Velmi architektonická přehlídka středoevropského umění. K trienále SEFO v Olomouci

Pod pojmem moment si můžeme představit chvíli, kdy se něco stalo. Pokud se stalo něco důležitého, zaznamenáme to dokumentem, popřípadě zvěčníme monumentem neboli památníkem. Když ale časem vyjde najevo, že monument ztvárnil něco nectihodného nebo že to udělal s přehnanou vážností, stává se terčem zpochybňování a tehdy se dostává ke slovu podvratný mockument: monument směšný nebo zfalšovaný. S těmito pojmy, jejichž sérii uvedl v roce 2021 do oběhu moldavský teoretik umění Octavian Eşanu, oslovili kurátoři olomouckého trienále vytipované umělkyně a umělce z široce pojímané střední Evropy a dočkali se od nich vstřícné odezvy. Někdo vybral ze své tvorby už hotová díla, která s tématem trienále souzněla, někdo je vytvořil přímo pro olomouckou přehlídku. Mnozí z nich přitom prozkoumávali tenkou hranici mezi dokumentem a monumentem a ještě víc jich inspirovala proměna monumentu v mockument.

Co však na trienále zaujme stejnou měrou, to spočívá v zaujetí mnoha přizvaných umělkyň a umělců tematikou architektonickou, ba dokonce památkářskou. Úzké spojení mezi uměním a architekturou existovalo odedávna, ale uskutečňovalo se zpravidla jen tak, že umělecká díla se k architektuře přidávala jako její výzdoba. Gordon Matta-Clark, Vito Acconci, Rachel Whiteread, Olafur Eliasson, Aj Wej-Wej a další světoznámí tvůrci posledního půlstoletí však ukázali, že vztah umění k architektuře nemusí spočívat jen v tomto dozdobování, a právě to se snaží dokázat i mnohá díla vystavená na trienále Momenty.

Architektonické úpravy největšího výstavního prostoru v budově MUO v Denisově ulici, Trojlodí, se ujali Jitka Ressová a Jan Pavézka, kteří pro trienále tento sál očistili od nevhodných úprav a vylepšili jeho přirozené osvětlení. Exponáty, které Trojlodí ovládly, všechny nějak pulzují mezi pojmy tvořícími koncept trienále. Ohromný sloup od slovenského umělce Marka Kvetana Fuscum Subnigrum sugestivně napodobuje morové, trojiční a mariánské sloupy od významných barokních sochařů a architektů na náměstích celé střední Evropy. Sloup však nestojí, jak by měl, skácel se na zem, a jeho monumentalitu podvrací i použitý laminátový materiál.

S monumentem z doby mnohem novější, tentokrát architektonicko-designerským, zachází instalace Past future anabáze Poláka Roberta Kuśmirowského v zadní části Trojlodí. Umělec pro ni použil sériově vyráběný kiosek K 67 slovinského návrháře Saši Mächtiga z let 1966–1967, obdobu modulárních systémů, jaké na přelomu šedesátých a sedmdesátých let navrhovali Ettore Sottsass a různí další neoavantgardní designeři a architekti. Památkářský rozměr instalace obsahuje otázka, jak kiosek zrestaurovat; zdali obnovit jeho barevnost, anebo ho nechat autenticky oprýskaný. K jakési mockumentalizaci tohoto monumentu technického optimismu šedesátých let nepřispělo jen chátrání, ale i Kuśmirowského rozhodnutí vybavit kiosek starožitným nábytkem. Instalace tak nápadně připomene dnešní stav pražského obchodního domu Máj.

