Ve znamení šikmých ploch

Wirtschaftsuniversität Wien (WU) patří k největším školám svého typu v Evropě. Založena byla jako k. und k. Exportakademie již v roce 1898, o dvacet let později pak byla přejmenována na Hochschule für Welthandel. Dnešní název získala v roce 1975. K jejím absolventům patřili například rakouští prezidenti Thomas Klestil a Franz Vranitzky. Škola se během své existence několikrát stěhovala a dnešní moderní kampus vznikl až poté, co počet studentů z mnoha zemí – včetně těch českých – překročil dvacet tisíc, a bylo potřeba vybudovat nové zázemí.

… a pak přišel Inženýr

To vzniklo nedaleko vídeňského Prateru a veletržního areálu na základě urbanistického plánu z roku 2009, jehož autorkou byla Laura Spinadelová a studio BUSarchitektur. Ti byli rovněž autory univerzitních budov s průčelími z rezavějících plechových panelů. Na základě mezinárodní soutěže pak byly jednotlivé stavby nebo skupiny objektů svěřeny dalším týmům – rektorát navrhlo madridské studio NO.MAD Arquitectos, jiné části rovněž Španělé z Estudio Carme Pinós, Japonec Hitoši Abe a CRABstudio z Londýna. Budovy dle projektu německých a rakouských týmů jsou dosud ve výstavbě.

Španělé i Japonec zvládli své projekty se ctí, ale objekty od britských architektů nepůsobí moc dobře. Mají organické tvary, ostře oranžová průčelí (ozvláštněná slunolamy z prken) a celek působí zbytečně agresivně až nervózně. Jakkoli jsou jednotlivé stavby architektonicky nesourodé a reprezentují různé styly od hi-tech a dekonstruktivismu až k organice, celek vychází dobře, zejména díky skvěle vyřešenému parteru s parkovými a vodními plochami, dlážděnými prostranstvími, jezírky, relaxačními trávníky, ale také příjemnými kavárnami v malých pavilonech. Pro studenty i zaměstnance školy tak vzniklo prostředí, které jim mohou u nás posluchači závidět.

Hlavní a nepřehlédnutelnou dominantou kampusu WU je ale rozlehlá budova Knihovny a vzdělávacího centra (LC), která vznikla dle projektu britsko-irácké projektantky Dame Zahy Hadidové (1950–2016). Jako v jejím případě vždy, jde o dosti výstřední architekturu ve stylu takzvaného nového futurismu z betonu a skla. Všechny stěny jsou zešikmeny a z bílého kubusu stavby doslova vystřeluje obrovská tmavá konzola přednáškového sálu.

Vstoupíte-li dovnitř, připadáte si jako v kosmickém korábu ze Star Treku: všechno je tu zprohýbané. Působí to velmi dynamicky, ale současně příjemně, což podporuje světlé barevné ladění. Velká dvorana je vlastně pokračováním přilehlého náměstí, je vzdušná a přehledná. V budově LC jsou přednáškové sály, kopírovací centrum, jednotlivé sekce knihovny, studovny – a v horních partiích i skvělý výhled na celý areál i okolí.

Na rozdíl od podobných zařízení u nás je všude volný přístup, žádné bariéry, turnikety, detekční rámy či čtečky. Architektka Eva Jiřičná kdysi poznamenala, že futuristické vize Hadidové kdysi všichni považovali za nerealizovatelné. Dokud se nenašel inženýr, který to byl schopen naprogramovat a spočítat. Když se pak začalo stavět, jako by chtěla autorka vizionářských návrhů dohnat ztracený čas, v krátkém období navrhla desítky staveb po celém světě – jedněmi obdivovaných stejně horlivě, jako druhými zatracovaných. Zahu Hadidovou to však stálo hodně sil a nakonec letos na jaře i život (byť v její smrti hrály roli i osobní problémy).

Jednou na Florenci

Nejslavnější světová architektka a nositelka Pritzkerovy ceny stojí také za studií zástavby areálu části Masarykova nádraží a Florence v centru Prahy. Jde samozřejmě o její charakteristické organické hmoty, samy o sobě zajímavé, ale v dané lokalitě naddimenzované a poněkud stereotypní. V sousedství nešťastné severojižní magistrály nijak nevadí, naopak ji odstíní od okolní zástavby. Proč by však měla obrovská budova tvořit jakousi obří kládu podél ulice Na Florenci, není zcela jasné. Pasovala by tam spíš klasická zástavba – velkoměstské paláce s živým parterem od různých architektů, tak, jak je tomu už dnes na protější, tedy severní straně.

Lze tak souhlasit s Kateřinou Bečkovou z Klubu Za starou Prahu, podle níž je dominance kancelářských ploch v území nešťastná a povede k umrtvení celé lokality. Žádoucí by bylo spíše polyfunkční centrum s bytovými domy, obchody, kavárnami, restauracemi, službami, pasážemi, menšími divadelními sály a podobnými prvky. A také náměstí, park, vodní prvky, promenády – právě to, co tak dobře funguje ve vídeňském kampusu.

Nelze si samozřejmě nevzpomenout na fakt, že poloha místa je ideální pro stavbu budovy celoměstského významu – ostatně o tom, že by Praze slušel nový koncertní sál, se vedou debaty už nějakou dobu. Berme tedy nedávno představenou vizi jen jako jakýsi nástřel investora a doufejme, že ke studii řeknou své i městské instituce. Každopádně něco z té (až příliš velkorysé) vize zůstat může. Smrt projektantky neznamená konec, i když je třeba vyřešit autorskoprávní záležitosti. Kotěrova právnická fakulta v Praze se taky začala stavět až čtyři roky po autorově smrti…