Strach z kýče na místě letité noblesy

Hotel na tomto místě vznikl již v roce 1872, údajně podle návrhu architekta Josefa Schulze (spoluautor Rudolfina a Národního divadla; v soupisu svých prací však tuto stavbu neuvádí). Dvorní část byla ještě starší, stylově ji lze zařadit jako pozdní klasicismus. Ta zůstala zachována až do dnešních dní, nyní ji má nahradit novostavba dle projektu renomovaného ateliéru DaM. To zásadní se ale událo přímo na Václavském náměstí v letech 1903–1905, kdy byla neorenesanční stavba a její menší soused strženi a nahrazeni dvojicí budov čp. 826 a 825/II (Václavské náměstí 25 a 27). Známý pražský stavitel Quido Bělský pak na obou parcelách vystavěl dva sousedící hotely. Ten větší se původně jmenoval Arcivévoda Štěpán (respektive Archduc Etienne) a průčelí navrhl respektovaný pražský architekt a Ohmannův žák z UMPRUM Bedřich Bendelmayer (1871–1932). Sousední stavbu – hotel Garni – na úzké parcele navrhl jeho spolužák a rovněž významný představitel historismu a secese Alois Dryák. Mimochodem, jeho průčelí je krásným příkladem rostlinné secese, a ač je méně nápadné, z uměleckého hlediska je cennější.

Vraťme se však k hotelu Arcivévoda Štěpán. Jak jsem kdysi našel v dobovém tisku, na projektu vnitřního zařízení se vedle Bendelmayera podíleli i dva další architekti. Byl to Bohumil Hübschmann, který tehdy studoval na vídeňské umělecké akademii u proslulého Otty Wagnera (a později v Praze navrhl řadu klíčových staveb, například ministerský areál pod emauzským klášterem), a čerstvý absolvent Kotěrova ateliéru na UMPRUM Jan Letzel. Tento nadaný projektant se jistě podílel na designu vstupní mříže a dalších kovových prvků uvnitř kavárny, neboť jsou shodné s těmi, které ve stejné době navrhl pro svůj lázeňský pavilon v Mšeném na Litoměřicku. Jak známo, Letzel později odjel do Egypta a poté do Japonska, kde mimo jiné projektoval Průmyslový palác v Hirošimě, dnes známý symbol atomové katastrofy v roce 1945 (takzvaný A-Dome).

Motiv elipsy

Stavitel Bělský s trojicí architektů Bendelmayerem, Hübschmannem a Letzelem vystavěl skutečně impozantní objekt, završený krásnou Šalounovou plastikou dívek s krystalem na atice. Vedle secesního průčelí vyniká samozřejmě dodnes z velké části dochovaný interiér známé přízemní kavárny s řadou noblesních detailů – perletí intarzovaných dřevěných obkladů, mosazných lamp s ověsky z křišťálového skla, zdobených zábradlí a nábytku. Nádherným motivem je elipsovitý ochoz prvního patra kavárny. Obdobných kaváren nebylo tehdy mnoho. Do dnešních dnů se zachovalo café v hotelu Paříž architekta Antonína Pfeiffera a Vídeňská kavárna Obecního domu Antonína Balšánka a Osvalda Polívky, ale obě jsou o něco mladšího data. Torzálně pak i část vnitřního zařízení hotelu Graf na náměstí I. P. Pavlova (dnes je tam bankovní hala).

Motiv elipsy se promítl i do dalších vnitřních prostor Arcivévody Štěpána a inspiroval i současné projektanty při návrhu nové dvorní budovy. Původní je i salonek v patře a impozantní síň na výšku všech pater v hotelové části přední budovy. Zachovala se i jedna rarita – původní zařízení, a to hotelové lázně. Naopak suterénní restaurace je nepůvodní, její neoklasicistní vybavení pochází z počátku dvacátých let.

Nehrají si na secesi

To už hotel změnil majitele i jméno. Novým vlastníkem se stal v roce 1924 Karel Šroubek a stavba pak byla známa jako Grandhotel Šroubek. V té době dosáhla největší slávy a o nejvyšší standard tehdejší doby ji připravily až nově vybudované podniky Steiner, Esplanade a Alcron. Původní secesní kavárna byla natolik oblíbená, že přežila i éru, kdy rozevlátý styl definitivně odezněl.

