Stavět, stavět, stavět! Je tohle odpovědí na krizi bydlení? Nebo může být vše jinak?
Bienále architektury v Rotterdamu ukazuje aktuální odpovědi na krizi bydlení, ale také na klimatickou změnu a další civilizační hrozby. A hlavně nabízí naději. O nadějeplných řešeních současných problémů píše z bienále historička architektury Michaela Janečková. Přehlídka pokračuje v Rotterdamu do 13. října.
Michaela Janečková , 9. 9. 2024
Titulek jsem si vypůjčila od holandské skupiny Platform Woonopgave, což je jeden z více než sedmdesáti vystavovatelů na Rotterdamském bienále architektury (International Architecture Biennale Rotterdam / IABR). Přehlídka se koná už po jedenácté, a letos má název Nature of Hope. To je asi nejlépe přeložitelné jako „povaha naděje“. Zaměřuje se právě na příležitosti vnímat naši budoucnost s nadějí.
Týká se to různých témat – mimo jiné krize bydlení. Právě tahle tématika asi nejvíc rezonuje s tím, co se řeší na tuzemské architektonické scéně. V Nizozemsku je to problém stejně vážný jako v Česku. Platform Woonopgave k tomu píší: „Dokonce i běžné řadové domky, budované původně pro dělnickou třídu, jsou dnes finančně nedostupné pro zaměstnance s průměrným příjmem.“
Česká republika je však zemí, kde je běžný obyvatel „krmen“ prohlášeními developerů o nutnosti „stavět, stavět, stavět“, čemuž prý stojí v cestě zbytečné legislativní obstrukce. Zrychlení výstavby má zlevnit nájmy i snížit ceny bytů ke koupi. Jak je tedy možné, že ceny bytů i nájmů prudce rostou?
Statistiky pro Prahu mluví jinak - podle studie IPR se počet obyvatel Prahy za třicet let (1990-2019) zvednul asi o 90 tisíc, nových bytů za stejnou dobu přibylo asi 25 000. Pokud by v každém bytě žili 3-4 lidé, mělo by to zhruba stačit a ceny by měly klesat. Takto nám přece pravidla „neviditelné ruky trhu“ jednoduše vysvětloval Václav Klaus. Platí ale jednoduchá pravidla v momentě, kdy se z domovů staly investice?
V Nizozemsku si kladou stejnou otázku. V reakci na tuto situaci skupina Platform Woonopgave vytyčila deset bodů, vyvěšených na jednotlivých a graficky přitažlivě zpracovaných plakátech, v nichž vyzývají například k přehodnocení kapacity stávajícího a mnohdy nevyužívaného bytového fondu. Je to podobné jako když se Piráti chtěli zaměřit na nevyužívané byty v Praze. Skupina obhajuje rekonstrukce, přestavby, které jsou méně energeticky i finančně náročné než novostavby, ale také apeluje na změnu legislativní – „zavést taková politická opatření, která by omezila vlastnictví druhého bydlení“. Dokážeme si jistě představit, jak by na takové prohlášení reagovala tuzemská politická scéna. Přitom Česko je dle jedné z evropských studií momentálně druhou zemí s nejméně dostupným bydlením v Evropě, podle analýzy serveru Politico je Praha dokonce městem s vůbec nejméně dostupným bydlením v Evropě.
Holanďané si sice také naříkají na nedostupné bydlení, ale přece jen - developer v Holandsku musí vyčlenit jisté procento bytů pro tzv. „sociální bydlení“ (v naší terminologii spíše bydlení s regulovaným nájmem). Tento sektor poskytuje téměř 30% nájemního bydlení, čekací doby jsou však neskutečně dlouhé.
Stejně jako my, i Holanďani si stěžují na nedostatečnou podporou družstevního bydlení. Na bienále však stejně byli schopni odprezentovat tři nedávné družstevní počiny – bytové soubory De Warren (1923), Het Nieuwe Bajesdorp (2024) a De Nieuwe Meent (v procesu výstavby). V souboru De Warren, který poskytuje bydlení šestatřiceti rodinám, je skoro třetina objemu budovy věnována sdíleným komunitním prostorám. Projekt iniciovaný skupinou přátel se stal v Holandsku prvním svého druhu, o jeho vzniku vypráví dokument Living Together: The Story of De Warren (2023).
Družstevní bydlení prezentuje na bienále překvapivě také Uruguay, kde je od roku 1968 legislativně zajištěna možnost družstevně stavět. „Pokud vláda porušila závazek vůči společnosti, proč raději než svěřit bydlení soukromému sektoru fungujícímu podle tržní logiky, nedat důvěru lidem, kteří jsou nejvíce zainteresováni na správném řešení?“, ptají se zástupci uruguayských družstev a my se můžeme ptát spolu s nimi.
Umělá krajina a recyklace
Kromě expozic zaměřených na krizi bydlení tu jsou i další pracující s jinými aktuálními problémy. Je to například vztah k umělé krajině, která je pro Holanďany velkým tématem. Původně byla většina území Holandska neobyvatelná a zemi začali lidé cíleně vysušovat, přetvářet v zemědělsky využitelné poldery, až od 12. století. Ještě v polovině 19. století však tvořily velkou část dnešního holandského území bažiny. Boj s vodou o novou, suchou krajinu, utvářel vztah Holanďanů nejen k přírodě a krajině samé, ale také k institucím – dodnes jsou „vodní rady“ respektovanou a vlivnou autoritou. U nás není téma umělé krajiny zase tak aktuální, to už by spíše našlo ohlas využití tradičních materiálů v architektuře, na bienále taktéž tematizované. Recyklaci materiálů, které u nás značně zpopularizovala bruselská skupina Rotor, představuje například výzkumná skupina Architecture&Circular thinking, operující pod Amsterdam Academy of Architecture. Na bienále ukazují převážně praktickou stránku svého výzkumu, tedy možnosti nového využití pro materiály získané z demolic nebo rekonstrukcí, ale na webových stránkách univerzity můžeme s potěšením zjistit, že záběr samotné Akademie je mnohem širší a uznává společenskou a politickou situovanost oboru. Jak na jiném místě připomíná britská skupina Beyond Repair, recyklace spojená s demolicemi je velkou výzvou, v samotné Velké Británie produkuje stavební odvětví 62% objemu všech odpadních materiálů! Nejen recyklace, ale také údržba a renovace by měla mít přednost před demolicemi.
Více k tématu
Výstava v rotterdamském Nieuwe Instituut stojí za zhlédnutí a místo za návštěvu. Na hladině umělého jezera, které institut obklopuje, se odráží nová ikona Rotterdamu – budova archivu od ateliéru MVRDV. Návštěvník si tak mezi od prohlídky bienále může třeba odskočit k návštěvě archivu, který je otevřen i pro veřejnost. V názvu zdůrazňovaná naděje může pro každého znamenat něco trochu jiného – pro mě samotnou to je naděje, že problémy, nad kterými přemýšlím, se zabývá spousta jiných spřízněných duší a že svou naději v budoucnost můžu s někým sdílet. Pro mne bienále poukazuje na kolektivní povahu naděje.
