Spíš kolektiv než firma. S Tamti Architekti o tom, že baráky nemusí být až tak vážné
V sérii YOUNGBLOOD zpovídáme mladé "aťáky", jejichž práce se vyznačuje originálním přístupem. Tentokrát Tamti Architekti, které pojí přátelství již od střední školy. Fungují pár let, ale mají za sebou již několik úspěšných soutěží. Povídali jsme si o tom, jak jejich pětičlenný kolektiv prakticky funguje, jak vést aťák, o soutěžích, inspiraci a také postavení začínajících architektů na stavebním trhu.
Jan Bureš , 10. 6. 2024
Tamti Architekti jsem zaznamenal ještě dříve než vznikli, během společných studií na Fakultě architektury VUT, brněnském „fáčku“. Bylo to ve druhém ročníku, já tehdy sotva uměl používat software a mí spolužáci a dobří přátelé – Ondra Machač a Oskar Madro skončili druzí v soutěži na menší obecní knihovnu. Právě v tom bude tento rozhovor jiný než předešlé, jelikož jeho respondenty dobře znám. Ale ne všechny.
Tamti vznikli o něco později, ale jeho další členové – Štěpán, Šimon a Adam, se s Ondrou znají už ze střední – stavební „průmyslovky“ v Hradci Králové. Chtěl jsem tedy potkat zbytek party, a poznat, jakým způsobem pracují a přemýšlejí a jak jejich kolektiv vlastně funguje. Navečer tedy přicházím do Světa Hub na Vinohradech, což je sdílený prostor, kde právě sídlí. Otevřeme lahváče a po krátkém „small talku“ na rozjezd se pouštíme do rozhovoru.
Na začátek taková ta klasika, jak jste se poznali a kdy vznikl nápad založit společný aťák?
Ondra: My čtyři se známe už ze střední – z průmyslové školy stavební v Hradci Králové.
Šimon: Už od roku 2013, ty jo. Známe se přes deset let a o společném aťáku jsme se bavili už na střední.
Ondra: Studovali jsme spolu technické lyceum se zaměřením na architekturu. No a pak bylo vtipný, jak jsme se rozdělili. Já jsem se dostal na vysokou do Brna. Rozhodl jsem se, že půjdu studovat tam, protože se tam seznámím s více lidmi, že si rozšířím kamarády po Česku i Slovensku.
Oskar: A stalo se. Poznal jsem se s Ondrou asi třetí den školy na fáčku v Brně. Hodně jsme se kamarádili a Ondra byl takový aktivní a chtěl, abychom zkusili nějakou soutěž.
První větší věc, co jste dělali, byla knihovna v České Lípě, je to tak?
Ondra: Jo, to bylo mezi druhákem a třeťákem, 2018.
No to si vzpomínám. Já jsem vás tehdy znal jen trochu a pak se dozvím, že jste byli druzí v soutěži na knihovnu. Já v té době byl rád, že jsem ovládal Autocad.
Šimon: Ale zpětně musím říct, že to nebyl nejlepší návrh (smích).
Ondra: To jsme dělali tady v Nuslích na bytě, bylo tehdy strašné vedro.
Oskar: Dělali jsme na tom ještě s naší spolužačkou Evkou Macejkovou. Tam jsem poprvé viděl pražskou větev Tamti. Pak zase uběhla nějaká doba, zkoušeli jsme potom ještě soutěž do Znojma na vodní prvek.
A kdy teda doslova vznikli Tamti?
Ondra: Zlomový bod byly Hovorčovice, což byla soutěž na obecní dům, na které nás dělalo pět, což bylo zpětně fakt blbé rozhodnutí (smích).
