Tomáš Ruller: Svět pod brýlemi a kloboukem

V prvé řadě rodina sehrála hlavní roli v rozvoji Tomáše Rullera, který už od dětství žil a vyrůstal v uměleckém prostředí. Byly to především geny po otci, ale také po dědečkovi, který byl stavitelem a měl na svědomí kolonii Nový dům v Brně, a také maminka byla široce vzdělanou a talentovanou výtvarnicí.

V zákulisí uměleckých ateliérů

Jako každé normální dítě se patlal v barvách a modelínách, ale oproti jiným dětem měl možnost se svým otcem navštěvovat umělce té doby. Tomáš Ruller se už od mala pohyboval po ateliérech klasiků 60. a 70. let. Doba však nebyla zrovna růžová. Jeho otec - architekt Ivan Ruller, to po roce 1968 neměl z politických důvodů nikterak jednoduché a on, jako jeho syn také ne. Zprvu to vypadalo, že ho nevezmou ani na střední školu. Už, už se chystal vyučit zlatníkem, ale nakonec jej vzali na gymnázium. V průběhu střední školy tedy nezískal žádné oficiální umělecké vzdělání. Tento zdánlivý deficit si vynahrazoval různými brigádami po ateliérech tehdejších brněnských i pražskýchumělců. Do akademického a uměleckého prostředí tedy vstupoval bezprostředně a byl jeho součástí.

Kupříkladu jedno léto trávil u Olbrama Zoubka, další v ateliéru sochaře Vladimíra Preclíka,atd.Jeho činnost se pohybovala od uklízení, přes nošení obědů, opracovávání kamene, až po štípání dříví. V tomto období, paralelně se studiem na gymnáziu, se připravoval k přijímacímu řízení na Akademii. V období před maturitou navštěvoval všechny možné kurzy na Lidové škole umění. Chodil do kreslení, modelování, grafiky, a díky svému zázemí měl možnost kreslit a malovat v ateliérech u Bohumíra Matala, Ladislava Vaculky nebo tisknout grafiku u Jánuše Kubíčka.

Akademie

Velké schizma nastalo při hlášení se na vysokou školu. Tomáš měl svůj sen studia současného umění. Konzervativní Akademie však neodpovídala jeho záměrům, ani mu nebyla nakloněna. Přes všechny peripetie přijímačky absolvoval, a přestože nepočítal s kladným výsledkem, podařilo se mu dostat na sochařinu. Byla to zřejmě souhra náhod, v nížsvou roli sehrál brněnský patriot a tehdejší rektor AVU Miloš Axman, jehož zásluhouse na Akademii propracovala celá řada brněnských studentů. Tomáš Ruller měl štěstí, že spadl do této vlny, která se po dokončení AVU vrátila zpátky do Brna a vytvořila zde výtvarnou generaci 80. let.

Z počátku patřil Tomáš k nejlepším pracovitým studentům, ale postupně, s pronikáním do tajů nezávislého uměleckého dění mimo školu, jeho zápal klesal. Tehdy studium sochařiny spočívalo v šesti letechstriktního modelování. Předmětem byla klasická zadání - portrét, figura, zátiší nebo akt. Vše pěkně v hlíně. Mimo školu se sblížit s Adrienou Šimotovou a s Čestmírem Kafkou. Na škole se spřátelil s Čestmírem Suškou, Vladimírem Mertou, Margitou Titlovou a Vladimírem Kokoljou. Od poloviny 70. let sIvanem Kafkousdíleli ateliérpo Vladimíru Preclíkovi a Zdeně Fibichové. Takže nastal konflikt mezi oficiálním studiem a mimoškolními aktivitami. Během posledního ročníku studia si pro něj do školy jezdila i policie kvůli neoficiálním výstavám a studium dovršil „s odřenýma ušima“. Při dokončování diplomky dostal slabší hodnocení. Z premianta, kterým byl v prvním ročníku, skončil jako nejhorší.

