Tvoření prostoru: periferie díla Jana Kotěry - 4. Voda

Tentokrát se podíváme na téma trochu neobvyklé, i když dříve v architektuře hluboce zakořeněné. Vodu. Už antický zakladatel teorie architektury Vitruvius věnoval vodě celou jednu knihu ze svých celkem deseti knih o architektuře, které byly známy ve středověku a svůj boom zažily s renesancí, kdy se s Vitruviovým dílem musel vyrovnat téměř každý větší architekt. Znalost „chování“ vody, ale i uvědomování si nutné přítomnosti vody ve městě byla pro architekty prostě klíčová. Barokní Řím byl vystavěn nejen na systému kostelů a jejich spojnic, ale rovněž spojnic větších i menších vodních zdrojů. Dnes počet vodních prvků v nově rodící se architektuře zoufale nedostačuje, ale abychom byli spravedliví, oproti dobám historickým byla výrazně redukována jejich funkce – z kašen nepijeme ani v nich nepereme.

Kotěra se ve svých školních pracích s vodou příliš nesetkal – oproti svému učiteli Ottu Wagnerovi, který pracoval na modernizaci vídeňské kanalizace. Přesto – jeden z Kotěrových projektů byly knížecí lázně a s vodním prvkem se musel určitým způsobem vyrovnávat ve své závěrečné urbanistické utopické studii řešení výstavby u tunelu Calais – Dover. Vyhneme se popisu inženýrských rozvodů vody v jeho stavbách, které byly samozřejmé ve všech projektech. Sice by to bylo jistě zajímavé, ale přenecháme to kompetentnějším.

Podle všeho měl Jan Kotěra vodu rád. Z roku 1916 se dochovala jeho vlastní zábavná kresba v plovacím úboru na plovárně. Je zde zobrazen jako všestranný milovník vodního živlu, přírody a snad i sportu. Ne vždy si ale Kotěra s vodou takhle rozuměl. Při realizaci jeho nejslavnějšího díla – budovy muzea v Hradci Králové – se s vodou potýkal značně nepříjemně. Budova se nachází na nábřeží Labe a jedním z jejích zamýšlených estetických účinů bylo i zrcadlení se ve vodní hladině. To výrazně napomohlo impozantnímu dojmu, který Kotěra pro svou stavbu vyžadoval.

Při hloubení základů bylo hned dvakrát nutno přepočítat nejvyšší úroveň hladiny a znásobit propustnost základů. Budova pak nakonec byla postavena na zahloubené nepropustné betonové desce, ač se původně počítalo s několika tenčími a spárovanými částmi. Už tato změna plánů dala zabrat nejen Kotěrově kanceláři, ale i místním politikům při navýšení rozpočtu stavby. Hladina řeky se odvozovala z místních kronik podle nejvyšší změřené hladině při jedné z povodní, ale v potaz musela být brána i ve stejné době probíhající regulace při vodní elektrárně „Hučák“ od Františka Sandera (1909–12) a kvůli tomu musel být projekt opět změněn.

Naopak využit vodního živlu Kotěra řešil při své dřívější zakázce – vodojemu na Zelené lišce (1906–7). Jako jedna z prvních vodárenských věží u nás je tato stavěna v modernistickém duchu, tedy že funkce zde plně odpovídá formě. Kotěra režné neomítané zdivo je zkombinováno s geometricky dekorovaným omítaným válcem samotného vodojemu, který stojí na technicistně tvarované noze. Porovnáme-li s vodárnami staršího střihu v Bubenči (architekt Jindřich Fialka, 1888) nebo na Vinohradech (architekt Antonín Turek, 1882), jedná se skutečně o výrazný posun v architektonickém přístupu. Na základě Kotěrovy inovace – tedy především kruhové kompozice a přiznání tubusu samotné nádrže – pak pracovala mladší generace Kotěrových žáků na nejslavnějších vodárenských věžích, které tento žánr zařadily na přední příčky dějin architektury (např. vež v Lázních Bohdaneč od J. Gočára nebo věž v Poděbradech od F. Jandy).

Kotěra spolupracoval ještě na projektu jednoho mostu – úpravě Pražského mostu v Hradci Králové. Nejvýrazněji se do tváře města zapsaly čtyři kiosky, které lemují přístup na most. Na straně starého města Kotěra vytvořil kruhové kiosky připomínající středověké věže, na břehu směřujícím vně města naopak oválné kiosky se zvonovou střechou, které vycházejí z tvarosloví dřívější josefínské pevnosti, která Hradec Králové obepínala. Brilantně tak naznačil rozdílnou atmosféru a funkci částí města na jednotlivých březích řeky a historickou tradici, jíž břehy oplývaly. Kiosky na straně starého města sloužily jako prodejny, kiosky na protější straně nového města jako toalety. Na úpravě mostu Kotěra pracoval ve stejné době, kdy stavěl nedalekou budovu muzea.

Zrcadlení budovy do hladiny protékající řeky Kotěra řešil ještě jednou, a sice v poněkud nešťastném projektu Pravnické a Teologické fakulty pro Karlovu univerzitu. Projekt se táhl neuvěřitelných deset let a zatěžoval by architekta ještě déle, kdyby v roce 1923 nezemřel. Původně ale mělo jít ještě o jiné zrcadlení, než jen do vodní hladiny na Alšově nábřeží. Kotěra měl kromě realizované Právnické fakulty navrhnout ještě zrcadlovou budovu Teologické fakulty, která měla stát naproti na místě dnešního náměstí Curieových a Hotelu President (architekta Karla Filsáka). Pod vedením Kotěrova kolegy z atelieru a z pražské zednářské lóže Národ Ladislava Machoně byla dokončena jen polovina původního univerzitního projektu, tedy fakulta právnická.

V roce 1916, kdy Kotěra navštěvoval Hollarovu grafickou školu, vytvořil ex libris pro manžele Heverochovy. V díle o bytovém interiéru jsme se věnovali Kotěrově nábytkové zakázce pro byt Heverochových. Jeho práce pro ně ale byly daleko rozsáhlejší. Pro psychiatra Heverocha Kotěra vytvořil ex libris s poměrně tradičním námětem – lebkou a knihami. Ne tak v případě paní Heverochové, jíž vůbec zahrnul nebývalou pozorností – kromě zmiňované jídelny pro ni navrhl kabelku, nalidovělé vějíře a snad i tapety a koberce. Její ex libris zobrazovalo ženu ve člunu, resp. v kajaku, kterak pádluje večerní Vltavou u Karlova mostu. Kromě jiného tedy Kotěra sdílel s paní Heverochovou lásku ke kanoistice.

Je zajímavé si u Kotěry všimnout tématu tak banálního, jako je voda. Jako před jediným živlem před ní nemusí mít architekt jen respekt, ale může mít k vodě i kladný vztah. A to nejen ve své práci, ale i ve volném čase.

Příští díl bude o módě, oděvu, šatech a obleku v souvislosti s Kotěrovou tvorbou.

Foto: archiv autora Citace: Šlapeta, V. (ed.). Jan Kotěra 1871–1923: Zakladatel moderní české architektury. Praha, Obecní dům: 2001.