Šimon: Bylo to hned po této soutěži. Paradoxně to byla nejhorší práce, kterou jsme podle mě za dobu našeho fungování udělali. Ne ani tím výsledkem, ale hlavně procesem, kde jsme se mezi sebou donekonečna dohadovali a snažili se dohromady dělat kompromisy v tom, co děláme a vyšlo z toho něco, co vlastně vůbec nedávalo smysl. Tak jsme si řekli: Jo tak uděláme aťák, super! (smích)
Ondra: Ale ta zkušenost nám dala to, že od té doby děláme na jednou projektu hlavně dva, maximálně tři. Ale to je dáno i tím, že se nás ani víc nepotká.
Oskar: Zároveň jsme si na tom vyzkoušeli, že spolu umíme pracovat. Já jsem se do té soutěže dostal až tak v polovině a trochu jsem se mezi vás nacpal (smích).
Tím jste nakousli další otázku. Jakým způsobem spolupracujete, když máte několik projektů? Dělá každý projekt jiná skupina?
Adam: Teď je to specifické tím, že jsme aktuálně vlastně jenom tři. Šimon dodělává AVU a Oskar pracuje a žije v Brně. Ale obecně to funguje tak, že ten, kdo přinese projekt, ho i řídí a komunikuje s investorem a připojí se ten, kdo má zrovna čas.
Teďka takové terapeutické okénko. Jak tady sedíme v kruhu, tak bych chtěl, aby každý z vás krátce řekl, co je konkrétní přínos do projektu a silná stránka toho, který sedí po vaší pravici. Začni ty, Adame.
Adam na Oskara: Oskar je ten, kdo nejlíp napíše text. Celkově mám pocit, že se Oskar hodně dobře pohybuje v teoretickém základu architektury. Jeho přístup je trochu odlišný a těžko ho teď pojmenuji, ale možná bych řekl takový barevnější, že vlastně Oskar do našich projektů vždy přinášel barvu.
Oskar na Štěpána: Z toho, jak vnímám Štěpu, mám pocit, že je velmi ukotvený v dějinách architektury, historii a jednotlivých architektech a projektech a má velký smysl věci zasíťovat do referencí. Pak určitě velmi specifický smysl pro práci s atmosférami, kompozicí a dalšími „výtvarnými“ prostředky architektury.
Štěpán na Šimona: Se Šimonem jsme strávili asi nejvíce času. Na pár projektech jsme dělali jenom spolu a naše práce se přirozeně doplňovala. Šimon dělal automaticky to, co já ne, a naopak. Šimon se třeba soustředil na dispoziční řešení a já více na atmosféry a doplnilo se to úplně organicky. To bylo na celém procesu moc fajn.
Šimon na Ondru: Ondra má neskutečný drive. Společně jsme vlastně na tolika projektech nepracovali, většinou ho přinesl buď Ondra nebo já. Ale jeden z těch hlavních přínosů pro projekt a aťák celkově, je určitě ten drive a schopnost věci řídit, shánět zakázky atd. Jinak jsem si teď všiml, že se Ondra zamiloval do kreslení 2D. A musím říct, že vždy nakreslí skvělou dispozici, která perfektně funguje a hned se na ní všichni shodneme a k tomu je schopný dávat někdy úplně miniaturním detailům ohromnou píli.
Ondra na Adama: Mě na Adamovi nejvíce baví jeho pečlivost a pragmatičnost. Nejlépe je to vidět na tom, jak umí používat jeden konkrétní software – Rhino a jak ho baví se v něm vzdělávat a zlepšovat. Pak dokáže zajímavým způsobem přijít s věcmi, na které bych nikdy nepřišel, třeba jako udělat několik variant něčeho na jeden klik. Je to fascinující, řekl bych, že je Adam takový náš ajťák. A ta pečlivost se propisuje do celé práce, kdy Adam hledá detaily, které by mě ani nenapadly řešit, ale nakonec jsou dost podstatné.
To je fajn, to zní skutečně tak, že se vzájemně kompletně doplňujete.