Tomáš Ruller má dnes, díky těmto zkušenostem, pochopení pro mimoškolní aktivity svých žáků, neznamená to však, že by studenty nabádal k záškoláctví.

Divadlo

Měl blízko k divadlu a snahu otevřeně s ním spolupracovat. Jednou z nejlákavějších možností byla brněnská alternativní scéna Husa na provázku. Divadlo sdružovalo tehdejší progresivní živou scénu, nejen divadelní, ale i básníky, výtvarníky, architekty.Už během studií Tomáš Ruller přirozeně směřoval k akční tvorbě. V době, kdy dokončoval diplomovou práci na Akademii, bylo vyhlášeno výběrové řízení pro herce na inscenacizenových japonských příběhů Huberta Krejčího, a tak začalajeho spolupráce s divadlem.

Krátce poté, co dostudoval, byl vypsán konkurz na výtvarníka. Bez váhání se přihlásil a místo získal. Tak se stalo, že prvním zaměstnáním Tomáše Rullera byla výtvarná práce pro divadlo s povinnostmi herce.

Vyžadovala se po něm celá řada činností, které překračovaly funkci výtvarníka. Přestožebylo jeho hlavním úkolem připravovat plakáty, programy a tiskoviny, tvorba rekvizit, kulisa organizace scén, podílel se například na organizaci festivalu „Divadlo v pohybu“.

Zaměstnání mu však vydrželo pouhý rok, pak bylo Provázku nařízeno z politických důvodů neprodloužit smlouvu. Byl propuštěn. Ale své tvůrčí iniciativy se Tomáš nevzdal akooperovals divadlem pod pseudonymy ještě několik let. Spolupracoval například na Danteho Božské komedii, na Komenského Labyrintu, i na rekvizitách Šaška a královny Boleslava Polívky.

Vstup do architektury

Už při studiu na Akademii se aktivně zabývalarchitekturou. Navštěvoval ateliér zahradní architektury pana profesora Kuči. Když mu oficiální studium nebylo dovoleno,vzal to jako výhodu a zabýval se dobrovolně jen tím, co jej bavilo.

První zakázky, které realizoval jako vystudovaný sochař, se týkaly náhrobků a hřbitovní architektury. Postupem času se díky otci naskytly i další příležitostí architektonických realizací, které měly výrazný přesah. Jednalo se o environmentální landartová díla na pomezí architektury a volného umění. Jedno se podařilo uskutečnit u přehrady v Dalešicích, druhým je hřbitov v Bítově, kde se dostal k realizaci rozptylové loučky. Byla to jistě zajímavá zkušenost, když na rozestavěné stavbě přespával na katafalku obřadní síně.

U přehrady v Dalešicích bylo komické, když se vše se postavilo, a zjistilo se, že oficiální umělci vyčerpali všechny peníze za umělecké zakázky, ale zapomnělo se na památník budovatelům. Tomáš Ruller s Karlem Rechlíkem se nabídli, že jej zrealizují zdarma, pod podmínkou, že bude poskytnutmateriál a technika k realizaci. A tak se celá instalace stavělaze zbytků ze stavby přehrady a elektrárny.Byly použity zbytky rour,které přivádějí vodu do turbín, balvanyze sypání hráze, apod.Z nalezených komponent vznikla krajinářská instalace. Dnes už je památník bohužel ve stavu rozkladu.

