Mimořádná linka Praha–Ósaka. O českém pavilonu pro EXPO 2025 s jeho spoluautorkami
Architektonickou soutěž na návrh českého pavilonu pro příští světovou výstavu v Ósace vyhrálo studio Apropos Architects. Důležitou součástí týmu jsou Nikoleta Slováková a Tereza Šváchová, které se poznaly během doktorského studia na Fakultě architektury ČVUT a po soutěži spolu založily studio uncut. Věří, že umělou inteligenci do života integrovat dokážeme, jak ale spojit různé generace? Tereza se dlouhodobě věnuje české sklářské tradici, Nikoleta se ve své práci zaobíra revitalizací železničních tratí v kulturní instituce. Povídali jsme si ale také o spravedlnosti architektonických soutěží.
Pavel Fuchs , 22. 7. 2023
Na pavilonu jste pracovaly s kolegy ze studia Apropos Architects. Můžete nám představit celý tým?
NS: S Apropos Architekty jsem začala spolupracovat před necelým rokem. Studio založil Michal Gabaš, Tomáš Beránek a Eva Gabaš Rosenová. Dalšími skvělými kolegy během práce na soutěži byli Rudolf Nikerle, Kryštof Jireš, Magdaléna Havlová a Laura Lukáčová, která na FA ČVUT čerstvě dokončila diplom. Celý atelier je rozkročený mezi Česko, Holandsko a Švýcarsko. Vyhráli jsme spolu s Michalem a Tomášem i soutěž na návrh bytového domu Za Papírnou v pražských Holešovicích. A v mezičase, kdy jsme čekali, zda budeme dům dál projektovat, jsme se vrhli na soutěž pro EXPO 2025.
S Terezou jsme se poznaly díky doktorátu na FA ČVUT. Naší myšlenkou bylo navrhnout pavilon skleněný, Tereza se sklu dlouhodobě věnuje, je to architektka ze sklářské rodiny, tak nám přišlo skvělé ji přizvat ke spolupráci. S návrhem nám velmi pomohlo studio Lunchmeat, podílelo se na koncepci výstavy a zároveň nás i kreativně koordinovali.
Více k tématu
Zadání soutěže bylo poměrně volné a hodně záleželo na vaší kreativitě. Jak váš koncept vznikal?
TŠ: Kladli jsme si otázku, co můžeme Japonsku, které je velmi pokročilé v technologiích, nabídnout. Odpovídat na to, v čem jste sami dobří, je zvláštní. Proto nám přišlo vhodné, aby otázky kladla sama expozice a návštěvník si musel odpovědi hledat sám. EXPO se jako celek bude zabývat Společností 5.0. Jaká bude a jak se bude chovat? Česká republika si vytkla samostatný pojem kreativita, k němuž jsme my navíc přidali klíčové slovo řemeslo.
Kluci z Lunchmeatu si po důkladném brainstormingu uvědomili, že motivem naší společnosti je nejen stárnutí, ale také vitalita. To jsou v Japonsku důležitá témata. My sami věříme, že umělou inteligenci do života dokážeme integrovat. Zároveň si ovšem uvědomujeme, že pro starší generaci to bude velmi náročné a společnost ji nemůže diskvalifikovat. Začali jsme přemýšlet, jak společnost sjednotit, jak starší generaci přibrat do našeho života, jak od ní získat cenné zkušenosti a pomoct jí vydržet být co nejdéle vitální. A vitalita byla najednou naše téma.
NS: Což se propojuje s řemeslem, které se ztrácí.
TŠ: Nesmírně důležitá je vitalita fyzická i duchovní. Fyzická vitalita je díky lepší stravě a životnímu stylu zajištěna možná lépe než vitalita duchovní, o kterou se trošku bojíme.
Zvolili jste sklo jako symbol řemesla z Čech?
TŠ: Sklo v Čechách je pro mě zásadní téma, někdy se z něj stává bohužel trochu klišé. A zároveň se zapomíná například na stopu sudetských Němců. Raději než o českém skle mluvím o skle vyráběném a zpracovávaném na českém území. Japonci jsou velice dobří v ateliérovém skle a věděli jsme, že je nebude jednoduché ohromit. Fasáda se nám zdála jako dobré místo, kde zaexperimentovat.
