacházeli v soudobé sociologii.
Soubor samostatných domů sestavených ze standardních panelů propojených chodbami z kovu a skla byl koncipován tak, aby v něm našli ideální péči všichni senioři s ohledem na jejich fyzický i psychický stav. V areálu proto vznikly „paneláčky“ pro zdravé a samostatné seniory, domov s pečovatelskou službou, standardní domov důchodců a prostory pro imobilní seniory.
Panely potlačené novofunkcionalismem
Za pozornost však stojí i samotná formálně-architektonická podoba geriatrického komplexu. Ta totiž prokazuje Milunićovu a Línkovu znalost soudobých a zejména „západních“ architektonických tendencí. „Považujeme se za novofunkcionalisty s rozšířeným chápáním funkce,“ napsali v roce 1985 Jan Línek a Vlado Milunić v textu s názvem Prohlášení ze Spišské Kapituly. Pojmenovali ho po městečku na východě Slovenska, ve kterém se tehdy scházeli mladí českoslovenští architekti tíhnoucí k postmodernismu a debatovali nad ukázkami staveb ze světa. Návrhem geriatrického komplexu v Praze-Bohnicích, ve kterém nechali železobetonové panely skrýt za bílou omítku, zcela jasně navázali na domácí architektonickou tradici funkcionalismu 20. a 30. let. Úplně stejně tehdy přitom přemýšlela i skupina amerických architektů New York Five s Johnem Hejdukem nebo Peterem Eisenmanem. Závěrečné zhodnocení komplexu v Bohnicích je tedy jasné – Línkovi s Milunićem se podařilo najít příležitost a způsob, jakým za použití typizovaných technologií vytvořit skutečnou architekturu.
Geriatrických komplexů vytvořili Línek a Milunić v průběhu 70. a 80. let ještě několik – například v Malešicích (1974–1985), na Chodově (1983–1987) nebo v Hájích (1983–1989). Neofunkcionalistické formy přitom začaly střídat tradicionélní prvky, výrazná barevnost a nápadité střechy. Proměnou prošlo také uspořádání komplexů – architekti postupně upustili od volně stojících budov a začali vytvářet uzavřené dvory. Uspořádání z Bohnic se totiž neosvědčilo, areál byl průchozí i pro obyvatele sousedního sídliště a senioři si stěžovali na hluk. Idea nevyčleňovat nejstarší vrstvu populace na periferii však zůstala.
Individualitou proti apatii
Lze říci, že snaha vytvářet stavby se silně individualizovanými rysy byla přímou reakcí na nespokojenost se stavem uniformního stavitelství socialistického Československa, které nedávalo otevřené příležitosti pro architektonický experiment. Tato skutečnost nejvýrazněji vyvstává u jedné a dosud nejvýraznější porevoluční realizace v Praze, a to Tančícího domu od amerického dekonstruktivisty Franka O. Gehryho. Vlado Milunić sehrál u jeho realizace také nezanedbatelnou roli, ne však nutně autorskou. Gehryho návrhy jistě korigoval i připomínkoval, a nakonec mu proto byla připsána role spoluautora. Milunić totiž osobně komunikoval se všemi úřady a ve finále tak nesl významný podíl na tom, že byla stavba získala nutná povolení.
Vlado Milunić však do tématu Tančícího domu zasáhl ještě před tím, než se na scéně objevil Frank O. Gehry. Už asi v roce 1990 vypracoval několik skic a poté i model stavby, která by zaplnila právě proluku po vybombardovaném domě na Rašínově nábřeží. Základní myšlenkou dynamického návrhu měl být „dům, který se dal do pohybu“ – stejně jako se do pohybu dala společnost při sametové revoluci. „Je to pouze hypotéza, ale domnívám se, že Gehry Milunićův návrh viděl a možná se jím částečně inspiroval,“ pronesl Rostislav Švácha při své přednášce konané u příležitosti vzpomínkové akce pořádané na počest tomuto nedávno zesnulému architektovi.
Druhý dech Petřin
Realizací, která dílo Vlada Miluniće v nastíněných kontextech výborně dotváří, je jeho bytový komplex Hvězda v Praze-Petřinách (1994─2000). Exploze tvarů a barev zde záměrně tvrdě kontrastuje s „bezútěšnou šedí“ prvního pražského panelového sídliště z 50. let. Soubor několika bytových domů formujících otevřené a polootevřené bloky je Milunićovou reakcí na (příliš) racionální urbanismus sídliště, který nedokáže tvořit přirozené pobytové plochy. Rozmanitá střešní krajina budov vrcholí v nárožních nebo samostatně stojících věžích s půdorysem šesticípé hvězdy navazujícím jako postmoderní nadsázka na nedaleký manýristický zámeček Hvězda – volba názvu tedy nebyla nijak náhodná.
„Mimochodem, považuji způsob vzniku našich sídlišť za znásilnění samé podstaty původní myšlenky situovat solitérní objekty do přírody. V samotném začátku výstavby je totiž příroda po způsobu tunguzského meteoritu úplně zničena,“ napsal Vlado Milunić do autorské zprávy k realizaci, kterou nazval příhodným názvem Odklon od Athénské charty1. Klikaté cesty, které formují ostře se zalamující domy komplexu Hvězda mají směřovat zpět ke strukturám rostlých historických měst, které přirozeně vytváří příležitosti pro různé aktivity. „Myslím, že druhý dech sídliště je závažný problém, do kterého se architekti musí pustit, protože není jiné cesty, a to čím dříve, tím lépe. Stále se o tom převážně jen mluví. Areál Hvězda je naším příspěvkem k tomuto obšírnému tématu,“ píše Vlado Milunić na konci autorské zprávy.
Ačkoliv Petřiny nemusíte zrovna milovat, jako komplexní balíček formy a idejí je nelze nenávidět. Svou podstatou jsou možná jednou z nejupřímnějších reakcí na způsob stavění v době socialismu. Tyto hodnoty ale ostatně sleduje celé Milunićovo dílo, které u nás skrze citace starších architektonických zásad ukazuje, co je skutečná postmoderna.
Pozn.: 1 – Athénská charta je soubor urbanistických zásad, které byly v roce 1933 přijaty na kongresu CIAM (Congrès International d'Architecture Moderne). Písemně ji vydal roku 1943 Le Corbusier, který byl jejím iniciátorem. Tematicky se text věnuje teorii zónového města, kde jsou od sebe oddělené jednotlivé monofunkční zóny určené bydlení, práci a rekreaci.