Ondra: Vlastně si podle toho i rozebíráme práci na projektech. Už známe silné stránky každého z nás a to, na co jekdo slabší, to pak přenechá tomu, komu to jde snáz a lépe. A proto ta spolupráce tak dobře funguje.
Štěpán: Pro mě je super i to, že tady jsme spolu. To samo o sobě je dost odlehčení „tíhy“ konkrétního projektu nebo čehokoliv. Dává ti to možnost, se kdykoliv s někým poradit, ať už s tebou na projektu ten či onen člověk dělá nebo ne.
Ondra: Přesně! Tyto konzultace jsou na tom aťáku úplně nejvíc.
Šimon: To jsme nezdůraznili, ale byť děláme na projektu dva nebo tři, tak to vždy konzultujeme mezi všemi. Není to tak, že by se dva rozhodli dělat projekt, a pak ho poslali ven a ti ostatní ho ani neviděli. Takže se vždy snažíme se na to kouknout společně i když třeba online na dálku.
Jak teď fungujete prostorově?
Adam: Zatím nemáme vlastní prostor, ale jsme tady v co-worku, což má svoje klady a zápory. Snad už brzo budeme mít vlastní prostor, tak naše vzájemné konzultace budou probíhat hlavně osobně a přirozeněji.
Šimon: Tím, že jsme Tamti rozjeli během covidu, jsme si hodně zvykli na online konzultace. Takže i později, když jsme jeli někam do zahraničí, jsme v tom pokračovali. Probrat to osobně je samozřejmě lepší, ale není to nutnost.
Ondra: Takto v pěti jsme se vlastně potkali podruhé (smích).
Oskar: To je pravda. Poprvé to bylo na chatě u Adama na „teambuildingu“ na podzim 2022.
Na webu jste měli napsáno: „Většinou hrajeme podle pravidel, když ale objevíme potenciál, neváháme posunout hranice?“ Co tím myslíte?
Všichni: (Smích) Kdo to psal? Oskare?
Oskar: Je to myšleno tak, že jsme schopní pragmaticky plnit zadání, ale když vidíme nějakou skulinku, do které dokážeme vnést naše hodnoty, tak se toho snažíme využít. Každý z nás má zájmy i mimo, a tak jsme schopni vnímat architekturu i v širším kontextu, tedy kriticky. Architektura je například nástrojem gentrifikace, je legitimizátorem i dosti špatných věcí a my si to uvědomujeme a zároveň v této realitě žijeme a navrhujeme, a tak se to snažíme dělat, jak nejlépe umíme. Ale nepamatuju si, proč jsem napsal ten text (smích).
Ta věta mi evokuje moment, kdy se někdo v soutěži rozhodne porušit zadání a nakonec zvítězí, jako se to několikrát stalo. Část architektonické obce a účastníků si pak může stěžovat na nedodržení pravidel, ale zároveň je gesto „porušení“ zadání často reakcí na jeho určitou omezenost.
Ondra: Mě docela baví provokovat. Třeba když jsme dělali soutěž na výtvarný prvek do parku na Karlově, snažili jsme se poukázat na stavbu trafostanice, která byla úplně vynechána ze zadání. Přitom je svou polohou jedním z těžišť parku a zároveň její střecha nabízí super výhled na Prahu. A tak jsme se rozhodli s touhle stavbou pracovat a dát jí v rámci parku nějaký smysl. Doplnili jsme ji o celkem banální prvek – červený údržbový žebřík s ochranným košem, který by návštěvníkům parku umožnil nevšední zážitek. Taky vybízel k „lehkému vandalismu“, protože by usnadnil přístup na střechu stavby patřící Muzeu policie ČR, a tak jsme tušili, že moc šancí k výhře nemáme.
Adam: Nazval bych to smysluplná provokace.