Aktuálně uvažujeme více technologií dekorování skla, musíme brát v potaz jak způsob kotvení k nosné konstrukci, tak zbezpečnostnění každé tabule. Každopádně motiv pásků, upomínající na čedičové píšťaly a hra s různým stupněm zprůhlednění pomocí textury či pískování je zásadní. Chceme, aby náš pavilon zářil.
Sklářské tradici a architektuře jste se věnovala v diplomové práci i doktorském studiu na FA ČVUT?
TŠ: Mojí diplomovou prací byla konverze bývalé továrny na výrobu lustrů Elias Palme v Kamenickém Šenově, které místní říkají Eliáška. I přesto, že jsem píchla do vosího hnízda a rozpoutala řadu diskuzí, se dodnes tomuto nádhernému areálu nepodařilo pomoct. Myslím, že je to trošku nastavením mysli, kdy se každý zalekne, kolik by rekonstrukce stála peněz. Takto rozsáhlý areál se ale nemusí opravit hned celý, důležité je začít něco dělat. V posledním červnovém týdnu došlo v Šenově bohužel k velice nešťastné události - pod krovem ikonické průčelní části budovy Eliášky propukl požár a kromě samotné střechy zničil i část velmi ceněného průčelí. Celý areál se nyní nachází ve velmi křehké situaci a je nutné postupovat velice obezřetně. Jedná se stále o kulturní památku!
Během doktorátu jsem se zabývala využitím dalších bývalých sklářských budov v Libereckém kraji. V Kříšťálovém údolí, což je pás táhnoucí se od Harrachova přes Železný Brod až po Kamenický Šenov, je třeba podpořit turistický ruch, ale i komunitu sklářů. Měla jsem před lety možnost pomáhat na huti René Roubíčkovi, který mi stále opakoval: hlavně tomu sklu nesmíš ublížit. Pořád na tu větu myslím. Takovou tradici přece nemůžeme nechat padnout.
Sklářská škola v Kamenickém Šenově si už zase může vybírat studenty a začínají tu znovu studovat i zájemci ze zahraničí, což je skvělé. Myslím, že je potřeba, aby si lidé vytvořili emoční vazbu k místu kde žijí, věděli o významných příbězích ze svého regionu a v odkazu pokračovali. V Kamenickém Šenově společně s mým známým a šenovským patriotem Radimem Váchou organizujeme Dny architektury a je úžasné, kolik lidí se našich procházek a akcí účastní.
NS: Když jsem začala v roce 2011 studovat architekturu, měla jsem pocit, že se o ni skoro nikdo nezajímá. Teď se architektura řeší i v tramvaji. Líbí se mi, že architektonické soutěže pořádají už i malá města.
Nikoleto, vy jste se na fakultě zabývala stavěním okolo železnice a lepším využitím potenciálu kolejové dopravy?
NS: V diplomové práci jsem se věnovala potenciálu Negrelliho viaduktu. Byl to částečně manifest, dopravní infrastruktura je totiž ve městě spíš bariérou. Okolo železnice najdete pouze vyprahlé plochy plné odpadů, v lepším případě bývalé sklady využívají třeba truhláři nebo jiní řemeslníci.
Na doktorském studiu jsem se zaměřila i na slovenskou trať Margecany - Červená Skala vedoucí nádhernou přírodou v blízkosti Nízkých Tater či Slovenského ráje. Trať spojuje řadu malých obcí, kterým chybí občanská vybavenost. Zabývala jsem se myšlenkou umístění služeb do vlakové soupravy, která by putovala podle určeného rozvrhu z jedné vesnice do druhé. V Praze jsem projekt prezentovala za podpory grantu SGS od ČVUT, během projížďky Prahou v tramvaji T3 Coupé od Anny Marešové.
TŠ: Prezentace za jízdy byla skvělá, to můžu potvrdit. Stal jste se součástí konceptu a poslouchal o životě na kolejích v jedoucí tramvaji.
V Praze teď výstavba nových čtvrtí kolem železnice probíhá. Jak ji hodnotíte?
NS: Myslím si, že bychom mohli být ambicióznější, odvážnější a víc město s kolejemi propojit. Mám pocit, že železnice je stále bariérou. Tohle téma je ale velmi těžké a rozumím mnoha důvodům, proč se tak neděje.
