Úloha České komory architektů při ochraně památek

Zákon č. 360/1922 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, sice doslovně nedefinuje vztah České komory architektů k ochraně památek a historického prostředí, nicméně § 23, odstavec 6, ve svých prvních dvou bodech zmiňuje péči o stavební kulturu a o kulturu utváření prostředí a spolupůsobení při ochraně veřejných zájmů v oblasti výstavby, architektury a územního plánování. Ochrana památek je přitom přímou součástí stavební kultury a bránit kvalitní příklady historické architektury před případným zmarem je aktem zcela jistě směřujícím k ochraně veřejného zájmu.

Na druhou stranu není cílem České komory architektů (a bezesporu to ani není v jejích silách), aby vykonávala spolkovou činnost, suplovala roli četných iniciativ na záchranu památek nebo se vyjadřovala ke všem ohroženým stavbám. Péče o historické prostředí je v Komoře kumulována především do činnosti Pracovní skupiny ČKA pro památkovou péči, jejímž předsedou je Karel Cieślar a dalšími členy jsou Benjamin Fragner, Lucie Kadrmanová Chytilová, Igor Krčmář, Jan Sedlák, Josef Smutný a Jiří Plos.

Komora se současně podílela na připomínkovém řízení k památkovému zákonu (podrobnosti na straně XY), k tématu zákona rovněž uspořádala konferenci v Poslanecké sněmovně a pro rok 2017 chystá další vzdělávací akce tohoto druhu. V minulosti ČKA vydala několik vyjádření a tiskových zpráv týkajících se ochrany konkrétních staveb a na podporu památek z okruhu 2. poloviny 20. století v roce 2014 uspořádala tiskovou konferenci v rámci již tradiční akce Architekti na jedné lodi. Komora architektů rovněž nedávno podepsala smlouvu s Národním památkovým ústavem, která by měla posílit vzájemnou spolupráci v oblasti vzdělávání, osvěty a informovanosti odborné i laické veřejnosti ve vztahu k historickému prostředí.

Za pět minut dvanáct

V minulosti Komora rovněž několikrát vystoupila na ochranu konkrétních staveb, které se ocitly v bezprostředním ohrožení. V roce 2011 to bylo např. na podporu obchodního domu Uran v České Lípě od architekta Emila Přikryla. ČKA zde za podpory odborného posudku Rostislava Šváchy podávala podnět na prohlášení této stavby památkou. „Účinek architektury Uranu se zakládá na vyvážených poměrových vztazích symetricky komponovaných objemů a na kontrastu velkých ploch hnědočerveného keramického obkladu s jemněji utvářenými detaily. Díky talentu a kompozičnímu mistrovství architekta Přikryla vyznívá tato syntéza několika různých stylových linií soudržně a pádně,“ uvedl tehdy přední český historik architektury 20. století. Památkovou ochranu obchodní dům realizovaný mezi lety 1980 a 1984 však nakonec nezískal. Přestože byl na objekt vydán demoliční výměr, jeho soukromý vlastník se ho nakonec rozhodl nezbourat. Hlavním důvodem toho, že tato stavba ještě dnes stojí, však nebylo uznání jejích architektonických kvalit, pod které se kromě ČKA podepsali také historici architektury i celá plejáda známých architektů, ale naprosto prozaický fakt – a sice stávající nájemní smlouvy, které musel vlastník objektu dodržet. Ty by však měly podle informací Mladé fronty Dnes z června 2014 vypršet již v příštím roce.

O složité situaci s prohlašováním památek z okruhu 20. století vypovídá i další kauza, k níž se ČKA od roku 2011 intenzivně vyjadřovala. I v případě železničního nádraží v Havířově postaveného v letech 1964 až 1969 v bruselském stylu Komora podávala podnět na prohlášení památkou – a opět bezúspěšně. Zdárný nebyl ani další pokus o zapsání nádraží na seznam nemovitých památek, jenž odhaloval nové skutečnosti (např. autorství mozaiky v odbavovací hale, jejímž tvůrcem je význačný český sklář Vladimír Kopecký). České dráhy a město Havířov se netajily záměrem architektonicky významnou budovu zbourat a na jejím místě za evropské dotace postavit stavbu novou. ČKA tehdy pořádala kulatý stůl se zástupci města, Českých drah i havířovského sdružení Důl architektury, které se o záchranu objektu intenzivně zasazovalo. Ačkoliv po tomto setkání situace vypadala bezvýchodně, nakonec se ukázalo, že podáním podnětu na Ministerstvo kultury ČR došlo ke zdržení, a tak obě instituce od záměru ustoupily. Po komunálních volbách v roce 2014 se současně obměnilo vedení města, které nyní podporuje rekonstrukci stávající nádražní haly.

Téměř ukázkový model nehospodárnosti s vlastním majetkem pak ukázala kauza kolem Libeňského mostu. Údržba významné dopravní stavby s kubistickými prvky od architekta Pavla Janáka byla dlouhá léta zanedbávána. Místo investice do architektonicky cenné a poměrně raritní stavby uvažovala Technická správa komunikací a hlavní město Praha o postavení nového a nesmyslně naddimenzovaného mostu s travnatým pásem uprostřed. Za Libeňský most se následně postavila celá řada odborníků a institucí včetně České komory architektů, Praha 7 a velká část veřejnosti v čele s iniciativou Libeňský most Nebourat, nerozšiřovat, jež podnítila vznik petice. Současně byl podán podnět na Ministerstvo kultury ve věci prohlášení mostu památkou. Pod tlakem veřejnosti a analýz, které uvedly technický stav mostu na pravou míru, se od původního záměru ustoupilo a most se s největší pravděpodobností dočká citlivé rekonstrukce.