V roce 1984 přišla další zajímavá zakázka dětského hřiště v Praze na Žofíně od Nory Halatové. I přes omezený rozpočet v rámci akce „Zet“ se podařilo zakázku realizovat díky nízkým nákladům v podstatě bez honoráře. Vznik hřiště byl při výstavbě pochopitelně doprovázen těžkostmi, jelikož přímo naproti v Mánesu sídlil Svaz umělců. Realizace jim vyrůstala přímo před očima, a když si uvědomili, že jim pod okny vzniká něco, co jim nevyhovuje, dokonce někdo z členů komise navrhoval, aby se stavba odstřelila. V té době však už byly betonářské práce dokončeny, tak nakonec jen seškrtali rozpočet a zrušili nedokončené prvky. Dětské hřiště vznikalo v zajímavé atmosféřeza pomoci řady lidí pražského undergroundu, i Václav Havel zavítal na návštěvu. Je paradoxem, že hřiště vzniklo navzdory tehdejší moci, ale nepřežilo podnikatelské záměry a komerční úpravy v 90. letech. Zatímco Gebauerovo hřiště v Ostravě se stalo chráněnou kulturní památkou, Rullerovo hřiště bylo v tichosti zbouráno.

Ve výčtu realizací Tomáše Rullera najdeme ještě jednu architektonickou. Na konci 80. let vzniklo zadání na vstupní prostor pro brněnskou spalovnu, která se v té době budovala v Líšni. Žádnému z renomovaných výtvarníků se dotohoto neatraktivního úkolu nechtělo. Otázka pojetí vstupu do takového provozu Tomáše Rullera naopak velmi lákala. I investor si uvědomoval, že bronzové sousoší matky s hrajícím si dítětem, by se zde nehodilo a nezdráhal se využít iniciativy a přenechal návrh na Tomáši Rullerovi ve spolupráci s architektem Miroslavem Vochtou. Umělecko-architektonický tandem vytvořil spíše ekologický projekt. Zjistili, že spalovna pálí,plastové trubky, které se používají v textilním průmyslu jako špulky přízí, a tímto spalováním se produkuje jedovatý dioxin. Vzhledem k poloze spalovny v Líšni, kdy se přímo nad ní rozkládá rozsáhlé sídliště, to bylo na pováženou. Autoři pojali úkol, jako aktivistickou akci. Kontaktovali továrny, ze kterých se trubky dovážely, a přebrali je od nich. Shromážděný materiál vytřídili a vytvořili z něj symbolickouduhu postupným plněním obloukového kontejneru ve tvaru brány. Efekt nebyl jen estetický, ale i symbolický, a také praktický, protože podstatou projektu je ekologická likvidace nebezpečného odpadu. Expozice plastu na slunci byl tehdy jediný ekologický způsob, jak ho zlikvidovat, protože UV složka slunečního záření tento plast rozkládá. Konstrukce vyplněná špulkovou duhou měla postupně porůstat popínavou zelení, takže šlo o procesuální dílo. To, že je z něj dnes nosič na reklamu je opět známka nepochopení.

Volná tvorba

Už na střední škole se projevovalo umělecké vědomí Tomáše Rullera, o čemž svědčí mnohé performance a jeho další aktivity z té doby. Z raných 70. let pochází jedna z jeho stěžejních akcí stojící nejblíže happeningu v jeskyni Pekárnav Moravském krasu. Byla reminiscencí slavného Platónova obrazu Svět idejí a svět jevů. Hra stínů a světel, cesta ke svobodě a světlu. Symbolický obraz filozofického chápání světa dnes autora stále více překvapuje, jak vizionářsky se tehdy chopil tématu, a jak je zvládl zpracovat. I námět samotný mu stále připadá úžasný. Zabývá se jím v podstatě pořád. Řeší i dnes vztah mezi iluzí a realitou.Kořeny jeho práce je třeba hledat ve filozoficko-umělecké rovině. Zabývá se podstatou skutečnosti. Základ jeho uměleckých aktivit tedy nikdy nevycházel primárně politické motivace, ale vědomě se pohyboval v kontextu doby. A to i tehdy, když se v roce 1988 zapaloval. Samozřejmě tu byla konotace s Palachem, ale zdrojemjeho uměleckéinspirace je a vždy bylo obecnější hledání smyslu života.

Článek je součástí seriálu Učitelé. Jeho cílem je nahlédnout pod roušku školských struktur a představit osobnosti, které nesou odpovědnost za utváření nové generace našich budoucích architektů, designérů a umělců.