Šimon: Mám pocit, že to, na co ses ptal, je hodně speciální. Architektonická soutěž je velmi specifická věc v rámci velmi specifického oboru. Je to proces vybírání toho „nejlepšího“ návrhu. A její zadání je vodítkem, jak se k němu dopracovat. Ale to nutně nemusí znamenat, že se tam nemůže vyskytovat něco, co by nešlo zlepšit a na co se dá upozornit. Samozřejmě je velmi důležité mít pravidla a ty dodržovat, na druhou stranu, pokud je smysluplné pravidla „porušit“ k tomu, aby se vytvořil lepší projekt, tak mi přijde přirozené, aby se podle toho i posuzoval, pokud se na tom komise shodne. Ale je to risk, se kterým do soutěže vstupuješ.
Ondra: Ale i když nevyhraješ, tak je podle mě smysluplné to někdy zkusit, už jen proto, aby ten návrh existoval v čase.
Oskar: Přesně! Jako takový statement určité soutěže a určité doby.
Štěpán: Napadá mě k tomu taková asociace. Třeba když jsme s Adamem navrhovali malý vinný sklep na Moravu, tak jsme udělali místo jednoho schodiště dvě. Když se nad tím zamyslíš racionálně, tak to nedává smysl, ale v konceptu domu to smysl dávalo. Ne že bychom těm lidem chtěli dělat naschvály, ale ten nápad nás bavil a dával smysl prostorově. Baráky, jak říkala Alena Šrámková, nejsou zas tak vážné. Baráky můžou být i sranda, musí tě bavit, že jo?! A tak jsme udělali okap, co končí tři metry nad zemí, protože nám to přišlo fajn a kompozičně důležité, ale zatím je projekt pouze ve studii.
Šimon: Tam zatím končí většina naší práce (smích).
A teď inspirace. Jak pracujete s referencemi? Kdo nebo co vás inspiruje? Často mám u vašich projektů pocit, jako by to byly doslova koláže různých příběhů, které tvoří silný celek.
Štěpán: Teď mě úplně nenapadá jedno jméno nebo stavba, ale určitě sleduju spoustu aťáků na Instagramu. Hodně si fotky a kresby ukládám a dělám si vlastní složku, už má asi 3000 obrázků. Jsou to buďto konkrétní stavby, co se mi líbily, nebo jsem si je uložil proto, že jsem něco podobného dělal. Pak se k nim vracím tak, že mi konkrétní situace nebo projekt asociuje nějaký obrázek, který jsem si jednou uložil.
Ondra: Mně se líbí více slovo asociace než reference. Myslím to tak, že se neřídíš typologií nebo tím, co konkrétně je na nějaké fotce, ale spíš tak, že si to spojuješ atmosféricky nebo tím, jak je to uspořádané do kompozic nebo podobných neurčitých věcí, které ti něco připomínají, ale nejsou tak konkrétní.
Oskar: Jsou to hodně i zážitky a každý projekt je svým způsobem rozpomínání se. Protože když si pak mezi sebou něco popisujeme, je lepší to popisovat obrázkem, ať už staženým, nebo který jsme někdy někde vyfotili na vesnici. Obrazový materiál je v tom velmi sdílný. Pro mě je třeba ještě velká dávka inspirace Google Street View. Někdy trávím i hodiny virtuálně kdekoliv po světě a snažím se seznámit s rozdílnými prostředími a atmosférami různých míst.
Teď jste tři, Ondra, Adam, Štěpán. Šimone, ty jsi ještě na druhém navazujícím magistrovi na AVU a Oskare, ty pracuješ a žiješ v Brně. Jak to vidíte nyní? Živí alespoň někoho z vás aťák? Jak to máte prakticky?
Oskar: Od nuly po sto, já jsem aktuálně v Tamti na nule procent (smích). Po diplomce jsem ještě zůstal v Brně a dal si na chvíli menší odstup od architektury. Teďka dělám v ateliéru UYO a Tamti vnímám jen na zprávách v messengeru. Ale věřím, že se brzy aktivněji zapojím.