Obchodní dům, nádraží ani most však zdaleka nemají vyhráno. Pomoc, která přišla doslova za pět minut dvanáct, jejich zkázu odvrátila. Zda definitivně, to ukáže jedině čas. Přinejmenším měly alespoň více štěstí než bývalá přádelna bavlny ve Frýdku-Místku známá jako Slezan. Areál byl velmi nešťastně zbourán, navíc v době, kdy byl podán podnět na prohlášení památkou. Tehdejší předseda ČKA Petr Lešek v tiskové zprávě Komory uvedl: „Hlas odborníků považujeme za zásadní. Musí být vyslyšen nyní, nikoliv po zbourání, kdy již nebude co řešit. Je nezbytné, aby se nevratná rozhodnutí obecně činila až po debatě s odbornou i laickou veřejností. Jednání ve skrytu bez debaty jsou netransparentní a vyvolávají otázku, komu prospějí. Bourání staveb je přirozenou součástí nakládání s architekturou, tedy vystavěným kulturním prostředím. Vždy však musí být zřejmé, že výsledkem bude lepší prostředí.“

Příliš blízká minulost?

Na všech těchto případech se ukazuje, že tlak veřejnosti má u politiků větší váhu než názor odborných institucí či že podání podnětu funguje jako poslední záchranná brzda do stanice DEMOLICE. Osud památek tak mnohdy není udáván ani tak jejich kvalitami jako vrtkavými rozhodnutími jejich vlastníka či provozovatele.

Všechny jmenované kauzy, v nichž se Komora výrazně angažovala, současně také vypovídají o problematickém přístupu veřejnosti i státních institucí ke stavbám z okruhu 20. století a zejména pak jeho druhé poloviny. Jako by se jednalo o příliš blízkou minulost, s níž nevíme, jak naložit. S ochranou dědictví více než sto let starého takový problém nemíváme. Co je staré, je třeba chránit a uchovat pro další generace.

U novějších staveb je však třeba hodnotit jejich kvalitu. A to je právě onen kámen úrazu. Jak dostatečně prokázat, že budova s historií dlouhou „jen“ padesát let je natolik cenná, aby byla prohlášena památkou? Odpověď na tuto otázku vzhledem k téměř zanedbatelnému počtu zapsaných památek z druhé poloviny 20. století patrně stále hledáme. Asi není třeba dodávat, že recept na záchranu je třeba nalézt co nejdříve. Už proto, že technický stav některých budov je přímo alarmující.

V prosinci 2015 Česká komora architektů udělila Poctu architektce Věře Machoninové, která společně s manželem Vladimírem vytvořila řadu staveb ve stylu brutalismu. Ten je poměrně vysoce ceněný u našich německých sousedů, v domácím prostředí si však zcela neprávem přílišnou oblibu nezískal. Zčásti to může být dáno tím, že se nejedná o prvoplánově líbivou architekturu, jejíž zapojení do okolí je mnohdy diskutabilní, zčásti tím, že vznikala v šedém období českých dějin, na které nechce nikdo příliš vzpomínat, natož mu přiznat jisté kvality. Ze souboru děl manželů Machoninových se v ohrožení ocitají zejména lázeňský hotel Thermal v Karlových Varech, české velvyslanectví v Berlíně a obchodní dům Kotva.

Skutečné úcty a zájmu odborné i laické veřejnosti se dostává snad jen hotelu a vysílači na Ještědu z roku 1973, jehož autor Karel Hubáček získal Poctu ČKA v roce 2005. Do diskusí o ohrožení se v minulosti dostaly také stavby dalších držitelů Pocty: Karla Pragera (Pocta ČKA 2011), Viktora Rudiše (Pocta ČKA 2010) či Miroslava Masáka (Pocta ČKA 2006).

Respekt k historii má v moderní architektuře své místo

Výsledky světových soutěžních přehlídek, ale i prvního ročníku České ceny za architekturu přitom ukazují, že citlivé rekonstrukce stávajících objektů hrají podstatnou roli při utváření podoby města. Co víc, stávají se samostatnou disciplínou, neboť nelze naše prostředí neustále zatěžovat novou zástavbou a rozpínat město do krajiny. Stále více se tak logicky hledá uplatnění pro existující historické budovy, které při častých konverzích či adaptacích získávají nový společenský význam.

Péče o historické prostředí a zejména jeho soulad s moderní architekturou je také jednou z hlavních úloh městského architekta. Tuto pozici Česká komora architektů dlouhodobě prosazuje a můžeme konstatovat, že se v posledních letech těší stále větší oblibě. Komora v současnosti eviduje více než stovku městských či obecních architektů, kteří se společně s vedením města podílejí na péči o kulturní prostředí a jeho dědictví. Dochází tím k tolik potřebnému dialogu mezi municipalitami a odborníky, často se zapojením veřejnosti. Komunikace zde sehrává naprosto klíčovou roli. Dobrá informovanost o strategických otázkách spojených s rozvojem města vede k většímu zájmu občanů o prostředí, v němž žijí, a k identifikaci s ním. Vedle aktivování tohoto zájmu veřejnosti je současně nezbytné neustále posilovat roli odborných institucí, jejichž názor by měl být zcela určující.