TŠ: Stačí se podívat například na bytové domy v Berlíně. Tam jsou domy na železnici doslova nalepeny, lidé mají okna obývacích pokojů přímo u kolejí. A my se toho pořád bojíme.
Možná se necháváme příliš omezovat předpisy a normami. Jakým normám vlastně podléhá pavilon v Japonsku?
TŠ: Náš pavilon pro EXPO musí splňovat české i japonské normy. Může se stát, že budou v některých místech v rozporu, ale vzhledem k tomu, že ty české podléhají předpisům Evropské Unie, nebojíme se, že by Japonci byli striktnější. Především s dodržením místní legislativy a s projednáním nám pomáhá japonská partnerská kancelář.
NS: Zároveň v Osace hrozí zemětřesení nebo tajfuny, takže připravujeme i statiky na to, že je nečeká jednoduchý úkol. Konstrukce stavby by měla být z dřevěných CLT panelů. Na velké dřevostavby se v Česku, na rozdíl od zahraničí, stále dívá trochu s nedůvěrou. Další profese proto berou projekt jako zajímavou zkušenost do svého portfolia.
Soutěž na návrh pavilonu byla vyhlášena před Vánoci a do konce února jste museli mít hotovo. Sami organizátoři spočítali, že všechny týmy odvedly dohromady 69 tisíc hodin práce. Architektonické soutěže v současnosti považujeme za nejlepší způsob vybírání návrhu, na architekty ale kladou velké nároky.
TŠ: Atelier si vždy musí vyhodnotit, kolik času soutěži může věnovat. Počítáte s tím, že pravděpodobně nezískáte žádnou odměnu a návrh budete dotovat z jiných projektů. Jsem moc ráda, že předsedkyně poroty, paní Eva Jiřičná, toto téma zvedla a mluvila o něm, protože si je z vlastní zkušenosti vědoma, jak ztrátová účast v soutěžích pro kanceláře může být.
Jsou podle vás v některých případech vhodné dvoukolové soutěže nebo workshopy, kde architekti vědí, že se jim alespoň část práce zaplatí?
NS: Na workshopech jsou skvělé průběžné konzultace, kdy můžete jako architekt vytušit, co zadavatel opravdu chce a ještě máte možnost návrh přehodnotit. Do vyzvaných soutěží se ale musíte hlásit s portfoliem realizací z dřívějška, což zavře dveře mladým architektům na začátku kariéry.
TŠ: Tuším, že ve Švýcarsku zadavatel vyzve několik prověřených ateliérů a zároveň může dát divokou kartu mladému studiu a dát mu šanci se prosadit. Dalším problémem je, že výstupům ze soutěží často dominují vizualizace, které jsou drahou investicí. S jednoduchou skicou už dnes v soutěži pravděpodobně neuspějete, i když by byl váš koncept silný. Poroty se mohou tomuto vlivu bránit, krásný obrázek ale ovlivní každého.
Neprobrali jsme areál výstaviště v Ósace. Víte, kde bude pavilon stát?
NS: Parcela České republiky je hned u moře, blízko hlavní promenády. Celé výstaviště bude na umělém ostrově, kde je část plochy vymezená pro získávání energie z obnovitelných zdrojů. Masterplan areálu vytvářela kancelář japonského architekta Sou Fujimota. Ten zároveň navrhl největší dřevostavbu na světě, kruhovou promenádu kolem výstaviště.
TŠ: Těšili jsme se na odtajňování pavilonů dalších zemí, každý tým pracuje se zadáním jinak. K našemu překvapení je několik pavilonů spirálovitých. Říkáme si, že jsme zřejmě pochopili zadání správně.
(smích)
TŠ: Termíny jsou neúprosné. Projektová fáze musí být hotová do konce letošního roku. Od začátku příštího roku začíná stavba a v dubnu 2025 otevíráme. Cyničtější kolegové se usmívají, abychom poslední kusy fasády nemontovali ještě před zraky návštěvníků.
Mohli byste to pojmout konceptuálně. Moderní společnost dnes také nestíhá.
TŠ: Bylo by to zábavné, ale to si samozřejmě nemůžeme dovolit. Je zodpovědností náš všech, aby byl pavilon dokončen včas a vypadal a fungoval přesně podle našich představ a plánů. Budou to ještě měsíce tvrdé práce, ale věřím, že na konci bude stát reprezentativní skleněný dům.
