Vily umělců na Hohe Warte
Znovu se vracíme do Vídně (starší díly viz zde a zde). Tentokrát se v čase přesuneme do – alespoň z dnešního pohledu – takřka idylické doby přelomu 19. a 20. století. Tehdy byla rakousko-uherská metropole jedním z hlavních uměleckých center Evropy. Cestu na výsluní si razil nový a na tehdejší dobu odvážný umělecký styl – secese.
Zdeněk Lukeš , 10. 8. 2016
Jak už víme, mezi propagátory tohoto stylu byl také architekt a profesor vídeňské umělecké akademie Otto Wagner a v jeho stopách kráčeli i žáci. Kromě Jana Kotěry a Jožeho Plečnika k nim patřili také architekti a designéři Koloman Moser a Josef Hoffmann.
A právě na rané stavby z umělecké kolonie na Hohe Warte od tohoto všestranného umělce se nyní podíváme a nakonec se zastavíme ještě u nedalekého díla Jana Kotěry. Josef Franz Maria Hoffmann (1870-1956) se narodil v moravském městečku Brtnice (Pirnitz) nedaleko Jihlavy. Jeho rodný statek byl mimochodem nedávno citlivě rekonstruován a je možné si ho prohlédnout, podobně, jako rodinnou hrobku na hřbitově, kterou navrhl.
Hoffmann patřil k členům vídeňské Secese a v roce 1903 spoluzaložil slavné umělecké dílny Wiener Werkstätte, pro které navrhoval v nadčasovém designu bytová zařízení. Četné jeho uměleckoprůmyslové předměty se ostatně vyrábějí dodnes. K jeho nejvýznamnějším vídeňským realizacím patří minikolonie rodinných domů v Geweygasse a Wollergasse na návrší Hohe Warte v XIX. distriktu. To je oblast, kterou bychom mohli stylem zástavby přirovnat třeba k pražské Hanspaulce. Jejich stavebníky byli Hoffmannovi přátelé, výtvarníci a mecenáši.
Styl těchto vil je záměrně prostý a odráží autorův obdiv k anglickému hnutí Arts and Crafts. Domy jsou z hrázděného zdiva, dekor je redukován na minimum a obklopují je romanticky pojaté zahrady.
Jako první byl v roce 1901 dokončen dvojdům pro významného secesního malíře Carla Molla a designéra a Hoffmannova spolužáka Kola Mosera. Atmosféru těchto staveb skvěle zachycují Mollovy obrazy plné světla s exteriéry a interiéry v bílo-modrém ladění. V sousedství byly vzápětí postaveny ještě další dvě stavby ve stejném stylu – vily fotografů Huga Henneberga a Friedricha Spitzera. Spitzerův dům je však natolik zarostlý bujnou vegetací, že jeho architekturu si můžeme nanejvýš představovat nebo si ji prohlédnout na dobových snímcích.
Tyto stavby mají zásadní význam pro vídeňskou secesi. Scházeli se tu její čelní představitelé, kromě výše uvedených také Gustav Mahler, Oskar Kokoschka a Gustav Klimt, jedním z důvodů jistě bylo, že zde bydlela jejich múza Alma. Tato femme fatale byla dcerou známého malíře Emila Jakoba Schindlera, a po jeho smrti se jí ujal právě Moll. Alma se v roce 1902 provdala za Gustava Mahlera, po jeho smrti pak za architekta německého Bauhausu Waltera Gropia a konečně spisovatele a Kafkova přítele Franze Werfela.
V následujících letech pak Hoffmann postavil ve stejném uličním bloku ještě další dva domy, které výmluvně dokládají architektův umělecký vývoj. Nejprve v roce 1906 navrhl ve stylu moderny menší domek, zvaný Haus Mol II, s prostým průčelím a charakteristickým černo-bílým hoffmannovským dekorem. Konečně je tu rodinný dům pro stavebního podnikatele Eduarda Asta z roku 1910.
Ten reprezentuje styl, nazývaný secesní klasicismus, pro nějž jsou typické antikizující prvky, kanelované sloupy, stupňovité římsy a podobně. V domě bydlela až do roku 1938 Alma se svým třetím manželem Franzem Werfelem, docházeli sem Arnold Schönberg, Alban Berg, Arthur Schnitzler, Gerhart Hauptmann nebo Thomas Mann.
Opusťme nyní uměleckou kolonii Josefa Hoffmanna a pojďme se přesunout o pár ulic dál. Na Grinziger Allee stojí od roku 1915 Lemberger-Gombrichův palác, jehož autorem byl zakladatel české moderní architektury Jan Kotěra (1871-1923), brněnský rodák a o rok mladší Hoffmannův spolužák na vídeňských studiích u Otta Wagnera. Stavba reprezentuje jeho pozdní tvůrčí období, které bylo ve znamení moderního klasicismu, jenž otevírá v jeho tvorbě budova pražského Mozartea v Jungmannově ulici a reprezentují je i další pražské stavby: palác Všeobecného penzijního ústavu na Rašínově nábřeží a již poválečný palác Vítkovického těžařstva v Olivově ulici.
Nepříliš nápadná vídeňská stavba prošla nedávno rekonstrukcí. Na průčelí ze světlé vápenné omítky si můžeme povšimnout drobného „cihelného“ dekoru z béžové keramiky. Hezkým detailem jsou komíny, pergola v zahradě i mříž vstupní brány, která prozrazuje vliv kubismu, což je pro Kotěrovu tehdejší tvorbu nepříliš typické. Není bohužel mnoho českých, resp. moravských projektantů, kteří by se v té době dokázali prosadit v centru monarchie. Kromě dalšího wagneriána Františka Krásného k nim tedy patřil i Kotěra.