Do oblasti bezmocné památkové péče patří na trienále i díla založená na sbírání fragmentů z poničených nebo zaniklých staveb z šedesátých a sedmdesátých let 20. století. Rakouský sochař Andreas Fogarasi, s nímž se už naše publikum seznámilo v roce 2021 na výstavě Up and Down v galerii VI PER, vytvořil ze zbytků původního pláště pražského hotelu Intercontinental i jiných budov z té doby působivé závěsné reliéfy. Ze stejných zdrojů získává materiál a vybrušuje z něj pak krystaly rakousko-belgická umělkyně Aglaia Konrad. Rozsáhlá instalace českého sochaře Martina Zetové, zabírající v Trojlodí prostor za Kvetanovým kvazibarokním sloupem, se zakládá na obdobném sběru trosek a fragmentů. Skládá se z kamenných pozůstatků sochařových monumentálních prací, které z různých důvodů zůstaly v torzech. V brožuře, která tvoří součást instalace, Zetová nepopisuje jen původ vystavených kamenů, ale i jejich druhý život, různé mechy a lišejníky na jejich povrchu. Součástí vystaveného souboru se stal i vozík, který se pod tíhou kamene probořil, anebo sochařova zahradní chatrč, která mi připomněla chatu architektů Smithsonových na slavné londýnské výstavě This Is Tomorrow z roku 1956.

Kromě kiosku K 67 a této chatrče byly do Olomouce převezeny dvě plechové garáže, a to na podnět slovenské umělkyně Ilony Németh. Těmito ready-mades kdysi ochraňovali svá auta početní obyvatelé města Ružomberok. Németh zaujal jejich lehce zlověstný tvar, ale i fakt, že ve veřejných prostorách historické Olomouce může ještě dnes parkovat tolik automobilů. Instalaci garáží na místním Horním náměstí provázel incident se známou olomouckou magistrátní památkářkou Vlastou Kauerovou, kterou pranic nezajímalo, že trienále Momenty inteligentně otevírá mnohé problémy dnešní památkové péče. Přestože tato úřednice několikrát schválila projekt mrakodrapu Šantovka Tower v ochranném pásmu olomoucké památkové rezervace, dočasnému osazení garáží se snažila zabránit a v jejich prospěch pak muselo zasáhnout město Olomouc. Na jiném olomouckém prostranství, náměstí Národních hrdinů, vystavili Ilona Németh a Marián Ravasz jeden díl Památníku ženám, které vařily sůl. Umělci tak zmonumentalizovali práci žen z chorvatského města Crikvenica, které vařením soli z mořské vody pomáhaly svým rodinám přežít druhou světovou válku. Prostranství se v rámci toho dočasně přejmenovalo na náměstí Národních hrdinů a hrdinek, proti čemuž však místní památkářské autority naštěstí nezasáhly.

Vraťme se do prostor Muzea umění v Denisově ulici. Mnoho dalších zajímavých exponátů tu nalezneme v bočních prostorách Trojlodí i v jiných muzejních sálech. Kurátoři trienále se tu rozhodli uctít odkaz historika umění Petra Spielmanna, který jako dlouholetý ředitel muzea v Bochumi rozvinul podobný sběratelský program jako olomoucké muzeum s jeho Středoevropským fórem SEFO. Náznakově proto zrekonstruovali ředitelovu pracovnu a z Bochumi si vypůjčili několik děl Spielmannem zakoupených, například unikátní tužkové kresby Kazimíra Maleviče, obraz německo-amerického abstrakcionisty Josefa Alberse Dovnitř a ven nebo obraz Na hraně od Toyen z roku 1945. V jiném sále doplňuje kolekci trienále Sonda MUO, ukázky ze sbírek olomouckého muzea, mezi nimiž můžou naši pozornost přitáhnout kresby s architektonicko-urbanistickou tematikou od Milana Knížáka a Jozefa Jankoviče, postmoderní grafika Ondřeje Michálka Krajina s poutači a rozhlednou z roku 1980 nebo fotografie kinetických monumentů sovětské neoavantgardní skupiny Dviženije z konce šedesátých let. S dědictvím neoavantgardy, v tomto případě slovenské skupiny VAL, nás tu seznámí i dvě vzácné zápůjčky ze soukromého majetku, projekt Památníku E. A. Cernanovi (1974–1975) a projekt Istroportu/Přístavu na Dunaji (1974–1976), jejichž originály se zřejmě v Olomouci dočkaly svého prvního vystavení.

