To nejlepší ze sbírky architektury Muzea umění Olomouc. Unikátní výstava prezentuje díla od 19. století po dnešek
Navštívit výstavu architektury není totéž, co zhlédnout budovu in situ. Výkresy, fotografie a modely její přítomnost zkrátka nahradit nedokážou. Výstava Architektura v procesu Muzea umění Olomouc si to uvědomuje, vydala se proto na cestu hledání souvislostí mezi sbírkovými předměty a osvětlení procesu budování sbírky ve státní muzejní instituci. Na přehlídku plánů, modelů a fotografií pokrývajících dobu od devatenáctého století po současnost můžete zavítat do 2. 4. 2023.
Adéla Vaculíková , 1. 3. 2023
V prvním patře Muzea umění Olomouc je od listopadu minulého roku k vidění výstava s názvem Architektura v procesu, na které je prezentováno to nejlepší ze sbírky architektury této instituce. Vystavené architektonické výkresy a modely návštěvníkům přibližují architektonické úkoly datované od devatenáctého století po současnost bez ohledu na to, zda se jedná o realizované stavby, utopické vize nebo cokoliv mezi těmito polaritami. Nejde přitom o výstavu nějak velikou nebo nutně časově náročnou − zaplňuje středně velký prostor, ve kterém můžete strávit deset minut i několik hodin.
„Ne vždy je hlavním kritériem kvalita exponátů ‒ někdy slouží spíše jako ilustrace sledovaného fenoménu. Jako příklad lze uvést různá stádia hledání a skicování staveb nebo změnu projektu pod tlakem estetických norem s příchodem socialistického realismu,“ říkají kurátorky Martina Mertová a Klára Jeništová k exponátům, které vybraly z fondu sbírky architektury čítajícího více než dvacet tisíc položek. Vedle vzácných sbírkových předmětů, mezi které patří třeba regulační plán dělnické kolonie firmy Baťa ve Zlíně (1918) od Jana Kotěry nebo soutěžní návrh na parlamentní budovu (1929) Kamila Roškota, se tak na výstavě setkáte třeba i s návrhem sgrafita pro závodní klub ROH v Kroměříži (1956−1957) nebo zcela současnou parametrickou architekturou reprezentovanou diplomovou prací Evy Kvaššayové z pražské UMPRUM (2022). Architektonické výkresy a modely přitom nejsou řazeny přísně chronologicky, ale spíše tematicky – jsou prezentovány v pěti kapitolách nazvaných Zrání, Hledání, Odhodlání, Zápas, Snění.
Více k tématu
Někoho by mohlo překvapit, že se ve výstavě nenachází žádné kurátorské texty. V tomto ohledu je potřeba sáhnout po výstavní skládačce nebo ještě lépe po katalogu, který zároveň slouží jako průvodce. Obsažené jsou v něm ale i texty, které tematizují další rozměr výstavy – dotýkají se otázek budování architektonické sbírky ve státní instituci i kurátorování výstav architektury jako takových.
„Jak se vlastně sbírá architektura, když samotnou stavbu do sbírky začlenit nelze? Ochranu hmotného dědictví zajišťuje systém památkové péče, nejvýznamnější objekty procházejí procesem prohlášení za památku nebo získávají ještě vyšší statut národních kulturních památek. Spíše výjimečně projdou samotné stavby procesem muzealizace, stanou se z nich muzea. Sbírky architektury (…) se pokoušejí uchovat vše, co s významnou stavbou nebo tvorbou významného architekta souvisí. Výsledkem je často pestrý materiál zahrnující skici, plány, modely, doprovodnou dokumentaci, korespondenci, fotografie, případně i některé části interiérového vybavení. Proces výběru ovlivňuje vědecké zaměření instituce, vytyčená akviziční strategie, její proměny, a nakonec i finanční zajištění. Zbylými faktory, které se odrážejí ve finální podobě sbírek, jsou pak osobní preference kurátorů a prvek náhody,“ píšou Martina Mertová a Klára Jeništová.
Snaha objasnit návštěvníkovi, proč se vlastně architektura, nebo spíše její reprezentace v podobě výkresů a modelů, sbírá, ačkoliv nejde o žádné obrazy nebo sochy, je velmi cenná. Téma akviziční politiky instituce, ať minulé, nebo současné, je totiž pro výběr vystavených sbírkových předmětů zcela zásadní. Olomouc leží na Moravě, proto je přirozené, že se ve sbírce Muzea Olomouc nachází například výkresy jednoho z předních moravských funkcionalistů Lubomíra Šlapety. Výsledná přehlídka se přitom netočí kolem žádné preferované lokality a nenadřazuje velká města nad ta menší. Stejné je to pak i s architektonickými úlohami, své místo ve výstavě našly jak školní práce, tak vyspělé návrhy již etablovaných architektů a architektek.
Zpřítomnit architekturu skrze převážně dvojrozměrné materiály je náročné a svým způsobem vlastně nemožné. Prvek vtažení do děje, takzvaná „aktivizace diváka“, je proto pro výstavy architektury důležitý. V Olomouci padla sázka na poměrně netradiční koncept, svůj prostor totiž ve výstavě dostali architektky a architekti z kanceláře Amulet, kteří do ní příležitostně chodí pracovat. Dnes v jejich pracovně stojí třeba model výstavy plastiky ze sbírky Muzea umění Olomouc, která se uskuteční později v tomto roce.
„Test existence architektonického ateliéru uvnitř muzejní instituce může přinést zajímavou zkušenost všem stranám. Ukáže limity svobodného tvůrčího přístupu v procesu přípravy výstavy na půdě státem zřizované paměťové instituce. Kromě představ architektů a architektek, kurátorů a kurátorek tu vstupují do hry také ochrana sbírek, instalační možnosti, rozpočet. Spolupráce s architekty je pro muzea a jejich výstavní projekty důležitá, měla by být pravidlem,“ dodávají kurátorky.
Velkou výhodou výstavy Architektura v procesu je to, že je krátkodobá. Mohou v ní tak být přítomné originály prací na papíře, které jinak dlouhodobě vystavovat nelze. Možnost pokochat se „krásou“ jednotlivých výkresů a modelů a zaměřit se třeba na to, jak se ve které době pracovalo, je nesporným přínosem. Koncept vystavení toho „nej“ ze sbírky, vytvoření tematických kapitol bez přísné hierarchizace a snaha komunikovat pozici sbírkotvorných institucí na poli architektury je pak dobře využitým potenciálem pro prezentaci architektury bez její fyzické přítomnosti.
