Street for Art - několik otázek pro Michaelu Hečkovou, programovou ředitelku festivalu

Letošní, sedmý ročník festivalu, je ročníkem posledním. Znamená to, že festival již svůj potenciál vyčerpal? Bude tento ročník něčím výjimečný?

Přesně tak. Potenciál festivalu se vyčerpal. Alespoň doufáme. Festival totiž stál na myšlence, že je potřeba do jednoho týdne v roce koncentrovat snahu oživit danou lokalitu. Postavit dočasné divadlo, vytvořit dočasnou galerii současného umění. Na Černém Mostě jsme konečně dospěli do momentu, kdy se nám podobné aktivity daří dělat v průběhu roku – jak skrze komunitní centrum Plechárna, tak skrze plynulou spolupráci s místními neziskovkami a aktivními komunitami.

V Praze i dalších městech probíhá v posledních letech řada akcí, jež mají upevňovat vztah obyvatel k místu, kde žijí. Mám na mysli různé sousedské dny a jiné streetové happeningy. Čím se od těchto akcí festival Street for Art odlišuje?

Probíhá a je to skvělé. Street for Art byl vždy čímsi mezi. Něco mezi Zažít město jinak a reSITEm. Poslední ročník je toho fantastickým důkazem. Mezinárodní konferenci Praga Caput Cultura o městotvorném významu kultury střídá koncert místních třináctiletých hiphoperů, country scéna z lokálních hospůdek se postaví vedle umělců jako jsou Milena Dopitová nebo Richard Loskot, kteří připravili pro festival speciální intervence pod kurátorskou taktovkou Lenky Lindaurové, pětice lokálních hrdinů vypráví své příběhy o tom, kde se dá na „Čerňáku“ nejlépe „skejtovat“ a jaké to jezdit po sídlišti na vozíčku, nad konferencí má poprvé záštitu primátor a tak dále. Těch surrealistických propojení otevírá Street for Art hodně, a to jej myslím odlišuje od ostatních festivalů zaměřujících se na kulturní revitalizaci veřejného prostoru. Nečekaně spojuje a téma lokální kultury dokáže reálně prožít, ale i povýšit na úroveň strategického plánu hlavního města Prahy.

Zanechává festivalové dění nějakou trvalou stopu v městském prostoru? T.j. jsou např. zachovány některé instalace oživující městský prostor apod.?

Poslední ročník se odehrává kousek od stanice metra Rajská zahrada, v malebném Centrálním parku, kousek od retenčního rybníčku. Letošní architektura od studia SMRK tak křehce lemuje hájíček, v kterém se festivalový areál rozprostírá. Většinou se nám nepovedlo v dané lokalitě po sobě něco zanechat, jedná se o dočasné zásahy, podobně by to mělo být letos. Park je ale frekventované místo, lidi skrze něj chodí na metro, prochází se, venčí psy, takže krátkodobá revitalizace, a třeba doplnění odpočinkového mobiliáře, otevře nový význam prostoru a jeho využití.

Festival je především o lidech a prostředí, kde žijí. Změnil se za léta trvání festivalu nějak přístup lidí a jejich zájem přímo se na festivalových aktivitách podílet?

Aktivita lidí je jedním z důvodů, proč může Street for Art skončit. Možná je to Černým Mostem. Možná se za posledních sedm let rozvinula občanská společnost a lidé se více chtějí starat o místo, kde žijí, snad. Každopádně, došli jsme k závěru, že nadále můžeme místním pomáhat v průběhu roku, že z role dirigentů můžeme pokojně ustoupit, nebýt tolik slyšet a spíše pomáhat realizovat sny někoho jiného. Na Praze 14 se nám ukazuje, že o takovou podporu zájem je. Něco takového bych přála více městským částem Prahy.

Součástí letošního ročníku je tzv. Storytelling. Je to poprvé, kdy je tato disciplína zařazena? A jaký byl mezi lidmi zájem podělit se o své postřehy z každodenního života na sídlišti?

Ano i ne. Poslední ročník na Jižním Městě, 2012, představil dokumentární divadlo, Petry Tejnorové, „Jižák, město snů“. Storytellingové představení Sídliště z plechu je svou metodou nazkoušení příběhu trochu podobné. Dramaturgicky jej vedla lektorka Bára Schneiderová a potkáte se v něm s magickou pěticí místních local heroes – bývalou streetworkerkou, která dnes vede naše komunitní centrum Plechárna, Monikou, kazatelem Pavlem, vozíčkářem a šéfem Pestré společnosti Michalem, místní „skejťáckou“ legendou Jirkou nebo asistentem prevence kriminality Honzou. Storytelling se pro „Čerňák“ ukázal jako ideální formát. Někdy mám pocit, že tady i obyčejný život zní jako divadelní scénář. Premiéra se koná už v pátek 19. září od 18:00 hodin, první reprízy pak v pondělí 22. a v úterý 23. září.

Děkuji za rozhovor.

Více informací najdete na www.streetforart.cz.

Michaela Hečková (1986) je programovou ředitelkou příspěvkové organizace Praha 14 kulturní, programovou ředitelkou festivalu Street for Art a ředitelkou neziskové organizace Tolerdance zaměřující se na realizaci uměleckých projektů se sociálním přesahem – Prádelna Bohnice, prostor pro aktuální umění, Babí léto v Bohnicích atd. Studovala nová média na Masarykově univerzitě v Brně a editorství, českou filologii a kulturální studia na Univerzitě Palackého v Olomouci, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu oboru Mediální a kulturální studia a ve své dizertační práci se věnuje kritice konceptu kreativních měst a kulturní regeneraci brownfieldů.