Další sekci olomoucké přehlídky v Muzeu umění opatřila hlavní kurátorka trienále Martina Mertová názvem Architektura a péče. Vešla se do ní například výstava Moment Olomouc, která bude mít během podzimu rozšířená pokračování v místních nezávislých galeriích. Své práce s olomouckými náměty vystavují v MUO studenti ze školy Miroslava Šika na Akademii výtvarných umění, studenti Romana Brychty z Vysoké školy uměleckoprůmyslové a studenti Szymona Rozwałky, Jaroslava Sedláka, Vojtěcha Jemelky a Jana Mléčky z brněnské techniky. Komentářů jejich projektů se vedle kurátorky ujali uvedení učitelé. Šik se v něm dotýká svého známého konceptu staronového, altneu, Rozwałka ohromí vášnivou obžalobou pekla české průměrnosti, Jemelka dojme věrohodným křesťanským humanismem. Pestrému rejstříku těchto názorových postojů dobře odpovídá tematické rozpětí vystavených prací, jež se pohybují od tradiční architektonické monumentality až po víceméně sociologické sondy. Studenti přitom odvedli práci důkladnou. Šikovi a Brychtovi žáci prozkoumali potenciál zdánlivě nezajímavých míst za okrajem památkové rezervace i za okrajem města, studenty Szymona Rozwałky zaujal osud olomouckého Prioru, Sedlákův ateliér upozornil na hodnoty postmodernistické pasáže mezi Horním náměstím a třídou Svobody z let 1991–1994. Každý student nebo studentka přitom dostali za úkol napsat povídku o jednom z jejích portálů a až s touto inspirací vytvořit nějaký nový projekt. Snad ještě hlouběji k jádru daného problému pronikali žáci Vojtěcha Jemelky. Vzali si za úkol ututlávaný fenomén olomouckého bezdomovectví, s lidmi bez domova navazovali kontakty, prozkoumávali jejich početná bydliště a na vlastní kůži poznávali, co to znamená žebrat nebo přespávat pod širým olomouckým nebem.

Hodnotnou informaci o tom všem a o všech dalších exponátech trienále přináší drobná, a přece velmi obsažná publikace Momenty: Trienále SEFO 2024 editorů Martiny Mertové, Jakuba Franka a Martina Fišra. Když si v ní přečteme, co nám vystavená díla chtějí sdělit, olomoucká přehlídka nám přinese bohatství zajímavých zážitků. Bez tohoto vysvětlení však mnoho vystavených prací zůstane němých; v moderním umění to ostatně není nic nového. Když se například podíváme na dřevěnou přepravní paletu Zátiší od Karoliny Grzywnowicz v boční lodi Trojlodí, zprvu nás sotva napadne něco jiného než to, že jde o další ukázku ready-mades dovezených na trienále. Úplně jinak se však dílo bude jevit, když se dozvíme, že jde o výrobek z prastarého a supervznácného dubového dřeva pocházejícího z Bělověžského pralesa a že tak paleta dokumentuje boj polské umělkyně proti prolomení těžebních limitů v této největší evropské přírodní rezervaci UNESCO. Těžko bychom se také dovtípili, že skleněná nádoba na soklu vedle palety v sobě chová pach z obleků uprchlíků, kteří se snaží dostat se přes Bělověžský prales do Polska ze sousedního Běloruska. Slyšel jsem nicméně, že kurátoři olomouckého trienále se pokusí zpřístupnit obsah exponátů i návštěvníkům, kteří si uvedenou publikaci neopatří, a vyrobí proto pro Trojlodí vysvětlující nápisy. Návštěva Momentů stojí za to už teď, ale po této úpravě bude za to stát ještě víc.

Více k tématu

A Architektura

Arcidiecézní muzeum Olomouc má nový výstavní sál. Stavba z betonu je vložená do historického podkroví

21. 7. 2023

N Novinky a názory

To nejlepší ze sbírky architektury Muzea umění Olomouc. Unikátní výstava prezentuje díla od 19. století po dnešek

1. 3. 2023

Trienále SEFO 2024 v Muzeu umění Olomouc trvá do 29. 12. 2024, architektonická výstava Moment Olomouc do 22. 9. 2024. Více viz www.trienalesefo.cz