Světová architektura na Pražské křižovatce současnosti a budoucnosti I 8. díl PQ 2011

Architektonická sekce PQ11 si klade za cíl vyprovokovat architekty, divadelníky a veřejnost ke znovuobjevování potenciálu prostoru pro divadlo v novém století. Za tímto účelem poskytuje dynamický prostor pro setkání lidí z celého světa, kteří v reálném čase a prostoru sdílí výsledky své práce a zaujetí pro tvorbu divadla a divadelní architektury. Odsvěcený kostel sv. Anny v samém srdci Prahy nechal Václav Havel zrekonstruovat právě k těmto účelům a jistě je pro nové myšlenky a přístupy nejen v architektuře velkým přínosem.

Expozice Současný/budoucí performativní prostor na křižovatce, která je zasazená do prostoru kostela sv. Anny - Pražské křižovatky představí práce umělců z 32 zemí v rámci Národních expozic, budou se promítat videa z netradičních projektů z Mediální věže a sejdou se zde vůdčí osobnosti designu, aby se podělili o projekty a vyprovokovali nové přístupy v Otevřené prostorové laboratoři, která klade otázku: Jak by mohly podle umělců a architektů vypadat prostory či scénáře schopné transformovat a znovu oživit veřejný zájem o živé performance?

Soutěž – nová divadelní budova s kapacitou 500 sedadel

V rámci expozice proběhla i architektonická soutěž, kterou pořádá každé čtyři roky OISTAT (Mezinárodní organizace scénografů, divadelních techniků a architektů), a které se mohou zúčastnit studenti a mladí návrháři. Letos se jí zúčastnilo přes 250 umělců z 38 zemí. Zadáním soutěže bylo vypracovat řešení nové divadelní budovy s kapacitou 500 sedadel. Řešitelé byli vyzváni k detailnímu vypracování návrhu tohoto typu budovy a zahrnutí konkrétních požadavků definovaných samotnými soutěžícími. Mohlo jít o potřeby klasických i experimentálních inscenací.

Rozhovor s Doritou Hannah, kurátorkou architektonické sekce

Jak důležitá je v současném divadle role architekta? Existuje tu jakési napětí mezi architekturou a divadlem, protože každá z těchto profesí je jiná, a liší se také schopnostmi specifickými pro každou z nich. Například divadelníci si myslí, že architekt často nerozumí představení nebo nepřispívá k jeho dynamice a architekti si myslí, že divadelníky nezajímá přínos, který by architektura mohla pro jejich dílo mít. Toto napětí může být pro dramatickou tvorbu jak extrémně produktivní, pokud převládne dialog a konflikt je vnímán jako tvůrčí prvek, tak zároveň kritické.

Ve svém manifestu Impossible Theatre Herbert Blau napsal „Musíme riskovat to, že představy architekta ovlivní naše vlastní představy a mohou jim vnuknout něco zcela nového“ a že nové prostory, jako kterákoliv nová umělecká forma, musí zapůsobit na ty, kteří je využívají. „Otázkou zůstává, jestli divadelní umělci dokáží tuto výzvu přijmout a zhmotnit“.

Tradičně je architektura vnímána jako něco, co by mělo zmizet a zmizí poté, co zhasnou světla a začne představení. Ale i v přítmí působí dynamické prostorové síly, které přispívají k provedení a ohlasu představení. To posiluje pozici architektury nejen jako estetického prvku, ale také jako prostředku k využití energie, stimulaci společnosti a popírání předsudků o divadelním prostoru. Jednou z hlavních příčin, které brání architektovi sehrát pozitivní uměleckou roli v současném divadle je vztah mezi divadelní budovou, financemi a mocí. Toto často učiní z architektů loutky v rukou institucionalizované byrokracie a jsou omezeni pravidly formulovanými ve stavebních, zdravotnických a bezpečnostních nařízeních. Nicméně diváci i divadelníci dali najevo, že sami nechtějí být prostorově omezování, opustili divadlo a hledají “jiné” prostory. Architekti se nyní musí zabývat přednostmi těchto “nalezených” prostor a tím, jak by tato místa mohla nově zformovat divadelní prostor. Problémy jako finance, moc nebo otázky bezpečnosti, které spíše omezují, než napomáhají společenským akcím, by neměly být diktátorem kreativního vyjadřování a měli bychom se jim postavit.

Jak důležitý je prostor, ve kterém se performance/představení odehrává? Prostor je hercem, který předchází představení jako takové. Jeho neodmyslitelná materiálnost, geometrie a senzorické kvality čekají na to, až budou obydleny, sehrají aktivní roli v představení a budou podporovat, pozvedávat, odolávat a dokonce narušovat dynamiku živé komunikace. Uznání důležitosti se prostoru dostalo díky současnému přesunu od vědomé neutrality zahaleného jeviště a tradičního black boxu na místa se silným charakterem, která v sobě skrývají mnoho vzpomínek a hovoří vlastním jazykem. Jak napsal Antonin Artaud: „Nechat promlouvat prostor je výzvou“... pro nás je výzvou poslouchat a porozumět dialogu, který prostor rozproudil mezi stavební formou a uměleckou akcí. Také, jak řekl architekt Daniel Libeskind: „Prostor není jednota, prostor je četnost“. Tato prostorová rozmanitost konfrontuje konvenční vnímání architektury jako statického monolitického objektu a vystavuje ho nepředvídatelným silám. Pro mě je architektura „pomalým procesem“: zahřívání a zchlazování, ohýbání a chátrání; ovlivňovaným změnami světla, teploty a počasí; přibývání a ztrácení se v průběhu času. Dočasnost je proto klíčem k přeobsazení architektury jako performační entity. Už nesmíme architekturu považovat za něco, co je neměnné a věčné, ale můžeme k ní nyní přistupovat jako k seskupení časoprostorů a prostorů v čase.

