VELKÉ ZÁMĚRY SOCIALISTICKÉHO REALISMU V PRAZE

SOCIALISTICKÝ REALISMUS - VÝVOJ A SOUVISLOSTINové mocenské rozdělení Evropy po II.světové válce a zejména únorový převrat v roce 1948 měl za následek změnu v celé společnosti. Vliv SSSR začal být postupně patrný nejen v politické, ale i v kulturní oblasti. Částečně tomu napomáhala poválečná sovětofilní atmosféra, ale rozhodujícím byl soustředěný tlak nových vládnoucích elit. Socialistický realismus, umělecký směr, který ve 30. letech v Sovětském svazu vystřídal konstruktivismus, byl velmi záhy prohlášen uměleckou doktrínou nově budovaného „socialistického“ státu.Vliv tradicionální architektury v Československu ze začátku nastupuje pozvolna, jako první náznak budoucích let lze považovat návrhy ze soutěže na Národní shromáždění na Letné z roku 1947, zejména pak návrh Jaroslava Fragnera. Nalezneme zde jisté prvky monumentality, které naznačují rozchod s funkcionalismem v letech, které přijdou. Tradicionální tendenci v architektuře lze spatřit i v nesocialistických státech, je možné ji chápat jako reakci na prožité válečné roky, jako oslavu vítězství. Neoklasicizující styl tak nebyl pouze znakem totalitárních systémů, ale paralelní přístup k architektuře a plánování měst.

Po Únoru 1948 byla jako nástroj k prosazení nového směru, po vzoru SSSR, použita důsledná organizace umělecké fronty (Ústřední akční výbor architektů ČSR, Stavoprojekt apod.). Přechod k socialistickému realismu byl dále podporován vydáváním nových publikací a časopisů jako např. časopis Sovětská architektura (1951). Velkou roli v prosazování sehrály zejména ideologické texty a postoje předních „jakobínů“, jako byl Julius Šif (redaktor Sovětské architektury), Jan Rott-Svoboda nebo Jiří Klen (mechanismy tohoto vlivu popsal Pavel Halík v revue Ars (1993) a Umění (5/1996). Přesná definice toho, co vlastně socialistický realismus je, však nikdy nebyla jasně specifikována. Umělci (architekti) tak byli udržováni v neustálé nejistotě zda to, co tvoří, bude shora přijato. Tato situace byla důležitým prvkem k jejich kontrole. K rychlému přijetí shora nařízené doktríny přispělo i 6 let protektorátu, soužití s totalitním způsobem vlády a násilným vnucováním cizích idejí (sic diametrálně odlišných) muselo v myšlení a chování lidí zanechat stopy.

Přijetí změny však nebylo zcela vynucené, sehrálo zde roli silné levicové zaměření části architektonické obce a dobový pocit slepé uličky funkcionalismu. Diskuse o socialistickém realismu probíhala v levicových kruzích již od 30. let - většina teoretiků a architektů se však dívala na situaci v Sovětském svazu s nedůvěrou. Karel Teige nespatřuje v monumentalitě směru oslavu heroického vítězství proletariátu, ale prostředek k zastrašování obyvatelstva. Jak ukázal další vývoj, jeho anarchokomunistické vize se do byrokratického „komunistického“ Československa nehodily. Mezi hlavní teoretiky a propagátory socialistického realismu patřil Jiří Kroha (většina jeho architektonických návrhů zůstala nerealizována). V kritických článcích o funkcionalismu píše o jeho bezobsažnosti a naprosté nesouvislosti se skutečným životem, abstraktní architektura je pro něj navždy poplatná vkusu liberálních buržoazních vrstev. „Kosmopolitní architekturu“, na které se sám v meziválečném období podílel, však jako jiní „Saint-Justové“, zcela neodsuzuje. V teoretické rovině pak zdůrazňuje zejména sociopsychické uplatnění tradice, důležitý vztah stavby k historii a okolí, heslem mu je heslo doby: „socialistický svým obsahem a národní svou formou“. Nejvýznamnějšími centry výstavby se stali Ostrava, Kladno, Most. Zejména Ostrava je hlavním místem realizace „velkých myšlenek“ socialistického realismu. V první pětiletce tak vznikly, podle zastavovacího plánu Vladimíra Meduny, čtvrtě Poruba, Havířov a Bělský les. Jde o zcela nové městské čtvrtě obytných domů v komplexech téměř uzavřených a s průčelím na nichž jsou aplikovány kompozice historických tvarů.V polovině 50. let se začíná socialistický realismus pozvolna opouštět, zásadním impulsem byla náhlá smrt J.V. Stalina v roce 1953. Oficiální kritiky předchozí etapy pak zazněly zejména na II. Všesvazovém sjezdu sovětských stavbařů a architektů v Moskvě, kde byl zahájen boj s ozdobnictvím a eklektikou a s konzervativními způsoby plánování měst a sídlišť a později na XX. sjezdu KSSS se známými projevy N.S.Chruščova. S mírným zpožděním se socialistický realismus roztál i v Československu.> VELKÉ ZÁMĚRY SOCIALISTICKÉHO REALISMU V PRAZE >3.díl<> VELKÉ ZÁMĚRY SOCIALISTICKÉHO REALISMU V PRAZE >2.díl<> Československý socialistický realismus 1948 – 1958