Šimon: Tak to bereme jako slib (smích)! Já to teď mám tak, že musím dodělat školu. Už mi chybí jen pár měsíců. Takže teď intenzivně diplomka a do toho dlouhodobě už několik let příležitostně pracuji s Petrem Pinkasem (Mitis), což je pro mě k té škole trochu snadnější než vlastní projekty.
A je tedy cílem se co nejdříve všichni spojit jako TAMTI na full-time?
Šimon: Můj určitě. Směřuji k tomu a zároveň se na to velmi těším. Ale taky k tomu chci mít něco, co mě bude mentálně stimulovat, abych do toho moc nezahořel. Ale určitě to chci mít jako primární věc.
Oskar: Já to mám obdobně. V budoucnu bych chtěl na doktorát a věnovat se i výzkumu. Takový optimální model by byl mít na to dva dny v týdnu a tři být v TAMTI. To by byl ideální stav.
Adam: My tři (já, Ondra, Štěpán), co se „TAMTĚM“ teď věnujeme nejvíce, stále sem tam pomáháme s něčím externě – když není práce, tak ji zkrátka musíme sehnat někde jinde. Zároveň se ale aktivně snažíme hledat práci primárně pro nás, a to na různých místech a platformách. Teď bylo horši období, chvíli to vypadalo, že práce nebude, ale nakonec byla. Takže my tři teď aktuálně děláme primárně naší práci jako TAMTI.
Ondra: Mě aktuálně Tamti živí, ale do toho spolupracuji s ateliérem PEER. Teď to mám zhruba tak 70 % (Tamti) na 30 % (PEER).
Štěpán: Já to mám aktuálně na 100 % s tím, že teď něco nevyšlo. Předtím jsem taky dělal různě pro někoho, naposledy taky pro Petra Pinkase, ale ideálně bych to takto dělat nechtěl a chtěl se soustředit primárně na nás. Ale je to obtížné a panuje zde velká nejistota, nebo minimálně teď. V jednu chvíli to vypadá, že nevíš, co budeš dělat dříve a pak najednou nevíš, co budeš dělat (smích).
Nejistota je v tak kompetitivním prostředí jako je architektura velké téma. Člověka to tlačí hledat práci na všech frontách, ale stejně zjistí, že většinou je kritériem co nejnižší cena. U začínajících aťáků je to neustálý boj o to, jestli dělat špatně zaplacenou práci a třeba něco realizovat, nebo takovou práci odmítnout s tím, že křiví profesi.
Oskar: Když máš větší ateliér, kde máš třeba 5-6 lidí pod sebou, tak vlastně ani nenavrhuješ, ale jsi primárně manažer. Ještě je i podstatné říct, že nikdo z nás nemá rodiče architekty, takže „nepřejímá“ ateliér nebo projekty po rodičích, ale začínáme od nuly.
To je velká výhoda některých lidí, to pro mě bylo upřímně nejsmutnější zjištění během studia architektury. A teď soutěže. Vy soutěžíte hodně. Jak se díváte na soutěže? Přece jen jsou soutěže velmi riskantní disciplínou v rámci architektonické profese.
Ondra: Soutěže nás spíš baví a bereme je jako zábavu. Já osobně z toho výdělek ani neočekávám. Jdu do toho hlavně s nějakým nadšením – např. mě baví zadání, které si chci vyzkoušet anebo jsem ho ještě nedělal. Ale samozřejmě do toho jdeš s tím, že ti tu práci nikdo nezaplatí a musíš na ni mít prostor.
Adam: Snažíme se více cílit na menší soutěže, které časově zvládneme. Ale ani u těch se nám to někdy nedaří (smích).