Může identická divadelní hra získat jiný význam v jiném prostoru? Samozřejmě! Stejně tak, jako má každé divadelní představení jiné vyznění před každým novým publikem. Budova je současně svědkem i aktivním účastníkem, takže každé prostředí sehrává různou roli v rámci představení samotného. Problém black boxu je, že se snaží odolávat času a rozdílům... jakkoli architektura musí současně uspokojit představivost tím, že využije rozdílnost sama v sobě, kolem sebe a v širším celku. Architektura, jako inteligentní performer, by měla být schopna přidat či ubrat. Nemůžeme však ignorovat specifickou strukturu, vůni a akustiku či dokonce skrytou historii daného prostoru.

Poskytuje netradiční prostor historickému dramatu novou perspektivu? U historického dramatu je nutné si vždy položit otázku (skutečně v každém divadle) „proč ho uvádět tady a teď?“ Živé představení, na které přijdou lidé, aby viděli příběhy a na vlastní kůži je pocítili, musí rezonovat s místem a dobou, i když se odehrává jinde a jindy.

Aktivní role netradičního prostoru může zajistit, že nebudeme pasivními konzumenty představení v rámci předstírané neutrality zšeřelého hlediště (a samozřejmě, ŽÁDNÝ prostor není neutrální). Ale je to především o působivosti a účinnosti dobrého designu: tradiční prostory mohou mít větší úspěch než netradiční, pokud s nimi architektura souzní a nabíjí je. Měli bychom být opatrní se zavrhováním tradičních prostor, které mohou také dodat novou perspektivu současnému dramatu. Příkladem je divadlo Schiffbauerdamm Theatre, ve kterém sídlí soubor Brecht’s Berliner Ensemble. Neobarokní hlediště (postavené v roce 1892) podtrhuje radikálnost avantgardních představení, která jsou zde uváděna.

Pomáhají nové a alternativní prostory přilákat nové diváky? Nic není nikdy tak jednoduché jako „když to postavíte, tak přijdou“... protože tvůrčí práce v nových prostorách musí být také smysluplná. Ale podle mého názoru, ti nejlepší divadelníci vnímají hodnotu dobrého designu: jako scénografii a architekturu. Dalším důležitým faktorem je dostupnost. Noví diváci nepatří ani ke střední třídě, ani to nejsou lidé ve středním věku, ale jsou to lidé, na které musí umění působit s naléhavostí a důležitostí. U divadelních prostor se zaměřuji na prostupnost a otevřenost, takže ti, kteří jdou kolem, či vstoupí, mohou objevovat nečekané. Umělecká tvorba je dnes uvězněna v galeriích, koncertních halách, muzeích a divadlech, která jim připisují falešnou hodnotu. Taková prostředí mají zároveň kontrolu nad lidmi, od kterých očekávají určité způsoby chování. Předsudky, které diktují, jak se diváci mají chovat, zabraňují lidem ve spontánním chování a reakcích. Otázka zní „jak může architektura vytvořit prostředí, které by měnilo nejen divadelní tradice a také předepsané chování diváků?“ Samozřejmě, abychom na to mohli odpovědět, musíme rozumět divadlu a dynamice diváků.

Je potřeba stavět nová divadla? Nestačí nám ta již existující, nebo není možné je rozšířit? To je dobrá otázka. Možná se máme začít zabývat tím, jestli je potřeba vytvářet reálné prostory, které vytvoří protiváhu technologickým prostorám, které nyní po celém světě využíváme.

Omar Khan hovoří o potřebě dotýkat se a být v kontaktu. Takže vlastně chceme divadelní budovy, nebo něco jiného: něco, co podle Libeskinda „nebylo infiltrováno ani výkresy, architekturou ani historií divadla“? Zajímám se zejména o prostory navržené ke společné konzumaci jídla. Jak mi Arnold Aronson u oběda před pár lety řekl: restaurace je novým divadlem, slavní šéfkuchaři jsou novými hvězdami a architekti by radši pracovali pro tématické restaurace, než pro divadlo. Na renesančním banketu byla naposledy na jednom místě společně hudba, scénografie, divadlo, výtvarné umění, tanec a kulinářské umění. Pak došlo k jejich rozdělení do koncertních sálů, divadel, operních síní, uměleckých galerií a restaurací. Nicméně víc mě zajímá společné vaření a sdílení jídelny, než nóbl restaurace. Společné vaření a stolování je natolik intimní činností, že může bořit bariéry mezi lidmi, stejně jako společný tanec. Takovéto fyzické a kontaktní způsoby komunikace jsou mnohem zajímavější, než spořádané sezení v řadách očíslovaných sedadel v hledišti.

Co je - pro vás – hlavním poselstvím PQ? Tím, že změnilo název na Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru PQ otevírá etapu divadla v novém století a oslavuje mezioborový způsob scénického řešení živých akcí, kdy spolu jednotlivé profese spolupracují: tím, že poskytne prostor novým spojenectvím a dokonce novým strategiím při tvorbě divadelních představení i prostorů, ve kterých se představení odehrávají. Hlavním poselstvím je proto „spojte se“!