Vinohradská – 2. část

Úsek mezi náměstím Jiřího z Poděbrad a Olšanskými hřbitovy je také zajímavý. Převládají v něm domy secesní a z dvacátých let, v posledním úseku pak i ukázky funkcionalismu. Tady je ulice nejužší a chybí tu aleje stromů (a bohužel i charakteristická dlažba z mramorové mozaiky na chodnících, která byla v totalitní éře zalita asfaltem). Ulice tu tak má intimnější ráz. Zajímavé také je, že od Radhošťské ulice dále na východ je severní fronta již součástí Žižkova, což možná trochu nabourává vžitou představu, že architektura tohoto někdejšího průmyslového předměstí nedosahuje úrovně té z Královských Vinohrad, tady ale žádná změna patrná není.

Ze zajímavějších objektů je třeba zmínit secesní malírnu Národního divadla – samostatně stojící budovu mezi ulicemi Velehradskou a Orlickou. Ta slouží svému účelu dodnes. Následuje několik staveb, které postupně budoval architekt, stavitel a přední pražský hoteliér Alois Krofta pod názvem hotel Flora. Ten postavil známé hotely Wilson, Splendid nebo Alcron (název je akronymem jeho jména). Nejstarší část Flory je secesní, nejnovější konstruktivistická, ale nejzajímavější je ta, který tvoří nároží Orlické a Vinohradské ulice. V ní je i slavné kino, jehož interiér je krásnou ukázkou stylu art deco. Biograf ovšem v devadesátých letech zanikl.

Na přelomu dvacátých a třicátých let byla snaha Vinohradskou v tomto úseku rozšířit, jak je patrné na novějších stavbách, které jsou zasunuty několik metrů za stávající uliční čáru. Proces náhrady starých staveb za nové se však po válce zastavil. Nejcennější funkcionalistické činžáky stojí mezi Baranovou a Radhošťskou ulicí a navrhli je pražští němečtí, resp. židovští architekti Fritz Lehmann, jenž byl profesorem pražské německé techniky, Rudolf Eisler a projektant a výtvarník Martin Reiner, jehož dům se zaobleným nárožím patří k nejhezčím tzv. „parníkům“ v Praze.

Za Jičínskou ulicí stojí nové nákupní centrum Flora s kinem systému IMAX od architekta Petra Franty a pak se už dále na žižkovské straně táhnou Olšanské hřbitovy. Na té vinohradské pokračují domovní bloky z konce dvacátých a třicátých let. Nejzajímavější jsou nárožní domy Janákova žáka Jaroslava Vančury (roh Jičínské a nároží Chrudimské se známou restaurací U Sládečků) a člena Devětsilu a Gočárova žáka Františka Marii Černého (protější roh Chrudimské ulice), později autora nových věží nad emauzským kostelem.

V tomto úseku se Vinohradská třída opět rozšiřuje a působí přívětivě, jednak díky zeleni na Olšanech a také aleji, která začíná na náměstí Jiřího z Lobkovic na vinohradské straně. Zčásti jsou zde již obnoveny mozaikové dlažby. Hlavní dominantou přilehlého náměstí Jiřího z Lobkovic je pěkná funkcionalistická škola architektů Bohumila Kněžka a Josefa Václavíka. Další piazzetta pak vznikla před budovou Stavební spořitelny, jejíž šikmo nakloněné skleněné desky na průčelí vtipně odrážejí auta a tramvaje.

Zde stojí dvě nejvyšší budovy Vinohradské – novostavba zvaná Krystal od architekta Radka Lampy, jež provokuje svým u nás nezvyklým tvarem, a kdysi nejvyšší pražská dominanta – budova podniku zahraničního obchodu Strojimport, kterou v šedesátých letech navrhl architekt Zdeněk Kuna se svým týmem. Byla jakousi českou variantou slavného Jacobsenova mrakodrapu společnosti Radisson SAS v Kodani. Byla to současně první stavba realizovaná západoevropskou firmou – v tomto případě šlo o italskou společnost FEAL.

Zbývá poslední úsek Vinohradské. Začíná u stanice metra Želivského snad nejostudnější stavbou Prahy, kýčovitým hotelem Don Giovanni. Dál už je to lepší – z bývalé židovské útulny, později dětské nemocnice, vznikl domov pro přeživší holocaustu. Za secesní budovou se nachází přívětivá nízká dostavba se zahradou uprostřed, kterou před několika lety navrhl známý autor geriatrických areálů Jan Línek. Dále následuje mohutná budova Radia Svobodná Evropa od studia Cigler-Marani a pak už jen rozsáhlé, dosud nezastavěné území náležející již Strašnicím. Nazývá se Hagibor podle někdejší pražské židovské tělovýchovné jednoty, jež zde měla řadu sportovišť. Ty pak v neblahých totalitních érách sloužily jako sběrné tábory.

Dnes tato lukrativní partie města čeká na svůj další osud. Čtenáři si možná vzpomenou, že zde měla být v éře primátora Jana Kasla postavena hokejová hala. Hezky opravený je však starý německý evangelický hřbitov, kde dnes náhrobky vyrůstají ze zeleného trávníku, což působí dost skandinávsky. Někdejší secesní kaple od architekta Adolfa Foehra dnes slouží jako kolumbárium husitské církve.

Na protější – stále ještě vinohradské straně ulice najdeme secesní továrnu vídeňského architekta Bruno Bauera – dnes fitness centrum, pár činžáků, střední uměleckoprůmyslovou školu (býv. Státní keramická škola) od arch. Viktorina Šulce na Hollarově náměstí a pak už rozsáhlý areál Vinohradského hřbitova. Za ním je krematorium, zvané Strašnické, ač se nachází ještě v katastru Vinohrad. Poslední úsek třídy už je však ve Strašnicích a končí novou administrativní budovou KKCG od známého libereckého studia SIAL s největší pražskou vertikální zahradou ve vestibulu. Soudobá je i zástavba naproti, jíž vévodí dva věžové domy (arch. Oleg Haman).

Tady Vinohradská ulice končí a po čtyřech kilometrech putování končí i naše vycházka.