Štěpán: Ono to není jen u soutěží, ale jakýkoliv projekt jakéhokoliv měřítka nakonec stejně zabere hodně času. Samozřejmě by to šlo udělat rychleji, ale připadá mi, že ten čas zkrátka potřeba je. Tento čas na projektu nenahradí nic jiného a místy přijdeš na věci, na které bys jinak nepřišel. Projekt by ve finále šel udělat za polovinu času a bude to úplně ok a nikdo by ti na to asi neřekl ani půl slova, ale přece jenom chceme trochu víc. I když možná pro nějakou efektivitu a spokojenost v životě je to špatně.
Ondra: Mě osobně hodně baví tento proces navrhování a jeho „ups and downs“.
Šimon: Zároveň se tomu učíme. Tím, že projekty děláme, tak zjišťujeme, kolik nás to stojí času, aby výsledek byl podle nás kvalitní, a už jsme více schopni si za něj říkat odpovídající peníze. Ale je samozřejmě vždy otázka, jestli ti na cenovou nabídku kývne klient.
Štěpán: Já mám pocit – podle naší krátké zkušenosti, že velmi často klienti nechtějí adekvátně platit a vlastně ani nemají představu o tom, kolik taková práce zabere času. Ale zase jsme pořád na začátku a taky je to asi i součástí naší práce to lidem vysvětlit, aby chápali, kolik času zabere vymyslet dům. Já nepotřebuji hodně, nepotřebuji abych byl z architektury milionář, ale mám pocit, že by ti tak náročná práce měla pokrýt pohodlný život nebo alespoň všechny výdaje. To se zatím nějak děje, ale dost těsně, a někdy se to ani moc neděje (smích).
Ondra: Ale bereme to tak, že jsme na začátku a musíme se prokousat trhem. Ještě nemáme žádnou pořádnou realizaci, takže možná časem, až budou přibývat, získají k nám klienti větší důvěru, protože jsme schopni projekty realizovat. A to se (snad) podepíše i na ceně.
Zakončíme to klasicky vyhlídkami do budoucna. Kam byste se v budoucnu chtěli dostat jako aťak? A kam osobně? Chtěli byste vyrůst, nabrat další lidi atd. nebo zůstat v aktuálním stavu? A co jiné činnosti k praxi, jako škola nebo výzkum?
Štěpán: Já bych nerad zůstal v aktuálním rozpoložení, o kterém jsem mluvil před chvílí. Taky bych nerad zůstal u rodinných domů a chat. A jinak bych moc chtěl, abychom se konečně přesunuli do vlastního prostoru nebo alespoň do vlastní místnosti.
Šimon: To jsou krásné cíle! Chci z architektury přežít, a ve vlastním prostoru (smích).
Ondra: Je fajn, že si můžeme ty zakázky dělit. Někdo může dělat ty velké a část týmu se může rozrůst jedním směrem a část zůstat na těch menších věcech. Dále mi přijde fajn, že se můžeme rozrůstat o další lidi, ale chceme to držet na kamarádské úrovni. Být spíše kolektiv než firma, tak bych to řekl. Do budoucna bychom chtěli i hodně spolupracovat s dalšími aťáky, i zahraničními, ale i dalšími profesemi jako třeba umělci. Spolupráce jsou pro nás celkově velmi obohacující.
Adam: Přesně na tomto jsme postavili náš název aťáku.
Oskar: Možná pokud někoho v budoucnu přibrat, tak spíš nad nás než pod nás. Někoho, kdo nás bude řídit a organizovat (smích). Já nemám sebemenší ambici někoho řídit. Zároveň bych byl rád, kdybychom byli kolektivní aťák, který zároveň i učí, přednáší, popularizuje architekturu atd.
Šimon: Pokud bychom se chtěli rozrůst, tak aby to byl někdo, kdo za námi přijde a bude náš rovnocenný parťák nebo budeme externě spolupracovat, jak říkal Ondra. Tím, že je nás pět – což se i ukázalo v terapeutickém kolečku, má každý z nás trochu jiné schopnosti a jiné zaměření a dohromady to skvěle funguje. Jednak dokážeme teoreticky uchopit to, co děláme, za druhé to dokážeme zmenežovat a za třetí do toho každý dokáže architektonicky vnést něco nového, abychom v té architektuře úplně nezamrzli a nedělali dokolečka to samé. A to zatím funguje a je to pro mě zázrak, že se to takto v pěti lidech povedlo.