Po druhé světové válce byl Grandhotel Šroubek znárodněn a funkčně propojen se sousedním Dryákovým hotelem Garni, celý soubor pak získal pojmenování Evropa. V osmdesátých letech prošel částečnou rekonstrukcí, jak mi však tehdy nešťastně líčil syn architekta Bendelmayera, velká část původního zařízení byla při rekonstrukci rozkradena, neboť secesní styl již znovu přišel do módy. Naštěstí se toto dá napravit, podobně jako v případě Obecního domu, neboť architektova pozůstalost je uložena ve sbírkách Národního technického muzea (a já jen doufám, že ji nezničila povodeň na Invalidovně v roce 2002), takže chybějící prvky bude snad možno vyrobit.

V totalitní éře 1948–1968 se v Praze hotely nestavěly (až na dvě výjimky: původně vojenský International a Jalta), a Evropa tak patřila k oblíbeným destinacím západních turistů nebo novinářů, kteří si dodnes vyprávějí zábavné historky o špehování pracovníky StB a o štěnicích namontovaných v pokojích. Mám na mysli štěnice mechanické, ti živí broučkové ovšem v hotelu pracovali také, zejména ve dvorním traktu, který připomínal spíše hodinový hotel a k omšelému luxusu uliční budovy měl věru velmi daleko.

Poslední etapa začala po sametové revoluci. Hotel byl opět rozdělen na dva objekty, původní Dryákův hotel Garni se dnes jmenuje Meran. Současný majitel se rozhodl Evropu rekonstruovat a obnovit její původní lesk. Bylo už načase, protože nejen stav nejcennější partie – kavárny – byl nevalný. Po tahanicích s památkáři, kteří chtěli zachovat zchátralý dvorní pozdně klasicistní objekt, se nakonec podařilo prosadit stavbu nové zadní budovy, která je jako zázemí zcela nezbytná. Je dobře, že ji projektanti studia DaM pojali jako soudobou architekturu a nehrají si na secesi, která zde ostatně nikdy nebyla.

Větší problémy se ovšem objevily v souvislosti s novým vybavením Bendelmayerovy secesní budovy. V pokojích se samozřejmě nic z původního zařízení nedochovalo, ale podle mého názoru nic nebrání tomu, aby bylo vybavení soudobé a na nejvyšší úrovni (nemám samozřejmě na mysli žádné designérské exhibice, ale důstojný interiér, hodný cenné stavby).

Nevkus, po kterém prahnou návštěvníci?

V rámci akce Designblok, pořádané nedávno v dnes již odstrojeném interiéru hotelu, měli návštěvníci možnost vidět jeden vzorový pokoj zařízený ateliérem Archina tak, jak bude vypadat po rekonstrukci stavby, a byli většinou šokováni mírou nevkusu, který se tam předváděl.

Majitel studia Ivo Nahálka má přitom letité zkušenosti v likvidaci cenných staveb a jejich atmosféry. Připomínám, že již na konci osmdesátých let vyboural všechna patra jiného známého secesního hotelu Palace v Panské ulici a uvnitř pak vytvořil vrcholně kýčovitý interiér v rádoby secesním duchu. Podobně se zachoval k dalšímu slavnému hotelu – Alcronu ve Štěpánské ulici. Jeho „vrcholným“ dílem je pak nový hotel Don Giovanni na Vinohradech z devadesátých let, který stále spolehlivě vyhrává všechny ankety o nejnevkusnější stavbu Prahy.

Výčet jeho pokleslých postmodernistických děl by byl daleko delší, připomenu tedy jen nový – opět krajně nevkusný – interiér kultovní kavárny v hotelu Imperial v ulici Na Poříčí, kde nahradil jednoduché tonetky těžkopádným zařízením a vytvořil vpravdě procovskou atmosféru, která spolehlivě vypudila sympatickou původní klientelu. Z nepochopitelného důvodu si ale Nahálkovu Archinu mnozí pražští hoteliéři velmi oblíbili. Asi mají pocit, že kýč je to, po čem návštěvníci naší metropole prahnou nejvíc…

Společně s hotelem Evropa vznikl i vedlejší Meran. Když je stavitel Quido Bělský na Václavském náměstí vybudoval, nesly jméno Arcivévoda Štěpán a Garni. Snímek pochází z doby jejich dokončení v roce 1905.

Foto: Jiří Wagner a archiv Zdeňka Lukeše