Jinak to, co říkal Oskar, je pro mě osobně taky dost důležité. Já bych velmi rád, alespoň nějakou dobu, chtěl učit. Připadá mi to smysluplné a cítím, že by mě to bavilo a rád bych tomu v budoucnu věnoval část svojí praxe.
Super, dík moc za rozhovor! Mějte se a čau.
Více k tématu
Adam Dvořák
Bakalářské studium absolvoval na Fakultě architektury ČVUT v Praze, následně odjel na Erasmus do švédského Gothenburgu, kde nakonec magisterské studium na tamější fakultě architektury dokončil. Po studiích spolupracoval s architekty Martinem Vančurou, Terezou Stambolijskou a v ateliéru Bridge Structures. Mimo architekturu se rád zabývá vizuálním programováním (lostinwires).
Ondřej Machač
Vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně. Školu zakončil diplomovou prací Fragmenty ticha s přesahem do cestovního ruchu, s kterou se účastnil několika konferencí o udržitelném cestování. Během studia absolvoval Academy - Summer School u Kosmos architects. Na střední škole a v prvních ročnících vysoké školy sbíral zkušenosti v několika čistě projekčních kancelářích. Později pracoval v M2AU, spolupracoval s ateliérem Malý Chmel, v současnosti se podílí na několika projektech s PEER COLLECTIVE.
Oskar Madro
Vystudoval Fakultu architektury VUT v Brně, podstatnou část studia ale strávil v rámci programu Erasmus v Belgii. Při studiu na Fakultě architektury Sint-Lucas v Ghentu, a následné stáži v ateliéru Mamout architectes v Bruselu, získal zkušenosti s tématy udržitelné práce, s urbanismem a krajinou, upcyklovanou architekturou, a společenskými i sociálními dopady profese. Tento levicový náhled na práci architekta a urbanistu se následně odrazil ve fakultou oceněném diplomovém projektu “V tieni”, který skoumal (ne)urbanismus brněnské Kraví hory. Po škole působil ve znojemském ateliéru O-R-A a v současnosti působí v ateliéru UYO architekti a v Iniciativě nájemníků a nájemnic.
Štěpán Perný
Studoval Fakultu architektury ČVUT v Praze a Fakultu umění a architektury TUL v Liberci. Na škole v Praze byl například v ateliérech Michala Kuzemenského a Petry Kunarové, Vasy J. Peroviće a Josefa Čančíka a v Liberci v ateliéru Petra Jandy, Petra Rezka a Zdeňky Zedníčkové Němcové, kde s prací “Bydlení Pardubice” vyhrál studentskou soutěž Ještěd F Kleci. Při studiu pracoval v ateliérech Šrámek Krejčí a BOD architekti.
Šimon Semerák
Vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Školu zakončil diplomovou prací s názvem „Bydlení Nový Střížkov“ pod vedením Petry Kunarové a Michala Kuzemenského v roce 2022. Od roku 2022 studoval na Akademii výtvarných umění v ateliéru architektury prof. Šika. Zde v roce 2024 zakončil studium diplomovou prací „Dirixka Hub“ zabývající se konverzí čerpací stanice na hybridní Městský dům. Půl roku pracoval v Berlíně v ateliéru Bernd Schmutz Architekten. Dlouhodobě spolupracuje s architektem Petrem Pinkasem v ateliéru Mitis.
Všichni v roce 2020 společně založili ateliér TAMTI architekti.
- Autoři: Adam Dvořák, Ondřej Machač, Oskar Madro, Štěpán Perný, Šimon Semerák
- Ateliér: TAMTI architekti
